Kostel sv. Kříže v Ronově nad Doubravou

Kdo dnes jede od Mladotic k Ronovu nad Doubravou, tak musí potkat na levé straně silnice hřbitov a kostel sv. Kříže. Mnohým lidem je záhadou, proč se nachází zde na opuštěném místě a daleko od Ronova nad Doubravou. Odpověď je jednoduchá, protože původně nenáležel k tomuto městu, nýbrž je památkou na zaniklou obec Protivany, která byla součástí lichtenburského panství a již ve 14. století měla farní kostel (viz https://ronov.webnode.cz/zajimavost-z-ronova/kostel-svateho-krize/). První zmínku o něm máme ze 22. ledna 1307 ze zakládací listiny nově založeného města Ronova nad Doubravou a z 16. dubna téhož roku z listiny pro lokátora a pozdějšího rychtáře Gotfrida. V první listině Oldřich z Lichtenburka udělil právo na rybaření v Doubravě od místa „pod farou“ (sub parochia) až k mezím panství. Ve druhé pak se souhlasem své manželky i dědiců věnoval bývalému rychtáři v Podolí a poté dvořanovi v Ronově Gotfridovi za nové založení města Ronova dědičné rychtářství se zděným domem v Ronově a jedno nové stavení s chlebnými a masnými krámy a 2 podsíněmi, k čemuž ještě přiložil 2 lány pole a mlýn na Doubravě před městem. Nedlouho poté byla v tomto městě založena kaple, z níž se později stal dnešní kostel sv. Vavřince. Zajímavé bylo to, že protivanský plebán nebydlel v Protivanech, nýbrž přímo na filiálce v Ronově nad Doubravou, i když mnoho autorů si původně myslelo, že Protivany byly původním jménem Ronova nad Doubravou a ten své současné jméno získal až po svém povýšení na město. Další tvůrci sem chybně umisťovali jinou zaniklou faru – Stusyni, např. římskokatolický kněz a historik P. Jan Karel Rojek. Jedním z prvních, kteří na tyto omyly upozornili, byl prof. August Sedláček, jenž k tomu v roce 1880 mj. napsal:

„I já tak mněl. Nedávno však probíraje jednu z kněh komorního soudu (33 A) přišel jsem na apertuře G 20 na „rybník řečený farářský k záduší kostela Arnošta Robenhapa z Suché k sv. Kříži jinač Protivanům náležitý“ (1597). Nyní se mi před očima rozblesklo a já snadno pochopil znetvořenou v Sommerově topografii (str. 304) pověst, že byl kostel sv. Kříže prvotně farou a osadou že fara tato později do Ronova přenesena byla. Nyní se mi rozjasnilo, proč byl farář r. 1366 v Protivanech, r. 1371 v Ronově, a proč se pojmenování této farnosti tak rozmanitě střídá (již roku 1364 Ronov a ještě r. 1415 Protivany). Jinak nemohlo býti, než že byl kostel sv. Kříže farním a kostel Ronovským filialním, a faráři že k pohodlí svému raději bydleli v Ronově. Podobných věcí by se mohlo více než s dostatek uvésti.“

