Cyklovyjížďka z Ostravice do Vsetína až nakonec do Ostravy, část III, vsetínské zastavení.
Tento díl popisuje pokračování cesty na kole z beskydské obce Ostravice kolem vodní nádrže Šance, přes Makovský průsmyk do Velkých Karlovic až do míst, kde jsem předešlý díl ukončil, do města mezi kopci, do Vsetína. Předešlé díly jsou zde:
a druhý díl zde:
Jako každé správné město i Vsetín dostal mezi svými právy i právo vařit pivo. V dnešní době se zde nachází zajímavý minipivovar a mě jejich piva vcelku chutnaly. To bylo v době, kdy ještě bylo dovoleno chodit zcela volně do hospod, dnes již věc zcela nepochopitelná. Bohužel „VLÁDCI“ to vymysleli tak, že mnohé hospody i menší hospůdky to již dávno vzdali a lidi už nemají ani chuť tam chodit a prokazovat se jakýmisi papíry založenými jen na tom, že si do sebe „dobrovolně“ nechali píchnout něco o čemž nemají sebemenší potuchu z čeho se vlastně skládá.
První zprávy o Vsetínu se datují k přelomu třináctého a čtrnáctého století našeho letopočtu a tedy rozhodně nepatří k nejstarším městům v naši zemi. K tomu úplně nejstaršímu patří Bruntál v podhůří Hrubého Jeseníku na hranici s tím Nízkým, známým především vyhaslým stratovulkánem Velký Roudný jižně od Slezské Harty. Naštěstí ne příliš známá místa a okolí, které si ovšem lidi k sobě přitáhnout dokáží. Ať už 30 metrů dlouhou horizontální štolou v Natherově lomu [1] s historií, která není úplně jasná, ale já osobně bych se přikláněl více k uměle vytvořenému podzemnímu dílu než k ryze přírodnímu útvaru. Někdo ovšem tvrdí, že se může jednat i o jakousi jeskyni vytvořenou lávovým proudem Venušiny sopky na jejímž severovýchodním svahu, až za „Lávovým proudem u Meziny“, se nachází. Místo již značně převzala pod svá křídla samotná PŘÍRODA a tak i nalezení jeskyně nemusí být úplně snadné. V chladných obdobích je útočištěm mnoha druhů letounů (vrápenci a netopýři) a tak jsou štoly nepřístupné (i v létě, tehdy z důvodu, že se považují za dávná důlní díla). Místo se dostalo i do jednoho českého turistického časopis, ale vstup sem není rozhodně zcela „košér“, o čemž se tento článek bohužel nezmiňuje. Blízký „Lávový proud u Meziny“ [2] je krásným příkladem sloupcovité odlučnosti bazaltu. Ten prý může být i s vyrostlicemi olivínu, který se vyskytuje právě v okolí vulkánů nebo u zvláštních a velice vzácných typů meteoritů, tzv. „palasitů“.
https://www.turistika.cz/mista/muzeum-meteoritu/detail
V době prvních známek o Vsetínu zde měl existovat hrad Freundsberg, mlýn a kostel. Nejprve patřil Templářským rytířům a později „Pánům z Kravař“. Následovaly významné rody „Pánů z Cimburka“, které dnes připomíná hrad v jižní části Chřibů. Naopak z dávné vsetínské tvrze se později stalo jedno z největších lákadel města – zámek. Pro lidi zajímající se o geologii či astronomii je významným, ale nepříliš nápadným prvkem osmnáctý poledník. Prochází zešikma chodníkem vedoucím souběžně se Vsetínskou Bečvou a podél východní hranice „Panské zahrady“ za rybníčkem s vodotryskem. Dalšími astronomickými zajímavostmi jsou socha planetky „Vestín“, nejrůznější sluneční hodiny (například u základní školy Rokytnice – na ulici Michala Urbánka) a „menhir“ na bezejmenném kopečku s nadmořskou výškou 642 m.n.m. Tímto částečně upraveným blokem mramoru prochází taktéž 18 poledník. Sluneční hodiny u základní školy Rokytnice, planetka „Vsetín“ s meteorologickými přístroji, i když dnes již většina z nich skutečnou hodnotu neukazuje :-( a „menhir určený samotami „U Tří buků“, přírodní památkou (květnatou loukou s „valašskými“ orchidejemi – vstavači, vemeníky a dalšími zástupci nejnevšednějšího rostlinstva) „Růžděcký vesník“, usedlostí „U Kvočků“ a „U Pivků“, vytvořil významný vsetínský sochař Miroslav Machala [26]. Video ze série „Vsetínští rodáci“ je zde [27] .
