Podklasný mlýn v Josefově

Tento mlýn, který od dávných časů náležel rodině Šiffnerově (Schiffnerově, ale matriční i úřední listiny obsahují i jiné verze tohoto příjmení), je památkou na původní obec Ples, neboť nebyl zbourán při výstavbě pevnosti, jak se stalo jiným stavbám na území dnešního Josefova a v jeho nejbližším okolí, např. jako nedaleká stará plesská krčma, na jejímž místě byla vybudována císařská prádelna. Cyrill Štěrba se o tom zmiňuje ve své knize „Z pamětí města Josefova. Od doby praehistorické až do samostatnosti státu Československého“ z roku 1926 takto: „Podklasní mlýn na Metuji, ač byl ve stavební čáře na fortifikačním pozemku, zbořen nebyl a státi zůstal na „revers“. Pro případ potřeby měl býti zbořen.“

Jeho historie je ovšem mnohem starší. Původně byl vybudován jako součást panského dvora a byl pronajímán za různé platy rozličným mlynářům. Vznikl nejspíše již na přelomu 14. a 15. století, kdy se v Plese nacházely rovnou 2 mlýny (Dolejší – později Podklasný a mladší Hořejší u staroplesského rybníka), a podle všeho byl během husitských válek opuštěn nebo zničen, protože koncem 15. století byl obnoven. Dále je jeho existence doložena k roku 1571, kdy náležel k části, jež patřila Krištofu Heřmanskému ze Sloupna. Ten ji v témže roce přepustil Johance Zárubové ze Sloupna a na Bukovině za 2 875 kop českých grošů. Její manžel Bohuslav Záruba odkázal před rokem 1591 Ples s dalšími majetky svým synům Václavu a Hertvíkovi. Prvně zmíněný syn prodal 18. prosince 1601 zámek, dvůr, mlýn nad Metují, podací kostelní a ves Janu Rudolfu Trčkovi z Lípy za 13 000 kop míšeňských, čímž se toto místo stalo součástí smiřického panství. Přehled zde působících mlynářů je pramen od pramene rozdílný, např. v článku Martina Kareše „Usedlosti na Plese od roku 1560“, publikovaného na stránkách Smiřice a Holohlavy (http://www.smirice.eu/usedlosti/ples.html), je o nich napsáno toto:

„statek staré čp. 22 (pozd. obec Starý Ples čp. 31 – mlýn)

1595 Jan Vichek od Mikuláše Kleče (Klecla)

1597 Bartoň Ille od Jana Vichka

1603 Vít mlynářů z Rohenic od Bartoně Ille

1610 Adam Jandík od Víta mlynáře výměnou za grunt v Jasenné

1616 Jan Šotola po zemřelém Adamu Jandíkovi

1617 Matouš Jiřík jinak Bukač od Jana Šotoly výměnou za zahradu v Jasenné

1634 Jan Frejz (Fryz) od Matouše Bukače

1646 Jakub Konečný po zemřelém Janu Fryzovi jinak Junkovi

1652 Štěpán Řehák od Jakuba Konečného

1660 Tobiáš Zich od Štěpána Řeháka

1676 Václav Junek jinak Frys po Tobiáši Zichovi, který zběhl

1684 Matěj Runkas po zemřelém Václavu Junkovi

1707 Václav Runkas od otce Matěje Runkase

1804 zmiňován Eliáš(?) Šifner“

Roku 1651 je zmíněna existence zdejšího mlynáře Martina Szyffnara a ve stoupě pracoval stupař Matěj Severa, který se později stal vlastníkem hořejšího mlýna, o čemž se činí zmínka k 15. listopadu 1697, kdy mu byla vrchností prominuta polovina roční činže z jeho mlýna. Oněch 25 zlatých nemusel zaplatit kvůli svému vysokému věku. V roce 1695 byl Podklasný mlýn prodán Františkem Antonínem hrabětem ze Šporku za 450 zlatých, 115 zlatých ročního nájmu a rúzné naturální povinností. I tehdy se však nacházel v rukou rodu Šiffnerů (roku 1655 Martin Šifnar a v letech 1713-1722 Tomáš Šifnar). Do soukromých rukou se však skutečně dostal až 21. dubna 1703, kdy ho od vrchnosti zakoupila za 1 200 zlatých Edita Schiffnerová. Mlýn měl tehdy čtvero složení a říkalo se mu v Podklasí (původně čp. 22, po přečíslování roku 1804 čp. 31, různé zmatky vznikaly rovněž tím, že byl v průběhu času řazen ke Starému Plesu, někdy k Josefovu). Ještě v roce 1780 fungovaly na Metuji oba výše zmíněné mlýny. O 2 roky později patřil mlýn Jiljímu a Dorotě Schiffnerovým, kteří jsou 28. dubna 1782 zmíněni jako kmotři velkého vlastence, římskokatolického kněze, gymnaziálního profesora a kulturního historika Josefa Jiljího Schöna. Roku 1807 vlastnil mlýn Josef Schiffner.