V roce 1352 bylo z Protivan odváděno 30 grošů papežského desátku, z čehož můžeme usuzovat, že byl kostel značně bohatý. Roku 1366 nastoupil po zemřelém plebánu Zbynkovi kněz Jan. Někdy v té době došlo k přístavbě gotického presbytáře, oficiálně se odhaduje pouze, že se tak stalo v polovině 14. století, protože záznamy o této věci chybí. V roce 1371 podal král na jeho místo kněze Petra, ale ten stejně jako jeho předchůdce téhož roku zemřel, a tak sem byl podán kněz Jan, jehož známe ze soudních akt o 3 roky později jako Jana Rexu, který byl zmíněn ještě v roce 1403. Roku 1413 se stal nástupcem rezignujícího plebána Jana Rexy kněz Ctibor, který tu vydržel až do husitských válek, kdy zdejší fara zanikla. Následně se kostel stal hřbitovním a utrakvistickým, ale v té době již spadal pod ronovský chrám Páně, takže se stal pouhou filiálkou. V roce 1603 byla ze severní strany presbytáře přistavěna věž a její přízemí začalo sloužit jako sakristie. Za třicetileté války došlo k jeho vyplenění a vzhledem k tomu, že se nacházel daleko od Ronova nad Doubravou a neměl vlastní faru, tak se na něj dost často pozapomínalo. Dalším důvodem bylo to, že osada kolem něj úplně zanikla a nebyla již nikdy obnovena. Ze 16. září 1669 se nám dochovala zpráva o tom, že velice zpustl a byl blízko svému sesutí. Podle všeho byl následně opraven, protože roku 1697 zde byl upraven hřbitov a kostnice. Při těchto změnách došlo nejspíše ke zvýšení kostelní lodi a k prolomení nových oken. V 60. letech 19. století prošel kostel dalšími opravami a přestavbami, když byla vybudována dvojice vřetenových schodišť na kruchtu a do věže, kostel získal omítku a vyzdoben byl pseudorománským obloučkovým vlysem. V roce 1900 došlo ke zpevnění jeho základů a k dalším různým opravám s tím spojeným. Roku 1912 bylo rozhodnuto o opravě vnitřního zařízení. Zároveň byl presbytář zvenku vyspárován, ale na lodi zůstala omítka ponechána. Sama oprava však byla provedena až později, čehož důkazem může být zmínka v „národních listech“ z 3. dubna 1913, v níž se píše: „Při všeobecné opravě kostela Sv. kříže v Ronově nad Doubravkou má býti zachována kazatelna v pozdní renaissanci provedená.“ Další opravy byly provedeny koncem 20. let 20. století, z nichž zmiňme v roce 1929 pořízené nové barevné okno s vyobrazením sv. Ludmily. 24. ledna 1964 byl zapsán do státního seznamu kulturních památek (viz https://pamatkovykatalog.cz/kostel-sv-krize-12877173). Roku 1971 pak proběhl stavebně-historický rozbor historického jádra kostela. Poslední výraznou opravou kostela je v roce 2023 provedená oprava věže a jejího zastřešení s rekonstrukcí vnitřních prostor a části fasád, k čemuž došlo díky městu, do jehož vlastnictví se objekt roku 2021 dostal.

Jde o jednolodní orientovanou zděnou stavbu se stejně širokým presbytářem s pětibokým závěrem, hranolovou odstupněnou věží se sakristií v podvěží a šnekovými schodišti v koutě věže a v místě tribuny. Valbovou střechou zakrytá loď s emporou a polokruhovým vítězným obloukem pocházejí nejspíše z poloviny 12. století a jsou tak s mnohdy zakrytými dobovými figurálními freskami památkou na původní románský objekt (kromě rovného rákosového stropu lodi). K jejich úpravě pak došlo v barokním slohu. Presbytář je gotický z 1. poloviny 14. století, věž naopak vznikla až za renesance. Vše pak bylo sjednoceno několika úpravami v 19. století. Fasády jsou členěné půlkruhově zakončenými okny, přičemž na jižní straně je nad nimi trojice zazděných románských okének a v místě levého okna porušený vstup na tribunu. Vnějšek křížem sklenutého presbytáře má pětici jednou ostupněných opěrných pilířů. Věž s jehlancovou střechou s polygonální špicí má pravoúhlý vstupní portál, v patře jsou pak situována půlkruhová okna a v nástavbě sdružené okénko. Při úpravě byl odhalen románský jižní portál s pravoúhlým vchodem a půlkruhovým tympanonem a pod římsou románská okna. Za zmínku stojí to, že je kostel obdařen 25 náhrobníky z poloviny 16. a začátku následujícího století, jež nalezneme v presbytáři, v lodi i v sakristii, z čehož je vidět, že později byl doopravdy určen pouze k hřbitovním účelům, a to nejen v 16. století pro Robmhápy ze Suché.

