Zřícenina hradu Oheb

Skalnatý kopec i stejnojmenná zřícenina hradu obdržely své pojmenování od toho, že se pod tímto ostrohem řeka Chrudimka, dříve známá též jako Ohebka a Kamenice, ohýbá, alespoň podle knihy "Dějiny lesů a lesnictví (hospodářství lesního a hospodářského lesního zřízení či úpravy lesa - soustav) v Čechách, na Moravě a ve Slezsku" od Jana Evangelisty Chadta-Ševětínského.

Ještě počátkem 14. století byl celý vrch kompletně porostlý hustým a nepříliš prostupným lesem. První zmínku o hradu Ohebu máme z roku 1315, kdy měl vilémovský opat spor s Hrabišem z Paběnic a na Vildštejně, jenž byl ukončen smírem, že opat místo dlužných 330 kop grošů pražských odevzdal výše jmenovanému šlechtici a jeho manželce Svatochně do konce jejich životů ves Ústupky i s "horou, kteráž slove Oheb", ale s podmínkou, že na ní nikdo nesmí vystavět tvrz nebo hrad. Tato dohoda byla zprostředkována Hrabišovým bratrem Oldřichem, jenž byl pražským scholastikem. Platila až do smrti Svatochny a její synové Petr z Paběnic a Oldřich z Vildštejna zapsali 17. října 1348 to, že horu klášteru opět navrátí.

Po roce 1348 tedy náležel Oheb opět klášteru ve Vilémově, ale ten ho následně opět zastavil, tentokrát pánům na Vildštejně. Někdy toho času byl na Ohebu vybudován nový hrad, aniž bychom věděli, kdy byl postaven. Stejně tak neznáme ani toho, kdo se do tak nesnadného úkolu pustil a z jakého důvodu. Můžeme pouze uvažovat, že mohl vzniknout jako ochrana rozsáhlého klášterního bojanovského újezdu, případně klášter povolil jeho výstavbu některému zápisnému držiteli, ale informace o tom se nám nezachovali. Počátkem 15. století držel kopec s hradem Ješík z Popovce a z Ohbí, jenž byl známý jako zemský škůdce, protože mu roku 1405 nebylo přiřčeno dědictví ve vsi Javorku po jistém Ctiborovi a spadlo na krále a nezměnil to ani dvorský soud. Ten naopak potvrdil právo na toto dědictví Rynešovi ze Spačic. Po Ješíkově smrti náležel Oheb znovu klášteru. Pak ale nastalo bezvládí husitských válek.

21. září 1436 byl hrad Oheb s okolními vesnicemi a úroky z nich vycházejícími, s lesy, rybníky, horami, doly, řekami, mlýny a dalším příslušenstvím zapsán císařem Zikmundem Lucemburským Janu Hertvíkovi z Rušinova v 5 000 kopách, přičemž si panovník vymínil po 6 letech výstrahu na čtvrt roku, aby si mohly obě strany dát případně vědět, že bude hrad vyplacen. Držitel hradu nesměl poddané obtěžovat nad rámec jejich povinností, všechny králi povinné dávky musel odevzdávat, z hradu věrně sloužit a panovníkovi proti nepřátelům pomáhat. Později postoupil ohebské zboží Burianovi Trčkovi z Lípy, čímž byl osud hradu zpečetěn. Zpočátku tu sice zůstával purkrabí, ale později přestal být hrad spravován a péče o něj nebyla žádná, takže pustl a pomalu podléhal zkáze. Nic divného, protože Trčkové z Lípy měli takové majetky s tolika hrady a tvrzemi, že se o všechny nemohli řádně starat a vybrali si z nich k řádné údržbě pouze některé. Přímo na Ohebu se vyskytoval 22. dubna 1455 jakýsi Beneš Brázda ze Srbec a na Ohbi, o němž však nevíme, kým vlastně byl, zda pouze trčkovským purkrabím, či nájemným držitelem hradu.

