Železniční stanice ve Smiřicích

Stejně jako okolní obce, tak i Smiřice se dočkaly železničního spojení v souvislosti s vybudováním železniční trati z Pardubic do Liberce. Na počátku jejího vzniku stáli: továrník Jan baron Liebig, Vojtěch Lanna a železniční podnikatelé bratří Kleinové, kteří se dohodli na ustavení přípravného komitétu. Žádost o koncesi byla odeslána 19. prosince 1854 a již 16. února následujícího roku odepsalo c. k. místodržitelství v Praze, že žádost o koncesi železniční dráhy z Liberce do Pardubic byla kladně vyřízena. Následně ministerstvo obchodu udělilo povolení k zahájení přípravných prací, v jejichž rámci se začala hledat nejvhodnější trasa. Těch variant bylo vícero, než se došlo ke dnešnímu stavu. Možná by ani nikdy nešla těmito místy, kdyby nejvyšší vojenské úřady nepožadovaly, aby ze strategických důvodů vedla v blízkosti královéhradecké a josefovské pevnosti.

Stavební a provozní koncese pro železniční trať Liberec-Pardubice s poboční železniční tratí JaroměřSvatoňovice byla vydána 15. června 1856. Vznikla tak akciová společnost "C. k. privátní Jiho-severoněmecká spojovací dráha" (něm. "Süd-nord-deutsche Verbindungsbahn"), ale místně se stejně hovořilo pouze o Pardubicko-liberecké dráze. Hned 25. srpna 1856 byla zahájena práce pochůzkové komise, jež zahájila svoji činnost v Pardubicích a skončila ji v Liberci 10.-11. října téhož roku. Stavba se rozjela na několika místech najednou a jejím vedením byl pověřen Ing. Jan Šebek. Protože byla ryze v soukromých rukách, tak její výstavba pokračovala velmi svižným tempem a též stavební výlohy byly mnohem menší než na jiných železničních tratích, neboť činily 809 213 zlatých na 1 míli.

Od Lochenic mířila železniční trať kolem zderazského dvora přes horní část města k Holohlavům. Díky tomu byla jedna ze smiřických ulic přeťata na dvě části, a tak došlo k vykoupení domků čp. 48 (Josef Rezek), 49 (Josef Čech), 50 (Jan Valášek), 54 (Josef Kadeřávek) a 65 (Josef Kučera). Právě při průkopu kopce za již zmíněným domem čp. 65 byly nalezeny kostrové hroby s množstvím různých předmětů, které zachránil P. František Petera z Jaroměře, aby je následně věnoval pro muzejní účely. 1. prosince 1857 byl celý úsek železniční trati až do Josefova hotov a 20. května následujícího roku byl předán do provozu. Tehdy přijel do Smiřic první vlak, jímž se městská rada svezla do Josefova. 31. května 1858 navíc došlo k zahájení pravidelné dopravy na úseku Pardubice-Dvůr Králové nad Labem. Provoz na celé železniční trati mezi Pardubicemi a Libercem však byl povolen až 30. dubna 1859, i když již předtím po ní jezdila řada pracovních a služebních vlaků.

První chvíle této železniční stanice nepřipomínaly dnešek ani v nejmenším, protože tehdy ještě nestála současná nádražní budova. Jízdenky se od roku 1858 prodávaly ve strážním, resp. výhybkářském domku č. 36 (čp. 156, zbourán v roce 1949) pod lednicí z roku 1857 a cestující nebyli nijak chráněni před rozmary počasí. Jedinou změnou bylo rozšíření tohoto domku. Teprve v roce 1863 dal Jan baron Liebig starší vystavět nádražní objekt čp. 166. Zajímavé je, že se v jeho projektu počítalo s budoucím rozšířením železničního provozu, a tak byla vystavěna pouze polovina plánované budovy a ta druhá - severní honosnější křídlo - měla vzniknout až později, kdy by byla skutečně potřeba, což se však nikdy nestalo. Vyrostla tak patrová budova s nesymetrickým půdorysem, jejíž průčelí s osmibokou věží na pardubické straně a pětibokým schodišťovým traktem na liberecké straně připomíná spíše lovecký zámeček než nádraží. Kdo byl jeho autorem, tak to se nedá jednoznačně říci, ale většina zdrojů uvažuje o libereckém staviteli a architektovi Gustavu Sachersovi, jenž byl do Smiřic povolán k úpravě zámku. Spolu s přijímacím objektem vzniklo zároveň staniční skladiště.