Zařízení kostela je z většiny novodobé. Kamenný gotický sanktuář po levé straně od hlavního oltáře o výšce 155 cm a šířce 70 cm náleží k tomu původnímu, co se zde nacházelo. Hlavní oltář má kamennou menzu, která je zakryta přečnívající ji deskou. Vzadu uprostřed se nachází čtverhranný a na okrajích profilovaný výklenek, na jehož vrchu spočívá drobný kamenný křížek. Sama menza je 130 cm vysoká a 170 cm široká. Původní tabernákl byl vyměněn v 19. století za nový a na něm byl místo tradičního obrazu umístěn krucifix z 18. století, jež sem byl přenesen ze sedleckého kláštera. Z poloviny 18. století pak pochází kredenční oltářík Panny Marie, což je hnědě natřená sloupová architektura s nástavkem s reliéfní řezbou sv. Jana Nepomuckého, jehož doprovázejí andílci. Významným objektem je oltář Všech Svatých s mistrovsky řezanými poprsími světců, který sem byl přenesen z moravanské zámecké kaple a pochází z období po roce 1700. Při transferu však došlo k jeho poškození a při následné úpravě bylo změněno jeho uspořádání. Tabernákl pak nahrazuje malá polychromovaná soška Jezulátka. Obraz je novodobý a nemá žádnou velkou uměleckou hodnotu, protože jde o takovou malbu, jíž vzikaly tisíce. Za zmínku stojí ještě panská lavice z počátku 18. století, která je umístěna v presbytáři. Na vítězném oblouku zavěšený krucifix je barokní. Naopak cínová lampa pro věčné světlo se 3 uchy a mezi nimi umístěnými reliéfními medailony Víra, Naděje a Láska byla zhotovena až v empíru. Obraz Ukřižování pochází z 18. století. O původních varhanách nic nevíme. Nový nástroj zhotovil v roce 1869 Antonín Mölzer z Kutné Hory. Ten však byl roku 1893 přenesen do ronovského hřbitovního kostela sv. Martina a místo něj zde byly umístěny nové varhany od Emanuela Štěpána Petra z Prahy.

Kostel míval trojici zvonů – první o průměru 86 cm a výšce 65 cm vznikl v roce 1607 a byl obdařen nápisem: „Nakladem urozeneho a stateczneho rytirze Arnossta Rabenhaupta ze Suche na Ronowic nad Doubrawau slil mie Lukass Konwarz w miestie Gihlawie letha Panie 1607.“; druhý o průměru 69 cm a s textem: „Tento zwon dielan gest za knieze girzika kostelnikuow Gana Woka SSprince Matiege massy od Waczlawa Klabala Konwarze 1550“ (podle dašického faráře P. Josefa Nechvíle, PhDr. Alžběta Birnbaumová naopak udává tuto verzi nápisu: „Tento zvon dielan gest za správce knieze Jirzika Machovskyho a kostelniku Matěje Vassy a Urbana.“) a třetí o průměru 50 cm byl bez nápisu, přičemž poslední dva byly zrekvírovány v roce 1916. Na závěr ještě dodejme, že byl kostel zmíněn v knize Klimenta Čermáka „Šepoty starých lip. Povídky o starožitnostech“ a zároveň býval častým námětem řady malířů a kreslířů, třeba Karla Liebschera. Dnes bývá kostel, stále filiální pod Ronov nad Doubravou, pro veřejnost uzavřený a otevírá se pouze při církevních obřadech, adventních koncertech či jiných společenských a kulturních akcích. Pravidelné bohoslužby se zde také nekonají (viz https://www.bihk.cz/dieceze/ronov-nad-doubravou).