Mezi blízké přírodní zajímavosti patří přírodní památky „Mokřady Vesník“ [3], pěnovcové prameniště „Nad Jasenkou“ [4], PP „Růždecký Vesník“ [5], PP „Lůčky – Roveňky“, PP „Vršky – Díly“, PP „Ježůvka“ s malou studánkou pod stromem v horní části a další a další…
Planetka Vsetín, s katalogovým číslem 27079 má uvedené parametry své dráhy například zde: [6].
Pokud se chceme podívat na Valašsko z vesmírných sfér, kde již nepochybně dávno je, především díky srdečnosti obyvatel, tak je možné zmínit i další menší vesmírná tělesa, jež mají své „protějšky“ na “Valašské Zemi“. Vedle několikakilometrové planetky Vsetín s číslem 27079, obíhá mezi drahami Marsu a Jupiteru i planetka „Valmez“ s číslem 27088. Popis její dráhy je zde: [9]. Taktéž existuje i planetka „Jablunka“ s číslem 1942. Přísluním by měla projít za pár dní (doufám, že se mi podaří tento díl do pár dnů dopsat :-)) ), 11.2.2022. Kdo by se těšil na velkou jasnost, tak toho opět zklamu, dosáhnout by v tomto období měla jasnosti na obloze pouhých 18,8 mag. Tedy bude výrazně slabší než planeta Pluto.
Jako starší člověk bych se rád držel původního a jednoduššího zařazení, i když bych správně měl uvádět, že se jedná o „trpasličí planetu“. Toto „naroubované“ označení se mi příliš nelíbí a podle všeho nejsem jediný. Nicméně Mezinárodní Astronomická Únie toto pojmenování v roce 2006 zavedla a tak je, chtě nechtě, musíme dodržovat. Jen u málokteré planety či té trpasličí se jedná o objekt, který by nebyl něčím nenormálním. Ať už jde o Merkur, který má nejvýstřednější dráhu v celé Sluneční soustavě 0,21. Poměr doby rotace k oběžné době (rezonance, orbitální rezonance, dráhová resonance, Laplaceova rezonance, ) je přibližně 3:2. U našeho Měsíce je 1:1, jedná se tedy o vázanou rotaci – Měsíc se k Zemi natáčí stále stejnou polokoulí (zjednodušeně, díky librace [11] je možné uvidět i malé části povrchu „za“). U prvních plynných planet, Jupiteru a Saturnu, se jedná o poměr 2:5. Skupina planetek s názvem „Trojani“, na přibližně jupiterově oběžné dráze, má tento poměr 1:1, tedy opět vázanou rotaci jako náš Měsíc. Podobně i Galileovy měsíce, tedy nejjasnější čtyři měsíce obíhající planetu Jupiter a patřící k nejsnadněji pozorovatelným měsícům jiných planet od nás. Jmenují se „Io“, „Ganymed“ a „Europa“. Calisto již tuto rotaci ale nemá.
Atmosféra Venuše nemá ve Sluneční soustavě obdobu. I když je pojmenována po bohyni lásky, tak se podobá ve skutečnosti nefalšovanému PEKLU. Nikde na povrchu Země nenajdete děsivější podmínky než na Venuši. Ze všech planet má nejmenší výstřednost, pouze 0,007. Kolem osy se otočí kolem 243 dnů. Tato rotace je dokonce o přibližně 19 dní delší než oběžná doba Venuše kolem Slunce. Teplota na povrchu kolem 500 stupňů Celsia. Průměrný tlak je více než 9 MPa, tedy cca 90 krát větší než na Zemi. Největší obsah ve venušině atmosféře má oxid uhličitý, vedle uhelnatého jeden z nejjedovatějších a nejzákeřnějších plynů. Atmosféra je zcela neprůhledná a ač se to nyní mnoha „evropsky smýšlejícím“ lidem nebude ani trochu líbit, podle mě jeden z nejúchvatnějších mistrovských děl lidských mozků a rukou byly sondy Veněra, což je ruské pojmenování druhé nejbližší planety Venuše. Jak už to tak bývá, kosmický výzkum má spoustu „křížků“ jak na straně techniky, tak bohužel i lidí. Veněra 1 se ke svému cíli přiblížila, ale nakonec se ztratilo spojení. Jako první na povrch Venuše přistála v roce 1970 sonda Veněra 7. Byla to taktéž první ruská sonda, která přistála na jiné planetě. Sondy i přes děsivé podmínky na povrchu dokázaly pracovat necelou půlhodinu až dokonce celé