Olomouc – vila Primavesi aneb terasově zahradní toulání

Olomoucká Vila Primavesi v Univerzitní ulici je stavbou všeobecně známou, zajímavou a oprávněně považovanou za klenot „moderní“ secesní architektury. Turisticky atraktivní výhodou této stavby je v současné době skutečnost, že v budově sídlí restaurace i galerie a areál vily je tudíž veřejnosti v průběhu dne běžně přístupný. Dokonce se zde domorodci ke zvědavému turistovi chovají velmi slušně a ochotně, a to i přes nepříjemné zkušenosti, které s „cizinci“ evidentně mají. Je totiž zřejmé, že zloději různého zaměření toto místo, nacházející se mezi městskými hradbami a svatomichalskými kopulemi, navštěvují velice rádi a často. Dokonce zde mají i své malé čestné tablo, takže se dá v nejbližší době očekávat zásah největších světových ochránců práv lidstva, minimálně však Kumara Vishwanathana nebo kdysi oblíbeného hudebníka ze skupiny, názvem připomínající jedno někdejší nepříliš dobré lahvové víno.

Ale zanechme záležitostí okrajových a věnujme se chvíli společně pohnuté historii této krásné budovy a jejím majitelům.

Působivá členitá stavba je z jedné strany nepřístupná díky „parkové“ hradební zdi, z druhé se skrývá za vysokou zdí ohradní. Budova z více než stoletou historií bude navždy spojována s lombardským rodem Paola Antonia Primavesi, který se do Olomouce přistěhoval koncem 18. století. Primavesiové žili po pět generací v měšťanských domech na Dolním náměstí, kde provozovali malou banku. Na počátku minulého století byl již tento rod jedním z nejznámějších na Moravě. A zřejmě i proto se Otto Primavesi s manželkou Eugenií rozhodli, že si nechají postavit sídlo, které by odpovídalo vážnosti rodu. Tehdy se psal rok 1905 a tak nebylo žádným překvapením, že moderní manželé zvolili progresivní secesní sloh a slavné tvůrce. Architekty budoucí vily se totiž stali svobodný pán Franz von Krausse a Josef Tölk. A tak vzniklo mistrovské dílo; bohatě členěný rodinný dům s vysokou mansardovou střechou. Stavba nevelká a nezdobná, ale přitom s mnoha arkýři a věžičkami a také s menší - ale krásnou - terasovou zahradou. Stavba, která byla dokončena roku 1906 a jejímž stavitelem byl olomoucký Heindrich Mrasek.

Interiéru vily dominuje obrovská přízemní hala s dřevěným schodištěm a anglickým krbem, která zasahuje i do části prvního podlaží. Její součástí se stalo velké vitrážové okno s vyobrazením Olomouce v roce 1706. Křídlovými prosklenými dveřmi se z této haly vycházelo přímo na verandu s výhledem do parku. Zbytek přízemí pak zabírala velká obkládaná jídelna se zimní zahradou. V prvním patře se nacházely dětské pokoje, pokoj chůvy a ložnice, podkroví pak nabízelo pokoje pro služebnictvo a hosty. Ve vile se také nacházela mnohá umělecká díla. Otto Primavesi s manželkou byli totiž známými mecenáši umění, a proto měli mezi tehdejšími předními umělci mnoho přátel. K nim se řadili například Anton Hanak, který navrhl obložení jídelny s měděnou kašnou nebo sochu ponocného, výtvarník Josef Hoffman (tento architekt zajišťoval i úpravy vily v letech 1916 až 1917) a malíř Gustav Klimt.

