Lesopark na Cibulce

Tipy na výlet • Rodina s dětmi • Romantika • Vycházka - půldenní • Do přírody

Detail z usedlosti Cibulka

Jak dlouho tady roste tenhle strom?

Čínský pavilon

Odpočinek pod rozhlednou

Nahrát moje fotografie

Vstoupit do fotogalerie (14 fotografií)

Kam a jak jedeme?

Je to les a přitom jen dvacet minut tramvají z centa Prahy. Na zastávku Poštovka se dostaneme tramvají číslo 9, 10 nebo 16.

Za čím jedeme?

Lesopark je součástí usedlosti Cibulka už šet set let. A tak i když nebyl udržovaný vždycky vzorně, najdeme v něm úžasné přírodní poklady jako jsou vzrostlé staleté duby a jasany, jezírka s kachničkami, potok šumící přes kameny, nádherné kaštany, na jaře plné květů, louku s petrklíči a kakosty i obnovený ovocný sad.

Romantické duše objeví v parku několik kamenných soch ve stínu stromů, poustevnu i vyhlídku.

Děti potěší lesní hřiště se skluzavkou a několika houpačkami.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Stráň pod usedlostí Cibulka s nově vysazenými ovocnými stromy je jako stvořená pro odpolední piknik. Dobré jídlo i pití si ovšem určitě vezměte s sebou, v širokém okolí žádný stánek ani obchůdek nenajdete.

Stejně tak, bohužel, v celém údolí nenajdete ani toalety.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Několik desítek metrů po betonové cestě od zastávky Poštovka objevujeme první poklad. Sochu Jana Nepomuckého s klekátky po obou stranách. Za ním stoupá jako oltář kruhové schodiště do stráně, odkud pokračuje cestička až k Čínskému pavilonu.

Přimhouřím oči. Přede mnou je křehká stavbička s točitými schodišti na Ochoz, odkud je krásný rozhled do údolí. Dnes v pavilonu chráněném drátěným plotem s modrou plachtou na špičaté střeše bydlí celkem pořádný a čistotný bezdomovec. Pokračuju po cestě dál k bráně usedlosti Cibulka, kde by mohl být klub, Restaurace, koncerty, půjčovna kol, kavárna....to všechno by mohlo. Kdyby tahle usedlost nebyl desetiletí chátrající a rozpadlý komplex. Nu což...třeba jednou...

Cestičkou kolem usedlosti sejdu do údolí a toulám se pěšinkami kolem jeskyně Dantovo Peklo se sochou Škrtiče ke kamenné rozhledně. Uzounkým schodištěm vystoupám nahoru. V místnosti v prvním patře, kam nakukuju škvírou dveří, prý kdysi býval skautský klub. Z vrcholu rozhledny je nádherný pohled. Připadám si jak nad vrcholky pralesa. Kloužu pohledem po vrcholcích dubů, jasanů, několika borovic a kaštanů, zelená předvádí svoji paletu a já se kochám. Prahu mám ráda, ale pohled na druhou stranu rozhledny si tentokrát nechám ujít.

Od rozhledny scházím k jezírku s altánkem. Opodál shlíží do údolí Diana se svými věrnými psy. Potůček, který vytváří jezírko s novým mostkem a propustí, pramení ve studánce opodál. Kaplička nad ní porostlá mechem je potěšením všech romantiků.

Cestou k hřišti v lese potkávám slepýše. Chvilku na sebe koukáme a on rychle zmizí v trávě. Poslouchám ty lesní zvuky, kosy a datly, praskání dřeva a bzukot včel. Je tu nádherně. Vracím se cestou kolem nádherného dubu s obrovským obvodem přes louku plnou petrklíčů. Zastavím se u sochy Jupitera, znovu projdu údolím pod usedlostí a kolem jezírka se vracím do reality - betonovou cestou kolem staveniště sportovního areálu na rušnou ulici.

Ale ten nádherný pocit, který mám, když se dívám do korun vysokých stromů se mnou zůstává.