Rekonstrukce bitvy na Bílé hoře - 18.9. až 19.9.2010

Na západním okraji Prahy se nachází městská čtvrť Bílá Hora, které dominuje v nadmořské výšce 381 metrů stejnojmenné návrší. Původ názvu Bílá hora pravděpodobně souvisí s barvou kamene, jenž se v těchto místech nalézá. Ve středověku se zde v otevřených lomech těžila opuka. Ale tato vyvýšenina je známa především něčím jiným. V neděli 8. listopadu 1620 se zde konala bitva na Bílé hoře.

Kde tedy začít? Třeba „Majestátem na náboženskou svobodu“, který vydal i přes odpor katolíků 9. července 1609 císař Rudolf II. Českým nekatolickým stavům tím byla dána náboženská svoboda, přičemž slezští stavové získali stejný mandát 20. srpna téhož roku. Nebyla to jednoduchá doba a mezi katolíky a protestanty to vřelo. Klidu a pohodě nepomohla ani intervence pasovských žoldáků císařova bratrance Leopolda, kteří se po obsazení některých měst pokusili 15. února 1611 získat i celou Prahu. Naštěstí neúspěšně a proto již měsíc poté byli nuceni město ve spěchu opustit. Po smrti Rudolfa II., za vlády císaře Matyáše, začaly být náboženské svobody opakovaně porušovány katolickou šlechtou i církevními hodnostáři. Poměry v Českém království se začaly ještě více dramatizovat. Na jedné straně se prosazovala mimořádně aktivní skupina katolické šlechty a na straně druhé, se v čele stavovské opozice uplatňovaly stále více radikální osobnosti.

6. března 1618 se v Praze sešel sjezd nekatolických stavů, zaslal císaři stížnost proti porušování Majestátu a usnesl se svolat další sněm na konec května. Ten však císař zakázal, což vyvolalo velké rozhořčení. Nekatolické stavy se proto scházejí 21. května 1618 v Karolinu, aby odsoudily toto další zjevné porušení jejich práv. Vše sice zatím probíhá celkem klidně, avšak o den později se koná potají schůzka radikálních předáků opozice (Jindřich Matyáš Thurn, Václav Budovec z Budova, Vilém z Lobkovic, Jáchym Ondřej Šlik a další), kteří se domlouvají na definitivním plánu. Podle něj se 23. května dopoledne scgázejí ve Starém královském paláci na Malé Straně. Mimo jiné usoudí, že hlavní vinu na dané věci nesou královští místodržící Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka a Jaroslav Bořita z Martinic. Stavovská opozice nejprve obsadí místodržitelskou kancelář a poté, aby dodala celé věci určitou formu a důležitost, proběhne zde improvizovaný rychlý soud, který uzná oba místodržící vinnými z velezrady a odsoudí je k smrti vyhození z oken druhého patra. Z výšky asi 16 metrů letí do hradního příkopu jako první Martinic, kterému se jako zázrakem nic nestane. Brzy po něm následuje Slavata, jenž se zraní na hlavě. Jako třetí putuje ven písař Fabricius, který je v tom sice nevinně, ale patrně zaplatil za to, že důrazně protestoval proti vyhození dvou ministrů. Holt každé zaměstnání má svá určitá rizika. Zajímavé je, že se v případě této defenestrace nejednalo o momentální výbuch hněvu, jelikož další dva přítomní členové vlády, Adam ze Šternberka a Matouš Děpolt z Lobkovic byli ušetřeni.

Zajímavé je, že Pražané tuto „zábavu“ prováděli již potřetí (předtím v roce 1419 a 1483). Tentokrát se to sice obešlo bez obětí na životech, ale ukázalo se, že vyhazovat královské úředníky z oken se nemusí vyplácet. Defenestrace se stala prvním dějstvím českého stavovského povstání a též je tento akt označován za jednu ze skutečností, která odstartovala vleklou třicetiletou válku. Krvavý náboženský evropský konflikt, známý jako vyvrcholení sporů mezi římskokatolickou církví a zastánci vyznání vzniklých po reformaci v 16. století, trval od roku 1618 do roku 1648. Válka skončila uzavřením Vestfálského míru.

Ale zpět do Prahy, kde se v letech 1618 až 1620 události dále vyostřovali a toto období je označováno za České stavovské povstání. Druhý den po defenestraci zvolil stavovský sjezd vládu třiceti direktorů, která si nejprve získala sympatie většiny nekatolických stavů, ale záhy začalo bojové nadšení rychle opadávat. Lidé nechtěli bojovat, ale věřili v úspěch politického řešení konfliktu. V povstání českých stavů proti panování Habsburků se spojily náboženské spory s mocenskými rozpory mezi stavy a králem. Předáci stavovské opozice počítali s tím, že jejich akce nezůstane lokálně izolovaným konfliktem, nýbrž že bude souviset s politickou situací v Evropě. Avšak jednoznačné podpory se dočkali pouze od protestantských říšských knížat a falckého kurfiřta Fridricha V. Ostatní byli k žádosti o pomoc zdrženliví nebo se nereagovali vůbec. Taktéž Morava odmítla spolupráci s českými povstalci.