dvě hodiny! Toto považuji za neskutečný úspěch ruské techniky všech dob. Elektrikáři ví, že cín by v těchto podmínkách již byl dávno tekutý, tedy pájená elektronika by už dávno nefungovala nebo způsobovala nejrůznější nepochopitelné a záhadné závady. Který polovodič by byl schopen takovou provozní i třeba jen skladovací teplotu přežít? Veněra 7 byla konstrukčně podobná své předchůdkyni s číslem 4. Předešlé sondy nepřežily, až teprve „sedmička“ byla vítězkou, která si odnesla vavříny. Veněra 7 měla dva díly – orbitální část a odolný sestupový modul o váze poctivé půl tuny, schopná vydržet dvojnásobný tlak (asi 18 MPa) a teplotu asi o necelých padesát stupňů vyšší než panují na povrchu. „sestupový modul“ měl ochranný tepelný štít a rychlost pádu byla brzděna padákem. Pár metrů nad povrchem již následoval volný pád. To bylo zapříčiněno tím, že padák jednoduše extrémní podmínky nevydržel. Naštěstí se jednalo jen o pár metrů. Pád měl asi za následek poškození vysílače nebo antén a špatné nasměrování na „oběžnou část“ družice se kterou mělo pozemní vysílací středisko kontakt. Velké zklamání celého týmu se po přibližně týdnu změnilo na velký jásot a nadšení. Byl zachycen velmi slabý signál na pozadí šumu, který patřil vzdálené sondě. Nakonec bylo výsledkem, že sonda vysílala necelou hodinu a z povrchu asi dvacet minut než ji kyselina sírová a další nehostinné podmínky zničily. Modul změřil teplotu na povrchu Venuše přibližně 474 stupňů s odchylkou plus minus 20 stupňů. Tlak odpovídá takovému, který je v necelém trojnásobku největšího ponoru člověka (bez ponorky) ve vodě na Zemi. Ponor egypťanovi trval asi 12 minut, návrat ale neskutečných patnáct hodin! [12] nebo [13].
Sonda Veněra 7 má i prvenství v tom, že dokázala odvysílat jako první objekt vytvořený člověkem data zpět na povrch Země! Před Američany… :-) Přežití v těžkých podmínkách pomáhalo i chlazení nejdůležitějších částí „sestupového modulu“, to ovšem silně na úkor výdrže baterií.
Vzhledem k tomu považuji úspěch Veněr – nejenom Veněry 7 za neskutečný úspěch techniky.
Po Venuši je další normální planetou Země. Ovšem, když se na ni podíváme blíže, tak musíme uznat, že ani ona není úplně normální. Nenormální na ni je právě život. Zatím asi ještě nikdo neví, kdo ví jestli vůbec někdy bude někdo vědět, zda existuje podobný život jako na Zemi ještě někde jinde v našem vesmíru. Před desítkami let bych tvrdil, že určitě ještě někde ve vesmíru život bude, při jeho rozlehlosti. V současnosti, ale již začínám pochybovat. Možná je to i dobře. Že na naší Zemi existuje nejroztodivnější život už tak dlouhou dobu je malý, spíš velký zázrak. Stačí jen velmi malá změna jednoho z mnoha parametrů na Zemi a to nemyslím jen změny v oběžné dráze. Stále žasnu nad tím, jak může být naše příroda krásná a při vší úctě k dlouhým a nepředstavitelným časům jednotlivých období vývoje živočišných druhů i úctě k samotnému Darwinovi, mám spoustu otázek na které patrně nikdy nedostanu odpověď. Silně pochybuji, že by ve vesmíru existovala byť jedna jediná další stejně ZÁZRAČNÁ planeta.
Po zemi následuje Mars. Ten v tomto pohledu patrně bude jednou z nejnormálnějších planet ve Sluneční soustavě. Dále již následují plynné planety, které jsou zase nezvyklé v tom, že vydávají do okolí více energii než ji od Slunce získávají. Někdo by mohl říct, že se jedná o něco mezi hvězdou a planetou. Tento pohled, ale přece jenom není tak radikální a určitě v Jupiteru ani Saturnu neprobíhají a ani nikdy v historii neprobíhaly termonukleární reakce. Skutečně jsou tedy i v tomto ohledu jednoznačně planetami.
