Zámecký špýchar v Roudnici nad Labem

Pokud se budeme snažit vyhledat něco o tomto objektu čp. 633 v ulici Na Urbance (užívá se i adresa Řipská čp. 633, neboť historicky patří právě k ní), který dříve nosil čp. 9, většinou najdeme pouze to, že byl vystavěn v barokním slohu v poslední čtvrtině 17. století a je před ním umístěn sloup se sochou sv. Jana Nepomuckého z roku 1721 (obnoven v letech 1854 a 1905), který se však původně nacházel přibližně v místech dnešní křižovatky ulic Řipské a Riegrovy, což můžeme vidět v indikační skice stabilního katastru z roku 1840 od adjunkta 1. třídy Carla Koralka a geometra 2. třídy Josefa Schwarze.

Tato sýpka skutečně vyrostla zároveň s výstavbou nového zámku v letech 1652-1684, kdy Václav z Lobkovic oslovil italské architekty: Pietra de Colomba, Francesca de Carattiho, Carla Orsoliniho a Antonia della Portu, který bydlel ve městě až do roku 1697 a navrhl rovněž v roce 1672 stavbu pivovaru pod hradem a právě objekt panského špýcharu (některé zdroje však projekt přisuzují již předchůdcům Antonia della Porty), jenž od té doby sloužil k dosušování a uskladňování zámeckého obilí, i když ještě rozestavěný při požáru města 28. dubna 1665 vyhořel a musel být obnoven. Sama jeho stavba spolu s jízdárnou musela být dokončena kolem roku 1690, přičemž jako materál na obě stavby byl použit zejména kámen ze zbouraných částí hradeb a původních zámeckých objektů.

Někdy v letech 1725-1734, kdy nechal Filip kníže z Lobkovic zrekonstruovat hlavní kostel, byl opraven také špýchar. Nedlouho poté se z něj stala kontribuční sýpka pro celé roudnické panství, což dokazuje existence obilního dluhu, označovaného v knihách poddanských inventářů roudnického panství ponejvíce jako dluh na komisní špejchar, a zaznamenaného poprvé při odhadu u sedláka Erazima v Račicích z 2. ledna 1741.

Roudnický kontribučenský fond se stal jedním ze čtyř zakladatelů v roce 1864 vzniklé Okresní hospodářské záložny v Roudnici nad Labem, na jejímž vzniku má největší podíl Václav Kratochvíl, statkář z Lounek. Její majetek byl utvořen na základě zemských zákonů z 9. července 1863 a ze 6. srpna 1864 ze jmění zrušených kontribučenských sýpek obilních v Roudnici, v Brozanech, v Horních Beřkovicích a v Doksanech uvedeného na hotové peníze a z peněžních fondů příslušících k těmto sýpkám.

Ta si zároveň utvořila vzájemnou výpomocnou pokladnu a roku 1864 založila hospodářskou školu v Hracholuskách, pozdější Vyšší zemskou hospodářskou školu v Roudnici nad Labem, které věnovala do vínku 11 000 zlatých (svým usnesením, že jí daruje celý svůj výtěžek za 5 let), podpořila nájem hracholuského dvora pro školní účely a darovala jí různé pozemky. Tehdy měla každá záložna nejen vlastní zařízení, ale rovněž cenovou politiku, např. při zúčtování kontribučenského obilí na peněžité částky byly v roce 1864 v Roudnici nad Labem schváleny tyto ceny: měřice žita za 1 zlatý 50 krejcarů, měřice ječmena za 93 krejcarů a měřice ovsa za 73 krejcarů. Zajímavostí je však spíše to, že tyto ceny byly téměř totožné s těmi z roku 1824. Kolem špýcharu a cihelny museli jezdit rovněž všichni lidé, kteří mířili do Krábčic. Alternativa této svahovité silnice byla zkolaudována a převzata okresem až v roce 1877.

V budově sýpky bývala původně rovněž umístěna stálá výstava hospodářských strojů, nářadí a vzorků plodin. Stejně jako jinde po okolí byla sýpka nakonec prodána koncem 60. let 19. století ve veřejné dražbě. Zakoupil ji výbor Hospodářské školy v Hrachluskách u Roudnice, aby ji směnil za knížecí koželužnu tamtéž, z níž by přestavbou vznikla nová školní budova. Návrh přijal i kníže Lobkovic, jemuž se hodila více sýpka než ona továrna. Rovněž ji následně nechal také opravit, neboť po těch mnoha letech jí nebyla věnována taková péče. Příjem Hospodářské okresní záložny Roudnické za rok 1870 za prodanou budovu roudnické sýpky činil 4 300 zlatých. Důkazem o tom, že objekt zůstal v knížecích rukou, je např. zmínka v „Adresáři města Roudnice“ z roku 1892, kdy byl jeho majitelem Moric kníže Lobkovic.

V knížecích rukách zůstala budova až do zabavení majetku rodu Lobkowiczů po roce 1948, pokud nepočítáme protektorátní éru, kdy zámecký areál využívala německá armáda a další okupační instituce. Poté byl používán k různým skladovacím potřebám a následně přestavěn na depozitář Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Ústí nad Labem. Od 26. července 1967 je budova navíc památkově chráněna a díky restitučním zákonům se po roce 1990 navrátila zpět potomkovi původního vlastníka – Martinovi Maximiliánu Georgeovi Lobkowiczovi, který zemřel 4. ledna 2014 a po vypořádání dědictví náleží sýpka Margaret Brooks Lobkowiczové.

Jedná se o dvoupatrovou, omítkou opatřenou budovu z hrubě kamenicky opracovaných kamenů, jež má původní ploché dřevěné stropy a je přikryta sedlovou střechou. Její průčelí je horizontálně členěno lizénami a vertikálně 2 osami malých obdélných okének s hladkými šambránami s nárožní rustikou. Nad korunní římsou je situován mohutný volutový, patrový štít s postranními čučkami kulového tvaru. Podélná strana je složena ze 3 částí, přičemž ta střední rizalitově vystupuje dopředu oproti zbylým dvěma okrajovým. Má také pravoúhlý portál s dvojicí oválných okének v každém patře a ve střeše s vikýřem. Obě zmíněné boční části mají 2 okenní osy a jsou členěny též lizénami. Více lze nalézt zde: https://www.pamatkovykatalog.cz/sypka18400973.