Hans Hagen vsetínského podzemí

Přemýšlel jsem, zda mám prozradit přesné umístění této zajímavé památky. Nakonec tak neučiním. Nejsem si zcela jist, zda je její návštěva úplně legální. I když - většina Vsetíňáků o ní stejně ví, kamarád přiznal, že si tam jako děti chodili hrát. a nedávno se tam objevil i geocachingový poklad. Tak co.

Asi 200 metrů dlouhá podzemní štola. Kamenem zaklenutá. V 19. století ještě potoky neuzavírali stavitelé do nudných trubek, kamenná klenba má úplně jiný šmrnc.

Podzemní chodba mě okouzlila hned při první návštěvě. Úplně jsem si vybavil scénu z Foglarova televizního seriálu Záhada hlavolamu. Jak tam v bahně podzemních chodeb Stínadel utopili ježka v kleci. I tady teče voda. a podle občasného slabého zápachu nejen voda.

Když jsem svůj zážitek sděloval kamarádům, jeden mne překvapil. „Byl jsem tam jako kluk“, povídal. „A vzpomínám si, že v jednom místě visel na stěně dřevěný kříž“. Nastražil jsem uši. To mě zajímalo. „Byl už dost zchátralý. a byla na něm nějaká slova. Tuším, že ANTON ADLER a letopočet 1910“.

No to bylo něco pro mě. Hned další den jsem byl ve štole znovu. Ve světle baterky prohlížel stěny metr po metru. Samozřejmě bezvýsledně. V tomto vlhku dřevo nevydrží. a jestli už tenkrát byl ve špatném stavu...

V jednom místě tarasila část chodby hromada sutě. A pod ní z bahna čouhal kousek černého prkna. Ne, to by byla příliš neuvěřitelná náhoda... Vytáhl jsem prkno z kalné vody. Pod ním bylo druhé, v něm zatlučený malý hřebík. A třetí kus. A na něm jasně patrná, vyrytá písmena "ANTON A...". Dál už bylo prkno zlomené.

Vynesl jsem prkna a pár třísek ven na světlo jako svátost. Tak silný dotyk tajemna a minulosti jsem už dlouho necítil. Prkýnka jsem vysušil, nafotil, uložil doma ve skříni. Zkusil jsem i pátrat po historii tajemného objevu, ale marně. Jediná, a to ještě ne moc důvěryhodná informace mluvila něco o vojákovi z první války.

A pak mě to napadlo. Bylo by tak snadné vymyslet a do oběhu ústní slovesnosti vypustit tajemné a strašidelné legendy o přízraku ze vsetínského podzemí jménem Anton Adler. Vždyť podzemím Českého Krasu taky bloudí proslulé trampské strašidlo Hans Hagen. Pravda, skály Malé a Velké Ameriky jsou trochu jiný terén, než vsetínská sídliště. Ale taky by s tím jistě šlo něco dělat...

Nápad jsem zatím nerealizoval. Ale pořád si s ním pohrávám…

Zbytky dřevěného kříže zatím spočívaly zabalené ve starém prostěradle na dně mé skříně. Bylo by jistě působivé, kdyby se kolem skříně začal každou půlnoc motat stín kostlivce ve vojenské uniformě. No, nemotal. Což mě trochu mrzelo, měl jsem pocit, že bych si aspoň malinkaté strašení zasloužil...

Teď už vážně. Vím, že ten kousek ztrouchnivělého dřeva, ve kterém je hřebíkem vyryto pár písmen nemá žádnou cenu. Ale pro mě, pro mě mělo cenu obrovskou, nevyčíslitelnou. Cenu zážitku.

Trochu jsem nad tím přemýšlel. Památka patří na místo, k němuž se váže. Jen tady k ní patří její příběh. Památka v muzeu či lapidáriu je jen bezduchým kusem hmoty. Možná se déle zachová, ale už bez příběhu...

A tak jsem torzo dřevěného kříže ANTON ADLER včera vrátil zpět do bahna podzemní štoly, z něhož jsem je před rokem vylovil. Tam patří. A kdo by je chtěl vidět ještě in situ, má na to tak možná rok, možná dva roky. Pak už si je čas definitivně vezme. A tak je to v pořádku, tak to asi má být