Náměstí Jana Pavla II. v Hradci Králové

Tento prostor býval původně součástí sousedních ulic Rokitanského a Karla Tomana. K oficiálnímu přerodu na Děkanské náměstí došlo nejprve roku 1896 a posléze bylo takto opětovně pojmenováno až v roce 1992, neboť se nachází před budovou městského děkanství a bylo rovněž jedním z míst, kde se uskutečnil od 28. do 31. srpna 1909 V. všeobecný sjezd katolíků českoslovanských v Hradci Králové. Roku 2005 pak bylo náměstí na počest papeže Jana Pavla II. nazváno právě jeho jménem.

Pokud přijdeme na náměstí ulicí Karla Tomana, tak prvním objektem, jenž k náměstí náleží, je jednopatrový dům čp. 49. Na jeho místě stával původně gotický dům, který byl v 16. století renesančně přestavěn a kolem roku 1725 jako ostatní kanovnické domy přestavěn patrně podle návrhu J. Santiniho ve vrcholném baroku s pozdějšími rokokovými prvky. Kdy přesně se dostal do rukou římskokatolické církve, tak to nevíme. S jistotou můžeme říci, že v roce 1777 náležel Ignáci Helpertovi, jenž přišel do Hradce Králové z Trutnova, a roku 1784 byl dům již kanovnickou rezidencí a žil v něm nově instalovaný kanovník Josef Pinkas. Dlouhou dobu zůstal objekt v původním stavu, teprve v roce 1862 byla přistavěna komora, dřevník a toaleta na dvoře a roku 1939 byly vyměněny střešní tašky za eternitovou krytinu. Rekonstrukcí prošly všechny kanovnické domy až počátkem 90. let 20. století, a to podle projektu Ing. Jana Kubiase z Hradce Králové.

Sousední dům čp. 50 je největším z kanovnických domů, neboť vznikl spojením 2 původních domů, když byla k renesančnímu domu kolem roku 1725 přistavěna barokní novostavba a celý takto vzniklý objekt získal barokní fasádu, která byla částečně novodobě upravována. Tato budova vždy patřila k prebendě Bischofsteinské a sídlil v ní kapitulní vikář - probošt. V roce 1946 byla provedena jeho oprava, a to spolu se sousedními čp. 51 a 52. V letech 1990-1991 prošla nemovitost rekonstrukcí podle plánů již zmíněného Ing. Jana Kubiase.

I vedlejší dům čp. 51 býval původně v soukromých rukou a existoval tu již koncem 13. století. K jeho přestavbě došlo kolem roku 1725, kdy byl majetkem rodu Chotouchovského. Tomu náležel ještě v roce 1784, ale již roku 1790 sloužil jako kanovnická rezidence. Celkovou rekonstrukcí prošel stejně jako ostatní kanovnické domy v letech 1990-1991.

Na západní straně náměstí se za několika stromy skrývá objekt děkanství čp. 58, z něhož však vidíme pouze průčelí s klasicistně upravenou bránou, za níž se rozkládá dvůr se zahradou a samotná děkanská budova. Ta vznikla na místě původní fary, která vyhořela již v roce 1484, ale byla opětovně obnovena v pozdně barokním slohu. Odhaduje se, že k její barokní přestavbě došlo někdy kolem roku 1680 a klasicistní průčelí získala v roce 1780. Roku 1830 shořela děkanství střecha a v letech 1835-1857 existovaly těsně u jeho zdí lázně, jejichž vybudování měli na svědomí královéhradečtí pravovárečníci. V roce 1866 byl kolem děkanské zahrady a dvora vyzděn nový plot a přistavěna kolna, z níž se později stala garáž. 7. prosince 1868 byla opět poškozena střecha objektu, tentokrát však nikoliv požárem, nýbrž velkou vichřicí. V letech 1973-1978 došlo k přestavbě staré branky Kozinky, jež zanikla kvůli výstavbě nové pivovarské sladovny. Protože tehdy byla Soukenická ulice součástí areálu pivovaru, nemohli si tak chodci zkracovat svoji cestu na a z náměstí těmito místy, takže byl v budově děkanství vybourán průchod (tzv. Myší díra), který fungoval v letech 1979-2007 a zanikl v souvislosti s rekonstrukcí domu.