Zatímco mlýn přežil onu pevnostní výstavbu, tak se mu stal velkou zhoubou požár v roce 1819, neboť tehdy vyhořel do základů a shořela rovněž i kola ve vodě. Zmínku o této události nalezneme jak v knihách o historii Josefova, tak v „Průwodci po Biskupstwj Králowéhradeckém, aneb Topografickém a hystoryckém popsánj wssech měst, městeček, panstwj, hradů, klássterů, statků, sýdel rytjřských, wesnic a zbořených hradů, y s památnými vdalostmi gegich, w témž biskupstwj se nacházegjcých“ z roku 1826 od Josefa Mirovíta Krále, jenž píše: „Hned pod pewnostj gest mleyn městský staroplesský nazwaný, genž l. 1819. wyhořel.“ Roku 1825 ho ujal za 2 840 zlatých František Schiffner, syn Josefa Schiffnera. Podle jedné z lidových vyprávěnek tu měl být v roce 1840 zatčen loupežník Václav Babinský, který zde krátce pracoval jako stárek a ukrýval se před zatčením, alespoň o tom píší: Věra Sílová v publikaci „Báje a pověsti z Jaroměřska“ z roku 2003 a Jaroslav Kuťák ve své knize „Josefovská krev“ z roku 2017. Rozsah mlýna a pozemků jeho vlastníka můžeme vidět v indikační skice stabilního katastru Starého Plesu z roku 1840 od adjunkta 2. třídy Antona Mahra a geometra 4. třídy Jana Sochora. Z ní také zříme to, že mlýnská budova byla po výše zmíněném požáru zbudována již jako plně zděná. V roce 1849 byl mlýn Františkem Schiffnerem prodán za 18 600 zlatých Janu Bartoníčkovi, který je jako plesský mlynář zmíněn ještě roku 1850, v roce 1852 byl zdejším mlynářem František Valter, syn stejnojmenného bohdanečského mistra pekařského, roku 1857 byl mlýn odprodán za 15 000 zlatých Václavu Janáčkovi a od něj ho ještě v témže roce převzal Antonín Procházka, kterému náležel ještě roku 1886. V té době se v sousedství mlýna nacházelo cvičiště vozatajské divize a pravidelně se tu konaly veřejné dražby erárních koní. Nad mlýnem, na místě v roce 1876 zaniklé plovárny, se navíc od roku 1882 nacházela jedna ze dvou posádkových střelnic. Obytné stavení bývalo určitou dobu pronajímáno, např. v roce 1847 byl zdejším nájemníkem bývalý mlynář Václav Havrda a v roce 1868 Jan Pimpl. Velkou výhodou pro mlýn se stalo rovněž to, že v roce 1887 se přestalo s mletím obilí v pevnostním mlýně, a tak mu přibyly další zakázky. V noci ze 4. na 5. října 1920 se vloupali do mlýna 2 bývalí ruští zajatci. Protože však byli jeho majitelé doma a šramotem byli probuzeni. Chytili oba zloděje a odvedli je do Josefova, načež skončili ve vězení okresního soudu v Jaroměři. Po smrti Antonína Procházky tu mlynařil jeho syn Josef Václav Jan (* 11. března 1876), jehož firma „Josef Procházka, válcový mlýn v Podklasí ve Starém Plese“ byla zapsána do rejstříku krajského soudu v Hradci Králové 25. června 1920, ale později mlýn opět změnil majitele, a tak byla zmíněná firma k 1. únoru 1926 vymazána z obchodního rejstříku. Nejprve byl mlýn 1. ledna 1925 pronajat Hospodářským družstvem skladištním v Jaroměři a 30. května 1926 koupil jeho část Václav Sucharda, za něhož došlo nejen k přestavbě objektu s tehdejším čp. 64, zavedení moderního zařízení a instalaci vodní turbiny, ale také byl svah nad mlýnem osázen ovocnými stromy a též došlo k opravě mlýnského kanálu. Jednalo se sice o obecní podnik, ale svým dílem přispěl právě i mlynář Sucharda, kterému později mlýn patřil již celý.

Ten fungoval rovněž během německé okupace, kdy Suchardův mlýn byl řazen ke Starému Plesu a jeho v roce 1888 založený konkurent – umělý válcový mlýn V. R. Procházky – do Josefova (při založení patřil ke Starému Plesu, jeho zakladatel Václav K. Procházka zemřel již 8. prosince 1910 a 2. srpna 1918 ho po jeho zemřelém synovi Václavu převzala vdova Anna Procházková). Důkazem toho budiž „Adresář Protektorátu Čechy a Morava pro průmysl, živnosti, obchod a zemědělství“ z roku 1939. S mlynářkou Bedřiškou Suchardovou se přátelil spisovatel Jaromír John. Mnohokrát ve mlýně pobýval. V roce 1948 bylo uvažováno o tom, že by mohl být mlýn využit k vybudování tolika potřebných nových bytových jednotek. Mlýn však měl již své dny sečtené, protože v roce 1950 byl zrušen, následně vyvlastněn a o 5 let později byl již součástí státního statku ve Smiřicích, i když jen jako skladiště. Zde byl roku 1964 zasažen při práci s elektrickým proudem mlynář Václav Sucharda a na místě zemřel. 27. prosince 1965 byl objekt mlýna navrácen Bedřišce Suchardové. Krátce nato došlo k odstavení Francisovy turbiny, která vyráběla elektrický proud a opětovně byla spuštěna až v roce 1996. Její instalovaný výkon dnes činí 55 kW a k rekonstrukci jejího KNN došlo roku 2017. V 70. letech 20. století se u Poklasného mlýna zřídila závodní trať, na níž se konaly pravidelně terénní závody motocyklů. Dnes vlastní mlýn čp. 65 Jiří Čáp, Ing. Jiří Čáp a Mgr. Robert Čáp a sousední čp. 64 a obytný dům čp. 31 Jiří Čáp. Tito lidé mají rovněž zásluhu na vybudování MVE Čerychův jízek, k němuž došlo v letech 2007-2009 na Labi nad soutokem s Metují. Závěrem ještě zmiňme, že Podklasný mlýn byl zmíněn i literárně, a to v románu „Bílá věž“ od Františka Erika Šamana.