Ještě roku 1510 byl Oheb připomínán jako hrad zápisný, ale nevíme, zda již tehdy byl opuštěn.Jako pustý byl zmíněn při dělení panství mezi bratry Trčky z Lípy, což se dělo 25. října 1533, kdy pusté hrady Vildštejna Oheb spolu s okolními vesnicemi, městečky a vilémovským klášterem připadly Janovi mladšímu Trčkovi z Lípy. Po jeho smrti je zdědil Vilém Trčka z Lípy, který v pondělí před sv. Divišem roku 1555 prodal pustý hrad Oheb za 5 695 kop a pustý zámek Vildštejn za 2 963 kop grošů českých s lichtemburským panstvím poručníkům dětí po zemřelém Zikmundu Robmhápovi ze Suché. Toto zboží drželi jeho synové Albrecht a Václav spolu s dalšími majetky zpočátku nedílně, což však přinášelo řadu sporů a nedorozumění, takže bylo v roce 1564 přikročeno k jejich podělení, čímž vznikla dvojice zboží - lichnické a ohebské.

Václav Robmháp ze Suché nemohl bydlet na pustém Ohebu, a tak skoupil v Seči několik gruntů, na nichž si vystavěl prostý dům, v němž se usadil. 28. února 1578 mu bylo císařskými komisaři dědičně odprodáno ohebské zboží za 7 382 kop a 20 grošů českých, aby ho 28. listopadu 1583 prodal Albrechtu Bryknarovi z Brukštejna na Libni nad Vltavou. Následně však došlo ke sporům ohledně splácení výše zmíněné částky, což pokračovalo i poté, co Albrecht Bryknar z Brukštejna na Libni nad Vltavou zemřel. Jeho synové Jiřík a Albrecht se s Václavem Robmhápem ze Suché dohodli až 11. prosince 1590, kdy došlo k odevzdání statku a jeho vložení do zemských desek. Ten drželi zpočátku společně, ale později připadl Albrechtovi, který ho 16. července 1596 vyměnil za tismické zboží, čímž se stal vlastníkem Ohebu Karel Záruba z Hustířan a na Radimi. Jeho nástupce Jan Záruba z Hustířan se zúčastnil stavovského povstání, ale 13. června 1623 byl osvobozen od jakéhokoliv potrestání. Přesto však nechtěl jako evangelík přejít na katolickou stranu a raději se rozhodl vlast opustit. Z tohoto důvodu 8. dubna 1628 prodal všechny své majetky Františku de Couriers, pánu na Nasavrkách a Kamenici. V té době však byly z Ohebu i z Vildštejna pouhé sutiny, z nichž byla řada kamenů odvezena a použita ke stavbám mnoha stavení po celém okolí. Zbytky pak zarostly náletovými dřevinami a netrvalo dlouho a na ohebský hrad se úplně zapomnělo, takže třeba spisovatel Jan František Beckovský napsal: "Voheb a Vostavín neví se, kde stál." Teprve topograf Josef František Jaroslav Schaller opětovně určil polohu Ohebu a zmínil ji ve svém šestnáctidílném díle "Topographie des Koenigreichs Boehmen".

Že se do dnešní doby mnoho nezměnilo, tak to můžeme zjistit přečtením knihy "Heřmanův Městec a okolí. Průvodce místopisný i historický" od Aloise Klause. Ten v ní mj. píše následující: "Po nedlouhé cestě tichým lesním loubím brzo staneme u dosud znatelného příkopu, který částečně i ve skále byl vytesán. Za příkopem, jak ze zbytků zdí souditi možno, bývaly dvě brány, z nichž druhá měla dlouhý vjezd a vysokou věž. Mezi oběma věžemi bývaly konírny, zásobárny a světnice pro čeleď. Z vlastního hradu nejznamenitější částí jest zřícenina veliké okrouhlé věže, která stávala na severozápadní části hradu a jsouc nejpevnější jeho částí, poskytovala nejbezpečnějšího útulku. Okolo této věže po balvanech možno dosti sráznou cestou dostati se k údolí řeky a odtud pohlédnouti na srázné stěny hradu se strany jižní. S vrchu této stěny, která vroubena jest zábradlím, jest pěkný pohled na vinoucí se dole řeku i na část Čáslavského kraje." Pouze došlo k té proměně, že místo proudící Chrudimky nalezneme pod ostrohem v letech 1925-1934 vybudovanou vodní nádrž Seč, která ze skalnaté vyhlídky připomíná skoro moře. Stejně tak neříká zřícenina pane rodu Auerspergů, kteří přišli o své majetky v roce 1945 a následně byli jako Němci odsunuti za naše hranice. Ale tato romantická a tajuplná zřícenina, zapsaná 24. ledna 1964 do státního seznamu kulturních památek (viz https://pamatkovykatalog.cz/hrad-oheb-zricenina-13024106), a překrásná skalnatá vyhlídka u ní stojí za tu námahu, aby sem člověk vyrazil!