Bohumil Peroutka. Šestá pochodeň devětašedesátého roku. Zámek Vsetín.

Ten hrůzný výjev nikdo neviděl.  Jen černý kouř zahalil zámecké nádvoří. Hořící muž doklopýtal ke dveřím. Ještě stačil vzít za kliku, ale otevřít už neodkázal. Až tady jej dostihli první vyděšení pracovníci muzea. „Jsi to Ty, Bohouši?“. Už nebyl k poznání.

Jména Jana Palacha a Jana Zajíce známe všichni. Staví se jim pomníky, instalují pamětní desky, pojmenovávají se ulice, náměstí i nábřeží. Točí se o nich filmy. Jména dalších lidí s podobně tragickým a šokujícím koncem už všeobecně známá nejsou. Josef Hlavatý, Evžen Plocek, Michal Lefčík. I oni spáchali sebevraždu upálením v onom tragickém roce 1969 a jejich příběhy najdeme stručně popsány alespoň v encyklopedii Wikipedie.

Ale jméno šesté pochodně nezná takřka nikdo. Dokonce ani v místě tragédie. Málokdo z obyvatel Vsetína je schopen identifikovat osobnost Bohumila Peroutky.

Sebeupálení. Otřesná forma sebevraždy, zcela se vymykající evropskému vidění a chápání světa. Asi pro tuto svoji absolutní a šokující demonstrativnost byl tento čin páchán mladými lidmi v 70. a 80. letech. Hlavně ve státech východní Evropy. A mnohem častěji, než bychom asi čekali.

Šokující fotografie hořících buddhistických mnichů obletěly sdělovací prostředky už na počátku 60. let. Ale Asie je přece jiný svět, jiná víra, jiná mentalita. To by se přece u nás v Evropě stát nemohlo…

Stalo. První byl polský intelektuál Ryszard Siwiec. V srpnu 1968, na protest proti totalitní zvůli a sovětské intervenci v Československu. Polil se hořlavinou a zapálil na monumentální dožínkové slavnosti na stadionu ve Varšavě. 100 000 lidí přihlíželo a jeho čin byl náhodně zachycen i televizní kamerou. Podívejte se na Youtube…

V lednu 1969 Jan Palach. Po něm ostatní. A nejen v Československu. Další mladí lidé hořeli v roce 1969 v Maďarsku, v Lotyšsku i jinde. Někteří přežili. Většina však ne.

Bohumil Peroutka. V 50. a 60. letech vůdčí osobnost kulturního a vědeckého života na Vsetínsku. Doktor přírodních věd. Začínal jako učitel, ale rychle se ukázalo, že toto není cesta pro něj.  Neměl v sobě tu přísnost kantora, neudržel kázeň. Ale i největší raubíři ve třídách jej uznávali pro jeho nadšení a nakažlivý entuziasmus. Legendární byly výlety a exkurze. Bohumil Peroutka byl zdatným turistou a bez potíží uštval celou třídu při popisu kulturních a přírodních krás Moravy a Slovenska.

Pro mnoho lidí byl podivín. Žil sám, veškerý svůj čas věnoval vědě, studiu. Staromládenecký byt plný knih. Člověk možná nevhodný pro praktický život, ale nesmírně vzdělaný, s neuvěřitelným přehledem a záběrem do všech oborů.

Brzy odešel pracovat do vsetínského archivu a začal se profilovat jako vynikající historik. Dodnes ve vsetínském archivu narazíte na rozsáhlé opisy a výpisky, které Peroutka učinil ze stěžejních pramenů v brněnském zemském archívu. Doba kopírek ještě nenastala…

Zajímal se o etnologii Valašska, studoval archeologické vykopávky, podílel se na vydávání vlastivědných časopisů.

Stal se ředitelem státního okresního archivu na Vsetíně, pak i ředitelem vlastivědného muzea. A tady jej dostihlo pražské jaro.

Nikdy nevyvíjel obzvláštní politickou aktivitu. Ale byl pravidelným posluchačem Svobodné Evropy a nebál se o jejich tématech veřejně diskutovat.

