Loading...
Turistické cíle • Pevnost, opevnění
Historické jádro Pardubic nemůžete při procházce městem v žádném případě minout. Na jeho začátku se totiž nad poslední zachovalou městskou bránou tyčí štíhlá věž, která je tak vysoká, že vedle ní stojící kostel sv.Bartoloměje vypadá jen jako drobeček. Navíc slouží pěším turistům kráčejícím směrem k centru třídou Míru coby nepřehlédnutelný maják. Tahle tzv. Zelená brána se ve skutečnosti skládá ze dvou propojených objektů: z vlastní věže a výstavného renesančního předbraní s průchodem na pohádkově krásné Pernštýnské náměstí.
Jak jeho název napovídá, byl zakladatelem Pardubic rod Pernštejnů, který nechal okolo nového sídla zbudovat pevné městské opevnění se dvěma bránami. Dodnes se zachovala jen jedna z nich, která se až do roku 1547 nazývala Pražskou bránou a jejíž neoddělitelnou součástí byla 59 m vysoká věž. Jenže v roce 1538 ji postihl ničivý požár a vrchol věže po opravě ozdobila charakteristická třípatrová členitá střecha s osmi jehlancovými věžičkami. Poněvadž byl na krytinu tentokrát použit měděný plech, stalo se, že časem zoxidoval a právě zelená patina zapříčinila přejmenování brány.
Po požáru sousedního Bartolomějského kostela z něj byly na věž Zelené brány přeneseny a zavěšeny zvony. Ty z ní vyzváněly mezi léty 1653 – 1658. Pak ale do věže uhodil „posel boží“ - blesk, což silně věřícím (a také notně vylekaným) radním způsobilo takovou psychickou újmu, že zvony raději vrátili nazpět do kostela.
Vnější vzhled věže se v dalším období neustále měnil, ale poté se vždy vrátil k původnímu originálu. Zůstaly jen ty hodiny, které ji zdobí od roku 1760. Skutečně namále věž měla ve „století páry“, kdy ji hrozilo zbourání, tady ale naštěstí zabodovala památková komise z Vídně. Ta rozšíření městské komunikace nepovolila a tím pádem věž i bránu zachránila.
Za „normálního“ bezcovidového stavu je ochoz věže přístupný veřejnosti a milovníkům výhledů se z něj otevře moc hezký zor nejen na celou městskou památkovou rezervaci, ale i na vzdálený – z roviny se vypínající - kopeček Kunětickou horu, jehož témě už od středověku zdobí silueta známého hradu.
Na své si v Zelené bráně přijdou také milovníci historie a umění, neboť v prostorách předbraní a věže jsou kromě expozice o její historii umístěny i další výstavy a nechybí ani galerie.
Návštěvníky jistě zaujme i exteriér předbraní, který je směrem k třídě Míru vyzdoben reliéfem Ješka z Pardubic a jeho druhů před Milánem, kde prapředek Pernštejnů (a poté i město) přišli ke svému neobvyklému erbu. Podle návrhu Mikoláše Alše zde byl vytvořen jakýsi komiks znázorňující tuhle slavnou událost:
Ve 12.století italská města odmítla poslušnost císaři Fridrichu Barbarossovi a ten vytáhl s německým a českým vojskem (jemuž velel král Vladislav) drzouny potrestat.
Před dobýváním Milána se vojska utábořila na břehu divokého toku řeky Addy, z níž Miláňané strhli mosty a zdála se proto nepřekonatelnou překážkou. Kus pod císařským ležením se ale třem českým rytířům podařilo na koních řeku překonat, a když velká část českého vojska následovala jejich příkladu a ozbrojenci poté vpadli do nic netušícího milánského ležení, měli část vítězství v kapse.
Zbývalo už jen dobýt vlastní město. Češi z milánské strany a císařští z protějšího břehu vystavěli k přepravě vojska most a při dobývání Milána na jeho hradby první vkročili dva odvážní čeští rytíři, které poté císař bohatě odměnil.
Ješek z Pardubic s hrstkou svých druhů rovněž podnikl jeden odvážný kousek: v noci přelezli hradby, vyvolali ve městě šarvátku a zmatek, načež se zmocnili milánských koní a kořisti a snažili se s nimi přes jednu městskou bránu uprchnout. Všem se to podařilo, jen poslední Ješek zažil velmi horké chvíle: vrátný totiž přesekl provaz držící ve výši zvedlou těžkou mříž a ta za Ješkovými zády jako gilotina rozpůlila ukořistěného oře. Ješek ale pád z něj šťastně přežil, posbíral nabitou kořist a s velkou slávou se vrátil do tábora.
Císař mu za tento čin udělil erb, na němž byla v červeném poli vymalována přední polovina stříbrného koně se zlatou uzdou...