Na prohlídce vsetínského zámku

Kam a jak jedeme?

 

Po ranní prohlídce dědinky Seninky a následném pochodu do Valašské Polanky jsme odjeli busem na Vsetín. Tady mne a Janu čekal nejhezčí zážitek z celého dne – prohlídka muzea na vsetínském zámku. Byli jsme v něm už před lety a v časech, kdy se nám o digitálních fotoaparátech ani nesnilo, a tehdy se ještě konala s průvodcem. Před třemi roky jsme si chtěli prohlídku zopakovat, jenže zámek zrovínka procházel velkou rekonstrukcí, a tak jsme se na ni dostali teprve až dnes.

 

Jelikož je místní feudální sídlo dominantou města, neboť stojí na kopci, bylo nejprve nutno – aby nás k němu nožky vynesly - dodat organismu nějaké živiny. Polechtali jsme tudíž žaludky několika bufetovými chlebíčky, a poté už zamířili nejkratším směrem k zámku. Nejblíž to bylo přes Pánskou zahradu (městský park) s rybníkem, vodotryskem a houfem věčně hladových kačen. Na druhý břeh Vsetínské Bečvy jsme se díky turistické lávce dostali suchou nohou a následoval prudký výstup serpentinovitým chodníkem až budově s vysokou kostelní věží připomínající zámek.

(On to také původně zámek být měl: tehdejší majitelé toho opravdického – Illésházyové, si zde chtěli na způsob italského kastelu zbudovat něco víc reprezentativního, jenže objekt nebyl nikdy dostavěn a později se změnil na chrám Nanebevzetí Panny Marie.)

 

Jen tak mimochodem – už jste někdy viděli kostel s načinčanými nárožními věžičkami? Že neé – tož si zajeďte na Vsetín!

 

O něco výš jsme prošli svahem se zbytky zámecké zahrady a zamířili k čtyřkřídlému feudálnímu stavení s polygonálními nárožními věžkami, jemuž nad průčelím dominuje 55 metrů vysoká, mohutná hranolová věž. Dobrá zpráva zní, že i ta je veřejnosti přístupná a návštěvníky čeká z vyhlídkového ochozu pohled nejen na panoráma města, ale i nejbližšího okolí.

 

Nynější rozsáhlý zámek stojí na místech, kde byla ve 14.století zbudována pány z Cimburka tvrz. Arkleb z Víckova ji pak na začátku 17.století přestavěl na renesanční zámek. Hodně utrpěl za třicetileté války, za valašských povstání i za kuruckých vpádů. Pořádně opraven byl až v roce 1733, ale od té doby už jej obývali pouze úředníci. Vnější podoba zámku byla nejprve změněna barokní přestavbou a před polovinou 19.století dostala klasicistní háv.

 

Po krátkém okouknutí výše popsaného jsme s manželkou zamířili dovnitř, abychom si zakoupili lístky. Paní pokladní jsme byli poučeni, že se v zrekonstruovaných zámeckých interiérech nyní nachází stálá expozice Živá paměť regionu, která je dle témat rozmístěná v devíti sálech prvního patra. Krom toho můžeme prohlédnout i další krátkodobé výstavy, expozice v zámecké věži a vystoupat na vyhlídku. A k naší velké radosti dodala, že se zde individuálně můžeme pohybovat jak dlouho chceme a fotit i to, co nechceme...

 

 

Za čím jedeme?

 

V přízemí jsme si nejprve prohlédli výstavu obrazů „přírodních lidí.“ Mezi nimi nás nejvíc zaujaly portréty tetovaných Maorů od malíře Lindauera. (Teď nehoním machra, ale já díla toho pána trochu znám - on totiž předtím, než odjel na Nový Zéland, působil i na jižním Valašsku a zanechal na zdech cyrilskometodějské kaple u Valašských Klobouk výrazný otisk svého umu.)

 

V prvním výstavním sále nás uvítala expozice V partyzánských horách. Předměty a zbraně z období protektorátu dostatečně ilustrovaly odboj v druhé světové válce, nechyběl dokonce ani přístupný interiér vybaveného a funkčního partyzánského bunkru!