Nepěkným obdobím byla pro nádraží prusko-rakouská válka v roce 1866. Již v červnu 1866 bylo přes něj vedeno mnoho vlaků s vojenským materiálem, 26. června téhož roku tudy mířil k Josefovu zvláštní vlak s velitelem severní armády Ludwigem Augustem rytířem Benedekem von Felsö-Eör a celým jeho generálním štábem a následujícího dne se zde objevil první vlak s raněnými vojáky. 30. června 1866 byly u Josefova vytrhány koleje a železniční vozy byly přesunuty právě do Smiřic. Když se pruská vojska blížila ke Smiřicím, opustil železniční personál 1. července 1866 stanici a jediným, kdo zde zůstal, byl strážník Dušek. Ten sloužil i pruským vojákům, jež následně převzali správu nádraží. Tu předali do rukou rakouských úřadů až 26. srpna 1866. Samotné nádražní budově se však naštěstí nic nestalo.

Provoz na nádraží se rok od roku zvyšoval, ale s jeho budovou se mnoho nedělo. V roce 1881 byla vybudována železniční trať ze Smiřic-zastávky do Sadové a do Hořic (stavbu vedl Ing. Jan Kuděj, železniční trať Sadová-Smiřice byla uvedena do provozu 25. března 1882), ale spojky se smiřickým nádražím se jí dostalo až roku 1894. Velkou změnou se stalo zestátnění zdejších drah v roce 1909, protože prvním krokem státní správy bylo v letech 1912-1913 vybudování vlečné dráhy z nádraží do Malburgovy továrny. Není se co divit, protože překládání materiálu, surovin i hotové produkce přinášelo nádraží nevelké problémy. Zároveň si rovněž vyžádalo několik lidských obětí, např. 10. června 1896 byl zabit při skládání sudů s lihem dělník Jan Hlávka ze Smiřic. A ještě jednu drobnost je třeba zmínit, 5. února 1909 byl z uzavřeného poštovního vagonu odcizen poštovní pytel s doporučenými dopisy a hotovostí ve výši 6 200 K. Nebyla to však jediná věc tohoto druhu, protože již v roce 1903 zde někdo kradl uhlí a tak bychom mohli ještě dlouze pokračovat, neboť "příležitost dělá zloděje". Během 1. světové války bylo nádraží ve znamení transportů vojáků, vojenského materiálu, zraněných, ale i uprchlíků před frontou. V říjnu a listopadu 1918 na něm byli naopak shromážděni sokolové z okolních jednot, aby mohli pomoci Národnímu výboru přebírat moc, např. 1. listopadu téhož roku jich tu bylo přes 100.

Velká péče byla nádraží věnována též v meziválečném období. Velkou novotou se stalo zavedení elektrického osvětlení, k němuž došlo na přelomu let 1924-1925. V letech 1928-1929 byla vybudována krytá veranda, zděný kiosek a toalety. O stavební náklad se podělily rovným dílem železniční správa a město Smiřice. Na nově zřízené verandě se začalo poprvé svítit 22. prosince 1928. Roku 1930 došlo k přestavbě a přístavbě staničního skladiště, a to pro účely místního Hospodářského družstva. O další nádražní novinku se postarala Spořitelna Smiřická, která pořídila svým nákladem elektrické hodiny, jež byly umístěny pod verandou a do chodu byly dány 11. března 1931. V roce 1936 získalo nádraží novou fasádu, čímž přišlo o původní romantický ráz, neboť bylo do té doby mnohem ozdobnější, což můžeme vidět na řadě starých snímků a pohlednic.

V letech 1943-1944 došlo v souvislosti s rozšířením kolejiště k vybavení stanice úplným zabezpečovacím zařízením (zvětšení kolejiště tehdy znamenalo zničení rozsáhlé kolonie břehule říční, o níž se do té doby zmiňovala řada autorů a navrhovala i její ochranu, ovšem neúspěšně; poslední ptáci tu byli viděni v letech 1946-1947), roku 1946 bylo nahrazeno elektromechanickým zabezpečovacím zařízením a v roce 1975 poloautomatickým zabezpečovacím zařízením. Roku 1967 se stanice dočkala nového elektrického osvětlení. V letech 1992-1993 došlo k elektrifikaci zdejší tratě. V roce 2004 byla zrušena doprava ze Smiřic do Hněvčevsi. Jedna z posledních velkých rekonstrukcí nádraží proběhla v letech 2004-2005, kdy objekt získal průčelí se světle zelenou barvou a rovněž došlo k rekonstrukci kolejiště. Kdo by se chtěl o tomto nádraží dozvědět ještě více, doporučuji mu tento odkaz: http://www.smirice.eu/nadrazi/nadrazi.htm. Zde najde mnoho podrobných a skvěle zpracovaných informací nejen o něm, nýbrž o všech věcech, jež jsou nějak spojeny se Smiřicemi a Holohlavy. Naopak detail stanice s odjezdy a příjezdy nalezneme na webu Českých drah: https://www.cd.cz/stanice/5456800/.