Sušárna čekanky a továrna na kávové náhražky v Rosnicích

Původní objekt s čp. 40 stával úplně jinde, což můžeme zjistit nahlédnutím do indikační skici stabilního katastru z roku 1840 (viz https://ags.cuzk.cz/archiv/openmap.html?typ=skicic&idrastru=HRA404018400). Jednalo se o dřevěný statek, k němuž náleželo 13 měřic rolí, 1 měřice a 8 měřiček luk a 7 měřiček zahrady. Z těchto pozemků pak bylo odváděno 20 zlatých a 16 krejcarů ročního dědičného pachtu. Prvním jeho vlastníkem byl od roku 1780 Jan Kudrna, v roce 1804 ho převzal Karel Kudrna, o 10 let později vdova Kateřina Kudrnová, roz. Dušková, roku 1835 Matěj Kovařík, o 3 roky později jeho vdova (neoficiálně, neboť nebyla zapsána v gruntovní knize), v roce 1850 Josef Kovařík, roku 1877 Václav a Marie Rezkovi a v roce 1894 František Kalousek, jenž na místě obytného stavení zřídil dvůr a zahradu, naopak pozemky zůstaly Václavu Rezkovi, a tak byly sloučeny s čp. 45. Poslední zbytky původního čp. 40 byly zbořeny roku 1927. Následně bylo číslo popisné zaniklého hospodářství přeneseno na současný objekt.

Ten vznikl v letech 1893-1894 jako sušárna čekanky, a to díky Františku Fejglovi z čp. 43. Pozemek mu však tehdy nenáležel, ale byl vlastněn jeho tchyní Kateřinou Huškovou. Ta mu ho však poskytla již jen z toho důvodu, že byl strategicky umístěn, neboť se u něj nacházela křižovatka silnice do Všestar s polními cestami do téže obce, ke Dlouhým Dvorům a ke Hradci Králové, díky nimž bylo snadné se rovněž dostat na železniční stanici ve Všestarech nebo v Dlouhých Dvorech, a tak nemusel vše vozit povozy na větší vzdálenosti. Sušárna se 6 pecemi a skladištěm i s pozemky, zprvu ještě bez strojního zařízení na ruční provoz, v níž se sušily 2-3 vagony suché čekanky, o 2 roky později vybavená vším strojním zařízením, pračkami, řezačkou, výtahy, vše na parní pohon, byla sice ideou i realizací podnikem již zmíněného Františka Fejgla, ale knižně náležela stále Kateřině Huškové (její skladiště vyhořelo 10. prosince 1899 a škoda byla odhadnuta na 2 600 zlatých). Teprve roku 1908 ji převzala vnučka Bohumila Fejglová, jež se o 3 roky později provdala a od té doby nosila příjmení Prosová. V roce 1917 byla sušárna napojena na všestarské elektrické vedení a roku 1926 došlo k jejímu odpojení od Všestar, neboť došlo k elektrifikaci Rosnic.

Do roku 1928 byla sušárna, z níž byla dodávána sušená čekanka zejména do Továrny na kávové náhražky firmy Jindřicha Francka synů v Pardubicích, vedena jako součást hospodářství čp. 43. Následně obdržela čp. 40. V té době však již třetím rokem náležela Oldřichu a Marii Kučerovým z Prahy, který přestavěl bývalý sušárenský objekt na továrnu na kávové náhražky (v červnu 1927 vyhořela u továrny bývalá stodola) a až na hraně dobrých mravů konkuroval staré a velmi známé židovské firmě Jindřich Franck a synové, továrna v Pardubicích, když používal pojmenování Jindřich Frank a spol. Předem zmíněná konkurence však byla kapitálově i jinak mnohem silnější, stejně tak nastaly vzhledem ke konkurenčním bojům a světové hospodářské krizi odbytové problémy (kromě velkých celostátních firem jako Továrna na kávové náhražky v Kolíně byla řada závodů i v blízkém okolí - František Pelikán ve Lhotě pod Libčany, J. Balounek v Humburkách, M. Balounková v Chudonicích, František Česák v Prasku, Čurý a spol. v Humburkách, Kávoprůmysl v Hradci Králové), i když továrna se orientovala zejména na vývoz, takže rosnický podnik zanikl díky velkým dluhům, manželé uprchli do Jugoslávie (byli zastupováni synem Oldřichem) a budova i s pozemky se dostala do soudní exekuční dražby.

