Jankovice - sousoší sv.Anny Samotřetí

Na památku přesahující svou hodnotou regionální význam narazíme přibližně 400 m od posledních domů dědinky, půjdeme-li po silničce, po níž vede cyklostezka směrem na Chomýž. Na rozhraní sadů a pastvin s výhledem na blízký sv.Hostýn se na okraji lesíka Hrabiny vypíná impozantní (čtyři a půl metru vysoké) barokní sousoší. Jeho autorem se před rokem 1742 stal známý sochař Ondřej Zahner.

Sousoší sestává z postavy sv.Anny, její svaté dcery Marie s Ježíškem a je z jedné strany doplněno sv.Janem Sarkanderem a na druhé dvěma andílky. Je umístěno na mohutném podstavci s volutovými křídly a kartuší s nápisem, základnu tvoří stupňovitý sokl.

 

Už roku 1964 bylo zapsáno do státního seznamu nemovitých památek a rovnou i opraveno. Stalo se tak zásluhou p.Aloise Tatýrka z Jankovic, který rekonstrukci organizoval a řídil. Přišla na tehdejších 12 tisíc Kčs.

V létě 1983 následovala mnohem nákladnější oprava (50 tisíc Kčs), jíž provedli pražští restaurátoři. Bohužel – neuběhl ani rok a sousoší bylo znovu poničeno vandaly.

Generalní rekonstrukce proběhla LP 1996, kdy byl zroben nový betonový podstavec, sousoší rozebráno a odvezeno do reastaurátorských dílen v Olomouci. Tentokrát byly náklady na opravu daleko vyšší – obec Jankovice přišly na 128 tisíc korun a OÚ Kroměříž přispěl 120 tisící. Rekonstrukci za pomoci místních provedla olomoucká firma Melcer a sousoší se na původním místě opět zaskvělo v následujícím roce.

 

Donátorem díla se stal holešovský měšťan Jan Tomaštík, který jej dle pověsti nechal zbudovat jako poděkování za záchranu života při přepadení. Nebylo to přepadení první – tohle bylo v pořadí již třetí!

 

Jan, ačkoliv již starší, ale dosud zachovalý muž, uzavřel svůj třetí sňatek s mladou dívkou. No a protože trávil spoustu času na cestách za obchodem a mladá žena byla doma skoro pořád sama a nudila se, stala se z ní nevěrnice. Bývalé novomanželské štěstí uletělo kamsi za hory, soužití páru se neustále zhoršovalo a žena začala přemýšlet nad tím, že se kvůli dědictví staršího manžela jednou provždy zbaví. Nakonec jí úmysl v hlavě dozrál do konečné fáze a ona si ku vraždě chotě najala bandity.

 

Při prvním pokusu se Tomaštík vracel z dřevohostického jarmarku a za Tučapy mu na vůz zničehožnic skočili dva chlapi. Pacholci sedící na kozlíku je naštěstí přemohli, ale jeden lupič mrštil po Tomaštíkovi kamenem, který jen těsně minul jeho hlavu.

 

Druhé přepadení se odehrálo u Žeranovic. Tentokrát byl útok tak nenadálý, že pacholci nestačili ani z pistolí vystřelit. Když už se zdálo, že se osádka kupeckého vozu neubrání, objevilo se tam najednou pět žeranovických čeledínů, kteří na koních přispěchali kupci na pomoc. Útočníci pochopili, že nemá cenu pokračovat a ztratili se v noční temnotě.

 

Do třetice se Jan Tomaštík právě vracel ze Vsetína, kde mu místní radní pro jeho bezpečný návrat zapůjčili dva strážné a dva pacholky. U lesa Hrabiny u Jankovic totiž už před časem došlo k několika loupežným přepadením, a tak byli cestující obezřetní.

Když na ně najednou z hvozdu vyskočilo sedm maskovaných lotrů, nejenže se z toho nepotentočkovali, ale útok razantně opětovali. Nakonec na místě zůstaly ležet tři tuhá těla banditů a ten čtvrtý, umírající – než vydechl naposledy – stačil Tomaštíkovi prozradit, kým byl najat.

 

Šokovaný Jan po návratu do Holešova uhodil na manželku a ta se ke všemu přiznala. Nastal ale zádrhel - kdyby tu potvoru udal úřadům, padla by ostuda nejen na něj, ale i na celý rod, a proto se nakonec rozhodl pro něco úplně jiného:

 

Manželství zůstalo kvůli lidem navenek zachováno, jenže z choti učinil obyčejnou služku se zákazem přístupu do manželského lože. Navíc se rozhodl, že ji potrestá i tím, že jí nezanechá žádné peníze. Veškerý svůj majetek pak vložil ke zbudování památek za své zázračné zachránění a k uctění větší slávy Boží.

Na prvních dvou místech, kde byl přepaden, nechal vztyčit kříže a u toho třetího památník mnohem důstojnější a trvanlivější. Jenže dokončení nádherného sousoší se už nedočkal, neboť těsně předtím ve svých 76 letech zemřel.

 

Závěrem snad jen to, že po něm dalším generacím na památku zůstala mimořádně kvalitní sochařská práce z první čtvrtiny 18.století.