Schizofrenní dilema Zbojnické jeskyně. Vrchol Křížový. Ratiboř u Vsetína.

„Ty pitomče pitomý, vždyť jsi byl tehdy nejmíň o 20 kilo mladší...“, bezohledně mě peskuje Moje Opatrné Já. Čím hlouběji se do podzemní chodby nořím, tím hlasitěji a naléhavěji zní. a nakonec mě přece jen zastavilo. To už mi ven čouhaly jen nohy…

Kopec se jmenuje Křížový. 670 metrů nad mořem. Asi nic, co by přilákalo zástupy cestovatelů. Ani turistická značka na vrchol nevede. Zdejší turisté toto místo ale znají. a vyhledávají. Je tu totiž hezky.

Od dětství mě ten kopec přitahoval. Bylo mi asi deset let, když jsem začal zkoumat hluboké lesy mezi Ratiboří a Semetínem a hledat pěšiny, vedoucí na vrchol. Několikrát jsem tu zabloudil, jednou se vrátil domů tak pozdě za tmy, že už se rodiče báli. Spolu s bratrem jsme pak na vrcholu nainstalovali dřevěnou budku s vrcholovou knihou, což tehdy zdaleka nebylo tak běžné jako dnes.

Ale nebyly to jen výhledy a divoké scenérie temene Křížového. Táhly mě sem hlavně legendy o křížovské jeskyni… Říká se jí prý Zbojnická. Nevím, ten název znám jen z literatury. Neslyšel jsem, že by ji tak někdo někdy v Ratiboři řekl. Prý tam straší. Prý tam jsou poklady. A hlavně – prý odtud vede podzemní chodba pod Bečvu a pak až na vsetínský zámek.

Ano, o jeskyni na Křížovém se v Ratiboři ví a vždycky vědělo. Někde tam něco je. Ale málokdo k ní znal cestu. A ještě méně dobrodruhů bylo kdy uvnitř.

Nakonec jsme tehdy s partou kamarádů jeskyni našli. Skalní stěna z balvanů, jakoby nasypaných obří rukou. „Jaká skalní stěna?“, zásadně nesouhlasí brožurka Jeskyně Moravskoslezských Beskyd a okolí, „je to přece mrazový srub!“. No dobrá, možná bych z hlubin paměti ještě definici mrazového srubu vytáhl, ač na zkoušku z geologie už napadal prach dvaceti let. Na spodní hraně stěny (tedy chci říct mrazového srubu) srnčí pěšina, kolem věkovité buky. Do nich vyřezané jména a letopočty, často několik desetiletí staré. A u paty jednoho z balvanů malá díra do země…

Dneska je na otvoru snadno odklopitelná železná mříž. Nebýt jí, nikdo by v nepatrné díře jeskyni nehledal. Když jsme ji tehdy našli, byla celá až po vrch zavátá suchým bukovým listím, po lopatách jsme ho museli vyházet ven.

Je třeba se protáhnout úzkým vstupem. Pod ním asi tři metry hluboká, lahvicovitě se rozšiřující šachta. Na loktech se držíte balvanů ještě venku a nohama mrskáte vevnitř ve snaze chytit špičkou tenisky nějaký výčnělek. Nakonec se to podaří, seskočíte na dno. Oči si šeru rychle přivyknou. A první pohled po okolních stěnách trochu znepokojí. Jeskyni tvoří Velké balvany, jakoby naházené jeden přes druhý, a to dosti nedbale. Racionální úvaha pomůže: „Když to takhle drží už pár milionů let, proč by se to mělo sesypat zrovna dneska…“

Geologa zaujme rozsedlinový a snad i pseudokrasový charakter jeskyně,, biolog může mít štěstí na netopýra či skvrnitého mloka. Lovec geocashingových pokladů se už sápe po igelitové tašce, napůl zasunuté pod kamenem. A speleolog se okamžité kouká po dvou malých skulinách, nenápadně se otevírajících u dna a maskujících se suchým bukovým listím. Jedna je slepá. A ta druhá?

Prolezl jsem touto chodbu. Jednou. Před dvaceti lety. S několika kamarády. Rozhodně jsem byl tehdy štíhlejší a i tak nebylo úplně bezproblémové prodrat se úvodní plazivkou, odřel jsem si boky a ramena. Vzpomínám si asi na deset metrů úzké klesající štoly a malinký, asi třímetrový dóm na konci. Šlo se tu tak akorát otočit na zpáteční cestu. Po podzemní chodbě na vsetínský zámek pochopitelně ani stopy. Pár písmen, napsaných křídou na stěně ukazovalo že jsme zde zdaleka nebyli první.

Nedávno jsem doma koukal z okna. Vidím z něj na Křížový. A najednou mě přepadla touha se do jeskyně znovu podívat. Ale ne jenom ten přístupný prostor, kam se dostane každý. Chci až na konec, až do toho závěrečného dómu. Mrkl jsem na hodiny. Je podzim, stmívá se brzy. Ale když si pospíším, budu do tmy nahoře…

Tak. Jsem tu a koukám do ústí plazivky. Ten vstup je zatraceně úzký. Ale Moje Dobrodružné Já má zatím navrch. Opatrně se sunu dovnitř. Vlhké bukové listí všude kolem. Na stěnách slimáci. Propocené tričko chladí a lepí se mi na záda, na Křížový jsem vyběhl opravdu rychle. Chodba hned od začátku klesá, pokud dovnitř nacpu ramena a hlavně boky, už nebude cesta zpátky. Moje Opatrné Já obrací oči v sloup a nadává mi do starých volů. Takhle to nepůjde. Vydrápal jsem se zpět a zkusil to proti všem speleologickým zásadám, nohama napřed. To abych byl vůbec schopen se vrátit.

Nakonec Moje Opatrné Já zvítězilo. Chybělo mi deset centimetrů a byl bych uvnitř. Nepřekonal jsem je, cesta zpátky by byla velmi obtížná. „Ještě by tě odtud museli tahat hasiči“, vrčí Moje Opatrné Já. „A vlastně ani nikdo neví, kam jsi, ty blbče takhle navečer z domu odešel.“

Vracel jsem se černou tmou zpátky do vesnice a poslouchal posměšky Mého Dobrodružného Já, jaký že jsem to posera…

Co teď? Já se přece musím dostat dovnitř. Kdybych tak tam nešel sám, měl lepší speleologickou výbavu a kdybych trochu zhubnul… Ty legendy přece nejsou jen tak. Když budu na samém konci toho malého dómu chvilku kopat, jistě tu chodbu na vsetínský zámek objevím…

Teď držím dietu. A kamarád slíbil, že přijede a přiveze lana a speleologické přilby... Však já ti ještě ukážu, ty Moje Dobrodružná Já, kdo je tady posera...