První válečná střetnutí mezi císařskými a stavovskými vojsky na sebe nedala dlouho čekat. Vojenské akce začaly již v srpnu roku 1618 a vedle nich se stupňoval také neméně složitý diplomatický zápas. Obě znesvářené strany sháněly v zahraničí finanční, vojenskou i politickou pomoc. Situace se ještě více zkomplikovala v březnu roku 1619 úmrtím císaře Matyáše. O tři měsíce později, 31. července 1619, schválil stavovský generální sněm v Praze novou ústavu a Koruna česká byla přeměněna na konfederaci pěti republik. Na základě tohoto uspořádání byl 26. srpna téhož roku zvolen českým králem Fridrich Falcký. O den později proběhla volba Ferdinanda Štýrského císařem, čemuž se snažili čeští stavové neúspěšně zabránit. Znamenalo to tudíž podstatné zhoršení politické situace českého povstání v zahraničí. Po zbytek roku i v tom následujícím se konaly různé vojenské akce i politická jednání včetně pokusů o příměří. Stavovská konfederace se začínala postupně dostávat do velké finanční i politické krize. Naopak císařská armáda, doplňována novými posilami, začínala nabývat převahy. Bylo jasné, že se schyluje k té nejdůležitější bitvě.

Vojsko českého krále Fridricha Falckého o síle 20 tisíc mužů, jehož kvalita výzbroje i bojová morálka byla velmi nízká, zaujalo obranné postavení na západních svazích Bílé hory. Proti nim stálo 28 tisíc vojáků císaře Ferdinanda II., který nepočítal s vítězstvím, ale očekával stažení stavovského vojska do Prahy a následné složité zimní obléhání. Věci se však udály zcela jinak. 8. listopad 1620 zná většina lidí u nás jako den, kdy se odehrála jedna z nejznámějších bitev, i když trvala pouze necelé dvě hodiny. Bitva skončila porážkou stavovského vojska. A není se vlastně co divit, když za sebe nechali válčit cizí žoldáky z Uher a Horních Rakous. Tato špatně placená a morálně rozložená armáda se dala nečekaně na útěk již po krátkém zkušebním výpadu armády císaře Ferdinanda, který chtěl pouze otestovat, jak bude skutečná bitva probíhat. Kdyby se katolické vojsko nemstilo na prchajících vojácích, ztráty by asi byly minimální. Takto však množství mrtvých dosahovalo 2000 až 5000 obětí. Na porážce se také podepsalo nejednotné a špatné vedení stavovské armády. Bělohorská porážka nebyla náhoda, nýbrž celkem logické vyvrcholení dlouhé a složité krize. Někde jsem dokonce četl, že Fridrich Falcký snad dokonce v době bitvy obědval. Patrně nečekal, že než dojí poslední sousto, bude na Bílé hoře hotovo. Já jsem však s ním u stolu nebyl, tak informaci, kde se během bitvy nacházel, nemohu potvrdit. Jisté však je, že přemýšlet asi uměl, jelikož brzy pochopil, že jeho kralování skončilo. Tak si sbalil „svých pár švestek“ a k tomu „trochu“ zlata a stříbra z královské pokladnice a následující den po osudné bitvě se odebral do exilu ve Vratislavi. Kvůli svému období vlády je také nazýván zimním králem.

Bitva na Bílé hoře znamenala faktický konec Českého stavovského povstání a rozhodujícím způsobem ovlivnila osud českého státu na dalších 300 let. Přibližně na tak dlouhou dobu totiž přišly České země o svoji nezávislost. V důsledku museli všichni lidé přejít na katolickou víru anebo odejít z Čech. Nelze se také nezmínit o popravě 27 předáků stavovského povstání (3 páni, 7 rytířů a 17 měšťanů) dne 21. června 1621 na Staroměstském náměstí. A nepadaly pouze hlavy, ale i některé stavby. Po ničení staveb v době husitské přišlo i po Bílé hoře období, kdy řadu středověkých památek zničili jezuité v rámci rekatolizace.

Během 19. století se postupně začal vytvářet mýtus, v němž Bílou horou skončila velká a slavná epocha českých dějin. A takové události si většinou žádají stavbu pomníku či památníku. Asi s prvním návrhem vystoupil v roce 1904 břevnovský starosta a starosta sokolské Podbělohorské župy Jan Kolátor. Navrhoval pomník jako prostou mohylou z tesaného kamene a hlíny. Jeho dokončení mělo být směřováno k datu výročí bitvy v roce 1920. Vedle tohoto návrhu byly zpracovány studie sochaře Stanislava Suchardy a architekta Josefa Gočára i projekt sochaře Františka Bílka na výstavbu monumentálního památníku. Z jejich návrhů sešlo, především pro finanční náročnost. Památník byl tedy realizován podle návrhu Sokolské obce a ta jej odevzdala národu 7. 11. 1920 jako připomínka třístého výročí bitvy. Místo pro jeho stavbu bylo vybráno tak, aby odpovídalo prvnímu střetu vojsk roku 1620. Okolí dnešního památníku tvoří louka, která je částečně rozoraná. Mnohé asi překvapí, že tato nevelká plocha je obklopená zástavbou rodinných domů, z nichž některé zasahují až do pláně. Vily z první poloviny 20. století pokrývají větší část někdejšího bitevního pole. K vlastní mohyle vede ze dvou směrů vyšlapaná cesta. Bezprostřední okolí památníku je celkem udržované. Od památníku je hezký pohled na letohrádek Hvězda.