Nepřehlédnutelným objektem je dům čp. 59, který má loubí se 2 oblouky a mezi okny v 1. poschodí krásný štukový reliéf Panny Marie s Jezulátkem na rukou. I on měl svého gotického předchůdce, který prošel obdobnou stavební historií jako sousední domy. V roce 1859 objekt vyhořel, aby ho později od Karla Paula koupili pravovárečníci, kteří si tak chtěli zajistit místo pro rozšíření svého pivovaru. Svého času dokonce chtěli vykoupit též objekt děkanství, tak velké měli plány. Nakonec dům zůstal stát a roku 1925 získal novou fasádu. O 10 let později se musely opravit trhliny na pilířích a klenbách podloubí, vzniklé nejspíše zvýšeným provozem a existencí blízkého pivovarského areálu. V letech 1896-1923 sídlila v domě městská knihovna, jež se odtud přestěhovala do domu "U Špuláků". Menší zájem měl pivovar o zadní dům ve dvoře, který postupem času tak zchátral, že byl v roce 1995 zbořen. Zde musíme dodat, že v letech 1962-1964 sice proběhla jeho částečná oprava, jež však nebyla nikdy dokončena.

Z celého náměstí, pomineme-li kanovnické domy, je však nejhezčím objektem dvojdům čp. 60-61, který byl vybudován roku 1905 přestavbou 2 samostatných objektů výše uvedených čísel popisných. Dům čp. 60 býval původně renesanční a po přestavbě získal novorenesanční štít. 20. října 1846 vyhořela střecha domu a 20. září 1859 vyhořel celý dům i se sousedními čp. 59 a 61. Tohoto požáru využil majitel Jan Syrůček, aby přistavěl 2. patro. Také čp. 61 bývalo renesančním domem, jenž vznikl na místě původního gotického objektu, u něhož se soudí, že býval původně dřevěný, neboť ze stejného materiálu byl vybudován i nádvorní dům. 28. července 1776 mu shořela střecha a v roce 1858 ho koupil truhlář Jan Petrof, který roku 1880 nechal zazdít podloubí. Jeho druhorozený syn Antonín zde sestavil v roce 1864 první klavír a právě on stál u spojení obou objektů v jednu stavbu se 3 patry a novorenesančním štítem, kterou můžeme obdivovat i dnes.

Opačnou stranu náměstí pak tvoří hlavní průčelí trojlodní katedrály sv. Ducha, o níž pocházejí první zprávy z let 1307 a 1313. Část náměstí před ní sloužila jako hřbitov, na němž se přestalo pohřbívat roku 1784 a v roce 1793 byla stržena hřbitovní zeď i se starou školou k náměstí za presbytářem stojící a místo kolem chrámu bylo srovnáno a vydlážděno. Největší úpravy katedrály byly provedeny v 19. století, ať již jde o rekonstrukci podle projektu Františka Schmoranze ze Slatiňan, jež odstranila všechny negotické zásahy, či o opravu interiéru roku 1898. Tyto práce pak byly doplněny v roce 1901 opravou věží a přístavbou nárožních věžiček podle návrhu stavitele Ludvíka Láblera. Oprav zažil tento svatostánek mnohem více, ale tyto výše zmíněné z něj udělaly to, čím je dnes. Z těch posledních je však třeba zmínit rekonstrukci jeho vnitřku i zevnějšku v letech 1980-1990 a kompletní opravu všech vitráží a kamenného ostění oken v letech 2005-2007. Na závěr je ještě třeba zmínit to, že 26. dubna 1997 se uskutečnila návštěva papeže Jana Pavla II., kterého mohli lidé pozdravit nejen na Velkém náměstí, nýbrž i zde, proto tomuto veřejnému prostoru právem náleží současné pojmenování.