 

Moravský Edison – tak zněl název výstavy v dalším sále o vynálezci Josefu Sousedíkovi a založení vsetínského podniku MEZ.

 

Prohlédli jsme si a pokračovali do dalších prostor. Tady nás upoutaly velké nástěnné fotografie a exponáty ze světa známých i těch už pozapomenutých lidových řemesel. Nejen práci se dřevem se Valaši podomácku věnovali, ale i nožířství, punčochářství... a také třeba pletení na rámu, což jsem jako mnohem mladší a modernější Valašisko ke své ostudě dosud nevědělo.

Z vystavených předmětů určitě každého okouzlí rozkošné figurky ludí a zvířátek... a pak hlavně ten krásný vyřezávaný betlém.

 

Dalšími chuťovkami byly expozice o migraci mých prapředků a salašnictví, lidových zvycích a obrázky z každodenního života, oživené nejen nástroji a předměty, ale také oblečenými figurínami Valachů a Valašek.

 

Valašky (ale i bambitky) pak byly hlavní výzbrojí jedinců, kteří už měli dřiny pro pány až po krk a raději prchli do hor, aby se zde na plný úvazek věnovali zboji. Na výstavce upoutá i velké panoráma s figurkami kupců a jejich vozů, kteří byli přepadeni tlupou po zuby ozbrojených zbojníků.

 

Následná expozice Fenomén ohýbaného nábytku je další velkou lahůdkou: v perfektně nainstalované expozici se totiž můžeme potěšit světově proslulými „sedacími“ výrobky firmy TON. Umístěny jsou zde nejen muzejní sbírky, ale i ukázka soudobé produkce.

 

Další sály: výstava malovaných kraslic a ukázka dnešního valašského řezbářského umění.

 

Po jeho shlédnutí jsem nechal manželku dál se potulovat mezi exponáty a spěchal po schodech nahoru na věž a vyhlídku. Svůj kvap jsem ale už v prvním patře změnil na kvapík a později jen na step by step, protože jen tak prosvištět okolo expozic regionální flóry a fauny (umístěných v každém patře) a nepozdravit přitom vycpaného valašského Méďu Béďu, lišku, sovu a rysa – tak to by udělal snad jenom debil!

 

Však mi ten pohled z vyhlídkového ochozu neuteče...

 

A měl jsem pravdu. Po pokochání se pohledy na všechny světové strany (je jich mnohem víc jak čtyři, ale to už možná dávno sami víte) jsem sestoupil za ženou. Přesun z prvního patra do přízemní honosné haly vyzdobené dórskými sloupy jsme tentokrát absolvovali po schodišti a na zdech mohli poobdivovat portréty bývalých majitelů zámku a vsetínského panství.

 

Tady v přízemí nás čekala ještě jedna výstava. Byla sice zaměřena na „Svět žen“, ale musím přiznat, že se mi všelijaké ty barevné a šikovně udělané babské šatečky (pověšené na figurínách), ba i ty pletené pokrývky dámských paliček dost líbily...

 

 

Tím naše prohlídka vsetínského zámeckého muzea skončila a my se vydali – popoháněni ukrutným hladem – svižně klesající Palackého ulicí podél Maštalisek, dvou evangelických kostelů a konečně opravených fasád měšťanských domů až do centra dolního města.

 

 

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Hlad jsme zahnali v restauraci Na Špici hned u vlakového nádraží. Překvapila nabídka menu, převážně ze zvěřiny. Zatímco žena se dusila obligátnm řízkem, já si pošmákl na kančím se zelím a knedlíky.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Interiéry zámku po předchozí dlouhé rekonstrukci opravdu zkrásněly a expozice Muzea regionu Valašsko je mimořádně zdařilá.

Ostatní informace

Vstupné na všechny expozice, výstavy i vstup na věž činilo pro jednoho dospělého lidského jedince 80 korun. Což je cena v podstatě stále lidová, neboť za tu sumu si dnes už nekoupíte ani krabičku pořádných cigaret.