A pak přišla srpnová invaze v osmašedesátém. A pak rok devětašedesátý…

Peroutka byl citlivý člověk. Možná až příliš citlivý na dobu, v níž žil. Jeden z jeho přátel o něm prohlásil: „Byla to taková průhledná, čistá a bezelstná duše. Naprosto neschopná vyrovnat se s jakýmkoliv násilím či křivdou“. A počínající normalizace začala pomalu, leč jistě degradovat mezilidské vztahy. Lidé čestní se stahovali do ústraní, naopak nahoru se draly osoby Vysokých ambicí, nízkých skrupulí a Ostrých loktů. I v kolektivu vsetínského muzea se toto projevilo. A mnoho dravců si začalo brousit zuby i na Peroutkovo ředitelské místo…

Bohumil Peroutka na post ředitele sám rezignoval. Tohle nebyl jeho svět. A rád se zařadil mezi vědecké pracovníky muzea, mezi své knihy, prameny a artefakty.

To hlavní se stalo v říjnu 1969. Víc než rok po invazi, víc než půl roku po Palachovi. Pár měsíců po brutálním zásahu české policie a armády proti českým demonstrantům v srpnu 1969. V čase už běžící normalizační mašinérie.

Bohumil Peroutka napsal článek. Do Našeho Valašska. Jmenoval se „Jedenapadesátileté Československo“. Vyjádřil v něm jednak zklamání ze současného vývoje, z toho, kam to dopracoval socialismus. Vyzval k návratu ideálů pražského jara. Pochvalně zmínil T.G.Masaryka. A hlavně – popsal vznik Československa v roce 1918 bez komunistických příkras. Jako historik, který zná prameny a tehdejší literaturu, ne jenom propagandistické spisy komunistických ideologů. Jak třeba mohla komunistická strana spolupracovat na vzniku Československa, když sama vznikla až o tři roky později?

Cenzurou článek kupodivu prošel. A objevil se v novinách. A oheň byl na střeše. Druhý den na Peroutku přiběhli inspektoři z odboru Kultury ONV. A ať článek dementuje. Peroutka odmítl. Dostal hned výpověď. Ze svého milovaného místa v muzeu. Propuštěna byla i celá redakce Nového Valašska, všechno Peroutkovi přátelé.

A v Bohumilu Peroutkovi se to zlomilo. Nejhorší byl asi pocit viny, že kvůli němu přišli o práci jeho známí redaktoři. I smutek ze ztráty svého zaměstnání, vlastně svého největšího koníčka.

28. října, přesně v den výročí vzniku republiky se na nádvoří vsetínského zámku obalil térovým papírem, polil petrolejem a zapálil… Zemřel ve vsetínské nemocnici o dva dny později…

Hledal jsem stopy po Bohumilu Peroutkovi.  Dotázal jsem se na institucích, kde působil. Třeba ve školách v Hošťálkové a Valašských Klobůkách. „Máte tady nějakou připomínku, vzpomínku na Bohumila Peroutku?“. Odpověď takřka vždy stejná. „Kdo to byl? Proč bychom, prosím vás, pro něj měli instalovat nějakou pamětní desku?“

Tragická smrt Bohumila Peroutky byla pro malé město obrovským šokem. Spekulovalo se o motivu. Šeptalo se o ztraceném dopise na rozloučenou. Rojili se tu příslušníci tajné policie. Byly zabaveny poslední fotografie Bohumila Peroutky, které pořídil jeho přítel ve vsetínské nemocnici. Byla zakázána tryzna na vsetínském zámku i účast na pohřbu. Ale ani státní orgány neměly zájem na zbytečném jitření situace a rozmazávání případu. Lepší bude v klidu zapomenout.

Tryzna na zámku proběhla, účast na pohřbu byla obrovská. Tajná policie nezasáhla. Vyšetřování rychle skončilo. Pak se začalo zapomínat…

Proč to Bohumil Peroutka udělal? Většina jeho přátel se dodnes domnívá, že hlavní důvod byl pocit viny z perzekuce přátel kvůli jeho článku. A deziluze z vývoje v Československu, zklamání z bezskrupulózního chování mnoha bývalých známých. Psycholog by dnes jistě dodal něco o krizi středního věku či frustraci z nenaplněného osobního života. Normalizační ideologie přišla pochopitelně s teorií o duševní chorobě…

Před několika lety se náhodou našel Peroutkův dopis na rozloučenou. Byl uložen v archívu ministerstva vnitra.  Je stručný a jasno do motivace nevnáší. Bohumil Peroutka zde píše, že jej vedly k činu jiné pohnutky, než Jana Palacha. Jaké, nenapsal. Jen podotkl, že jeho smrt bude společnosti jistě užitečnější než jeho život…

Na nádvoří vsetínského zámku je dnes nainstalována pamětní deska. Skromná, nenápadná. Mimo prostory pro veřejnost. Obyčejný návštěvník nemá ani možnost si ji všimnout.