Po rozpadu Rakousko-Uherska v roce 1918 olomoucká etapa Primavesiů končí a rodina – coby správní monarchisté – se stěhuje do Vídně. Vilu Primavesi tak roku 1923 získaly Akciové rafinerie rolnických cukrovarů v Přerově, které ji o tři roky později převedly na doktora Františka Koutného. Ten vilu ihned upravil - podle projektu Julia Schmalze - na soukromé sanatorium. Přestavbou byla odstraněna mansardová střecha a většina Hanakových děl, přistavěny byly naopak dva operační sály. Přízemí sloužilo jako byt rodiny dr. Koutného, v prvním poschodí vznikly pokoje pro rodičky a operační sály a ve druhém pokoje pro pacienty po břišních a urologických operacích. V podkroví žily řádové sestry. Po smrti doktora Koutného bylo sanatorium prodáno doktoru Robertu Pospíšilovi (rok 1939). Tomu v roce 1952 znárodnili soukromé sanatorium soudruzi, kteří zničili i poslední zbytky Hanakových soch i mobiliář pokojů a zřídili zde ambulantní zdravotnické zařízení.

V 80. letech minulého století je vila Primavesi prohlášena za kulturní památku moderní architektury a vážně se uvažuje o její rekonstrukci do podoby, známé z období před I. světovou válkou. K této rekonstrukci však nikdy nedošlo a budova byla po roce 1989 vrácena dceři doktora Pospíšila. Léta v péči socialistického zřízení se však na jejím stavu silně podepsala a následná snaha o její záchranu podnikatelským klubem Primavia ji dokonce téměř zničila. Zmizela nejen všechna zbývající historicky cenná díla, ale i okna a dveře. A tak začala vilu opravovat - na vlastní náklady – vnučka posledního předkomunistického majitele, fyzioterapeutka Pavla Honzíková. Píše se rok 1996, stát ji zadotuje směšnou částkou 250 tisíc Korun a paní Fortuna k vile otočí po dlouhé době svou přívětivější tvář. Najdou se dokonce mnohá „navždy ztracená“ umělecká díla. V roce 2007 je dokončena rekonstrukce fasády a o tři roky později se secesní vila Primavesi stává – k nelibosti majitelky, která se tuto skutečnost dozvěděla až z rádia - národní kulturní památkou.

Dnes ve vile, která je považována za jednu z nejcennějších staveb vídeňské secese ve střední Evropě, najdeme podkrovní byty, kanceláře různých firem, uměleckou galerii i stylovou restauraci (ta však pro našince moc není, ale o tom až za chvíli) s letním salónkem v hradební věži. Vstup do vily dodnes zdobí mozaika, kterou manželé Primavesiovi se svými dětmi údajně vlastnoručně lepili na zeď. A jak už to bývá, součástí vily jsou i různé technické vymoženosti. Jedná se například o automatické vysávání prachu ze všech místností nebo o vlastní elektrárnu, která byla ve své době první veřejnou elektrárnou v Olomouci. Vila je zajímavá i revolučním dispozičním řešením interiérů, které nevychází z tradičního šlechtického sídla s reprezentačními salony, ale z anglického halového systému.

Co se týče restaurace Primavesi, která je v provozu od roku 2008, jedná se o nekuřácké stylové prostory (dvě místnosti) s – alespoň podle všech referencí – vysoce nadprůměrnou kvalitou kuchyně. Tuto skutečnost – bohužel – nemohu posoudit, protože nejlevnějším pokrmem je zde bezmasé rizoto nebo špagety s rajčetem za 139,- Kč, což je rovněž běžná cena předkrmu. Takový závěrečný dezert v podobě italského nebo francouzského sýru jde cenově už někam ke dvěma stokorunám. Cena masitých pokrmů – bez přílohy – se většinou pohybuje mezi 249,- až 349,- Kč a tuto investici jsem odmítl. Kdyby ovšem byla v nabídce dne boullabaise, kterou v restauraci za necelou stovku nepravidelně nabízejí, asi bych neodolal. Stejně budu muset někdy restauraci pořádně prolézt a nafotit, takže výhledově bych zde rád i něco ochutnal.

Procházka kolem vily je však celkově velmi příjemným zážitkem, a to v každém ročním období. Nejen kvůli příjemnému prostředí a atmosféře nevelké zahrady, pergole s růžemi, dětskému koutku nebo venkovní terase, ale určitě i z důvodu neobvyklých výhledů na městské hradební opevnění, do Bezručových sadů nebo na chrám sv. Michala.