Jaké, kdy a jak pít portské víno (1. část – historie a základní seznámení)

Pravé portské víno již ochutnalo jistě mnoho čtenářů Turistiky. Pseudoportské ze Španělska nebo moldavský Kagor jsou sice často také velmi dobrou a chutnou značkou, ale portské z portugalského Porta je prostě jen jedno. A nic na tom nemění ani fakt, že se pěstuje na svazích podél řeky Douro kdesi za městem a dozrává pak v sudech na druhém břehu, tedy ve měste Vila Nova de Gaia. Povědomí o této lahůdce má snad každý, tedy alespoň v rozsahu, že tato vína bývají většinou červená (bílé je méně časté a poslední dobou už se objevuje také módní růžové), poměrně silně alkoholická (nejen u nás ale koupíte jako pravé portské i „slaboučké“ vínko s volume 13%) a poměrně drahá (v Portugalsku to však rozhodně – alespoň v mnoha případech – neplatí). Často bývá toto víno označováno jako dezertní (což o to, chuťovka to skutečně je … i když opravdu trošku jiná než dezertní vína, která jsme konzumovali v Československu v dobách raného mládí) a vyskytuje se i s různými zajímavými příchutěmi (lesní ovoce, čokoláda, lanýže).

Mezi nejznámější výrobce portského patří vinařské společnosti Cálem, Burmester, Ramos Pinto, Kopke, Messias, Dacosta nebo Quinta da Noval (Sandeman, Tailor či Cockburn jsou pouzí „překupníci“ a jejich názvy připomínají dlouhá století trvající zájem Angličanů o tuto pochoutku, kterou britští důstojníci dodnes připíjejí na zdraví své královny) a pro budoucí alkoholiky je jistě dobrou zprávou, že se o portském vínu říká, že si ho můžete dát bez uzardění v kteroukoliv denní dobu a při každé příležitosti. Povoleno je zkrátka vše, i když dvojka portského může v čase snídaně a v bufetu možná působit trošku nepatřičně …

Portské víno je skutečným specifikem. Již tím, že vzniklo vlastně náhodou. Aby totiž nedošlo k jeho znehodnocení na dlouhých námořních plavbách, bylo „okořeněno“ silnějším alkoholem, v podobě brandy. Neobvyklé je rovněž viniční podloží, v tomto případě silně kamenité (břidlice). A specifikem je také rozdíl teplot, kterým je víno v průběhu roku vystaveno. Mezi létem a zimou bývá běžně tento teplotní rozdíl až 40 stupňů Celsia. Víno také ovlivňuje pěstování ovoce v okolí vinic i kvalita a stáří dřevěných sudů, ve kterých dozrává. Základní dělení pak je na bílé (méně známé, ale velmi chutné), rudé (ruby – silné, chutné, často s čokoládovou příchutí) a zlatohnědé (tawny – výrazně kořeněná chuť, v dubových sudech zraje min. tři roky). Jedna věc však platí pro portská vína stejně jako pro ta středoevropská - po otevření má být láhev dopita do 48 hodin (autor článku tuto radu sám několikrát porušil … a nic se nestalo).

Portské víno – neboli také Oporto nebo originálně Vinho do Porto – je vlastně severoportugalské víno, pěstované na svazích údolí podél toku řeky Douro (tento vinařský region už je také na seznamu UNESCO), pro které je typický vyšší podíl zbytkového cukru (i tak ale může být nabízeno jako suché). Své jméno nese podle exportního přístavu a od počátku II. poloviny 18. století. I když v Evropě musí portské pocházet z Portugalska, ve světě tak bývají označována např. také některá vína z Austrálie, Argentiny nebo severní Ameriky. Víno je vyráběno tak, že se z hroznů nejprve vylisuje mošt, který se nechá zkvasit v uzavřených nádobách. Po vykvašení přibližně poloviny cukru je již alkoholický mošt přečerpán do sudů s vinnou pálenkou o síle až 70 %, která kvašení ihned zastaví. Víno pak v sudech dozrává a ve finále se jeho obsah alkoholu zvedne na nějakých 19 až 22 procent.

Ani to však už zcela neplatí, protože dnešní mladí vinaři z tohoto regionu již produkují více stolního vína bez přísady vinného destilátu než tradičního portského. Jedná se o tzv. „víno Douro” a stejně jako pravé portské bývá vyráběno převážně z portugalských odrůd, např. Touriga Nacional, Tinta Roriz, Touriga Franca nebo Tinta Barroca.

To hlavní si však prozradíme až v druhé části povídání o této skvělé – a náhodně vzniklé – pochutině …

TIP: vše o portském víně najdete na www.oportskem.cz.