Té předcházely mnohdy neúspěšné exekuční dražby různých věcí a zásob, např. 5. prosince 1932 1 q sušené čekanky, 14. ledna 1933 12 q hotové konzumní čekanky, 5. října 1933, 5. listopadu 1934 a 2. února 1935 mostní váhy a 15. listopadu 1934 nábytku. O továrnu v hodnotě 82 618,80 Kč s příslušenstvím o 7 550 Kč však 29. listopadu 1934 (původně se měla dražba konat již 27. května 1933, ale byla nechanickým okresním soudem odložena; nejnižší podání bylo stanoveno na 60 112,54 Kč) neprojevil rovněž nikdo zájem (stejně tak nebyl nikdo ochoten převzít předtím funkci nuceného správce), stejně tak 31. května 1935 (odhad továrny byl navýšen na 90 168,80 Kč, jen u příslušenství zůstal stejný), a tak ji zakoupila Česká průmyslová banka, jež sem již v roce 1936 dosadila jako správce svého prokuristu Jana Hrubana a ubytovala nechanického bednáře Kociána. Ta nejprve vybourala a odmontovala veškeré strojní vybavení, jež následně rozprodala. Holou budovu s pozemky o výměře kolem 2 korců pak neúspěšně několik let prodávala, přičemž její odhad zněl na 46 000 Kč. Protože však šlo o prázdný objekt, který se na mnoho věcí nehodil, tak o něj opět nikdo neměl zájem. Roku 1938 měl posloužit k ubytování českých uprchlíků ze Sudet, ale ti nakonec do obce nezamířili.

Teprve v roce 1939 se našel odvážlivec v podobě Stanislava Lauryna z Hradce Králové (předešel zdejší lnářské družstvo, jež s koupí otálelo, i když mu královéhradecká Agrární banka nabídla slušnou cenu - 56 000 K), ale ten se dostal již od počátku do různých sporů se zdejší obcí, jež mu házela různě klacky pod nohy. Prvním sporem se stalo zamýšlené oplocení jeho pozemku, neboť obec mu ho nepovolila a tvrdila, že zasahuje do obecní cesty. U okresního soudu v Nechanicích však nad obcí vyhrál, ale obecní stavební komise zamítla ohrazení části obecní cesty, takže došlo k dalším soudním jednáním a nejen ohledně tohoto pozemku. Jednoho dne mu nakonec došla trpělivost a zavolal na vedení obce gestapo, které se pustilo do vyšetřování, jehož výsledkem však nebylo vůbec nic. Do konce okupace nebylo gestapem dáno za pravdu ani jedné ze stran a celé vyšetřování skončilo až útěkem gestapáků před postupující Rudou armádou. Díky tomu, že zavolal na místní obecní představitele gestapo, tak byl Stanislav Lauryn označen za zrádce a kolaboranta. Roku 1945 byli v sušárně umístěni němečtí uprchlíci. Přestože majitelka Marie Laurynová protestovala, tak tam zůstali.

V roce 1948 byl celý objekt zkonfiskován, ale díky různým právním krokům došlo ke zrušení národní správy a roku 1952 byla bývalá sušárna vydána zpět původnímu majiteli. Tím se však změnilo pouze majetkové právo, neboť při konfiskaci čp. 40 byla jeho správou pověřena Správa státních silnic v Hradci Králové a ta tu zůstala i po jeho vrácení, i když jen jako pouhý nájemce. Kromě toho objekt posloužil i ke skladovacím účelům jiných subjektů, např. MNV nebo JZD, ale jinak většinou pustl a chátral. V nedávné době došlo k přestavbě a úpravě objektu k rodinnému bydlení a současnou majitelkou čp. 40 je JUDr. Marcela Dvořáčková.