Zajímavosti Valašské Senice a okolí
Býval jsem za mlada divočák, kterého zajímala jen stejně divoká příroda (pokud možno se skálami), takže jsem se na svých toulkách nejvíc vyřádil v okolí Lidečka. Kromě Čertových skal se v oblasti nacházejí také Lačnovské skály a pochopitelně Pulčiny. Po návratu z „vojny“ jsem k nim hledal nové přístupové cesty a přitom na mapě padl můj zrak i na Valašskou Senici. V práci mi jeden známý z vývojové dílny (rodák z Francovy Lhoty) můj úmysl schválil a nadhodil, že tam mají ve svém okolí čarokrásnou krajinu, která se mi bude určitě líbit. Přiznám se, že tehdy mne mnohem víc zaujalo nové koupaliště ve Valašské Senici a dolinka Františova potoka, kterou se po asfaltové silničce skutečně dala zkrátit trasa na Pulčínské skály, ale později přišel na řadu i průzkum okolí Valašské Senice. Nevím, jak se to stalo, ale nějak jsem té líbezné příhraniční krajině s hlubokými lesy a pastvinami s dřevěnými pasekářskými usedlostmi přicházel čím dál víc na chuť. První výpravy ještě směřovaly do divočiny horského pralesa na Makytě a ke skalisku Větrná věž už na slovenském území, ale později už jsem se toulával pouze okolím Valašské Senice a našel přitom řadu míst, která mi polechtala osrdí a jež jsem si zamiloval.
Jedním u nich jsou výhledové Senické lúky nad samotou Ezechýle či rozsáhlé pastviny, klesající dolů k Senici s mnoha pasekářskými usedlostmi, nabízející pohledy k Pulčínu a hoře Makytě. Půvabný je i rybníček pod Skaličím, pralesní divočinu nabídla dobře skrytá zákoutí ve svazích Butorek s kaňonkem na Zápovědi, skálami Dešťovkami a drobnějšími skalními výchozy v okolí. Zaujalo mne také Skaličí za pulčínským Hradiskem a o kus dál louka s pasekářskou dřevěnicí pod Šerklavou. Tady jsem ochutnal vodu z „Dračí studánky“ ale stejně dobrou nabídla i ta upravená s posezením nad horním koncem Valašské Senice, kterou místní nazývají Chladnou studénkou. Při předposlední toulce touto krajinou jsem kromě dalších skalních výchozků „objevil“ u silničky vedoucí k chatě na Mikolínův vrch nový odpočinkový altánek a za říčkou Senicí zajímavý lesní rybník, z jehož hladiny spokojeně káchaly divoké kačeny.
V samotné obci mne tehdy překvapil výběh s jeleny. Což mi připomnělo dobu před mnoha lety, kdy jsem se do Senice vracel z jedné dlouhé výpravy a narazil přitom na výběh s divočáky, (jež zde dosud jeden domorodec chová) a já se s nimi podělil o zbytek svačiny. Prasátka z ní měla takovou radost, že se dokonce přes pletivo dala i za ušima podrbat...
Poslední obrázky z této oblasti (a které se ještě neomrzely) byly minulou neděli 5.4.2020 pořízeny na výšlapu, kdy jsem s ženou do Valašské Senice vyrazil přes kopce ze Zděchova. Daleké výhledy do kraje nejenže se nezměnily, ale byly díky dobrému osvětlení ještě lepší a areál zrekonstruovaného koupaliště také vypadal líp. Díky časové rezervě (a hodné paní, která mne vpustila dovnitř) se mi podařilo spatřit moderní kapli z roku 1971 a zasvěcenou sv.Cyrilu a Metodějovi nejen zvenčí, jen ten kamenný kříž stojící u silnice se mi kvůli protisvětlu vyfotit nepodařilo. Kromě něj se v obci nacházejí ještě dva kříže dřevěné a dva kamenné, přičemž ten, který jsem kdysi viděl na okraji dědiny je datován do roku 1875 a podle poněkud „ulítlé“ anatomie Kristova těla jej zřejmě vytvořil nějaký naivní umělec.
Kromě těchto památek se nahoře nad středem obce na příhraničním hřebenu nachází ještě novodobá kaple sv.Huberta z roku 2012.
Valašskosenicko je dnes překrásným krajem, jako stvořeným k relaxačnímu toulání a delší pobyt v oblasti je možno vyřešit ubytováním v penzionu U Dorňáků, penzionu Severka (ten je zaměřen na agroturistiku) anebo na horské chatě Antarik s restaurací na hřebeni pod Mikolínovým vrchem. Návštěvníky jistě zaujmou i krásná zákoutí upravené obce, kde sem tam narazíme i na nějakou roubenku, ale vždycky se tu tak dobře jak dnes nežilo...
Předchůdcem dnešní, více jak 2.5 km dlouhé obce se 450 obyvateli, byla maličká osada, která se připomíná již roku 1500. Název dostala podle senných luk nad stejnojmennou říčkou a od středověku se vyvíjelo i jméno dědiny. Nejprve Seminka, pak Srninka, Jesenice, Senitz a konečně Senice, k němuž získala přídomek Valašská až začátkem roku 1925.
Nejprve patřila ku hradu Pulčiny (Plučiny) a od roku 1549 se stala součástí brumovského panství. Velká tragédie se zde stala za tureckotatarského nájezdu v roce 1663, kdy byla celá dědina vypálena, většina obyvatel zabita a zbytek odvlečen do otroctví. V té době mezi Senicí a Francovou Lhotou rozbilo svůj tábor 17 – titisícové turecké vojsko!
Od roku 1710 byla součástí panství hošťálkovského hrabětě Waldorfa. Lidé tu byli velmi mizerně živi ze zemědělství a aby neumřeli hlady, museli se zabývat i „přidruženou výrobou.“ Pletli se vlněné valašské punčochy, podšívaly podešve pro výrobu papučí ve Valašských Kloboukách a štípal se šindel. Žilo se tu chudě, a tak není divu, že na přelomu 19. a 20.století řada obyvatel emigrovala do Severní Ameriky. Další exodus se pak konal po druhé světové válce, kdy někteří „Valašskoseničáci“ odešli osidlovat pohraničí.
Mezi lety 1980 až 1990 byla Valašská Senice součástí Francovy Lhoty a od té doby je samostatnou obcí...
Přidat do oblibených uživatelů
Valašská Senice
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Zajímavosti Valašské Senice a okolí