Tím končí pouhým okem viditelné planety, výborný zrak za dobrých podmínek by mohl ještě zahlédnou planetu Uran. Ten také není úplně normální. Ke konci osmnáctého století byl objeven Williamem Herschelem, anglickým astronomem, optikem a brusičem zrcadel do dalekohledů. Devatenáct let před zkonstruováním zrcadlového dalekohledu Herschelem, Johannes Hevelius postavil 42 metrů dlouhý čočkový dalekohled, jehož výsledky ovšem vynaloženému úsilí neodpovídaly. Mezi jiným i on přišel na to, že nekonečné prodlužování ohniskové vzdálenosti za účelem většího a většího zvětšení není dobrou cestou. Bohužel žádné přesnější informace o konstrukci ani parametry čoček jsem nezjistil. Kdo chce zkoumat více, tak může například zde: [14]
Nevšedností Uranu je jeho natočení rotační osy. Dosahuje hodnoty 97 úhlových stupňů. Tedy jako by se „válel“ po oběžné dráze. Obíhá kolem něj 27 měsíců. Další zajímavostí jsou velice rychlé větry v atmosféře, dosahující rychlosti až 900 km/s.
Předposlední nebo podle nového zařazení Pluta poslední planeta je Neptun. Spolu s Uranem jsou někdy označovány jako ledové plynné planety. Opět něco co nějak nesedí vzhledem k popisu těch největších plynných planet. Nakonec se vracíme k poslednímu exotovi Sluneční soustavy, k malé nebo též trpasličí planetě Pluto. I teleskopický (fotografický) objev planety Pluto byl zajímavým příběhem i dobrodružstvím zároveň. Nejdříve se hledalo podle míst, která měla odpovídat odchylkám v pohybu planety Neptun. To ovšem velice zjednodušeně. Objev Pluta v třicátých letech minulého století byl opět spíše dílem náhody. Trpasličí planetu Pluto objevil Clyde Tombaugh, který v určitém pohledu může být zajímavý i z pohledu jeskyňářů a jejich způsobu objevování jeskyní. Často se totiž jedná především o kopáčskou práci, v případě pseudokrasu spíše „sekáčskou“ a práci s taháním velkých kamenů někdy i balvanů. Clyde si totiž pro testování svých reflektorů (zrcadlové dalekohledy) a refraktorů (čočkové dalekohledy) sám vykopal štolu o délce necelých osm metrů, výšce dva a půl metrů a šířce dva metry. Kdyby bydlel na severu Moravy mohl by to mít snadnější. Mohl by si „zabrat“ nějakou dávnou štolu zbylou po těžbě břidlice. Některé mají délku i více než třicet metrů, ale také často vysokou prašnost. Některé štoly nebo spíš už doly jsou zpřístupněny veřejnosti, podobně jako některé nevšední jeskyně (Býčí skála, Rudické propadání, spodní patra Sloupských jeskyní s Wanklovým jezírkem stále zahaleným rouškou tajemství, kam asi ty vody za jezírkem vedou – jedná se o místo velice závislé na stavu (výšce) vody. Něco o této stále nevyřešené otázce podzemí Moravského krasu si můžete přečíst ve velice nevšední knížce o nepochybně jednom z největší vědců minulého století (archeologovi, přírodovědci, jeskyňáři a člověku jehož život by mu mnoho dnešních dobrodruhů nepochybně závidělo) Karlu Absolonovi [15, od str. 87]).
Následník planety Neptun se hledal těžce a tak byl označen jako „Planeta X“. Jako zaslouženou odměnu ve vesmíru má i „svou“ planetku s číslem 1604 [16]. K významu jeho objevu patří i to, že v seznamu mnou uváděných planetek je v současnosti tou nejjasnější. Jasnost Pluta se na obloze pohybuje zhruba od 12,8 do 15,9 mag. Magnituda je jednotkou zdánlivé jasnosti vesmírného tělesa na obloze. Menší čísla označují jasnější těleso a je možné jít i „pod nulu“. Například náš Měsíc v úplňku má jasnost přibližně -12 mag, Venuše v období své největší slávy, kdy v dalekohledu vypadá jako velice úzký srpeček dosahuje až -4 mag. Existuje jakási nepsaná soutěž v tom jak blízko Slunce bude ten který pozorovatel srpek Venuše, Merkuru nebo Měsíce schopen pozorovat či lépe i fotografovat. Zdánlivá jasnost Slunce na naší obloze je cca -26 magnitud. Nejslabší hvězda pozorovatelná běžným okem má hodnotu + 6 mag. To ovšem jen na nepřesvětlené obloze. V Ostravě jsem dlouhou dobu měl mezní hodnotu kolem 3 až maximálně 4 magnitudy. Co se v posledních letech „zlepšila“ situace s osvětlením, tak jsem se stal astronomicky úplně slepý, na obloze vidím jen to nejjasnější a nejznámější. A přitom to není tak dávno, kdy jsem byl schopen v Porubě fotit i jasnější komety. Umělé družice Země mohou, ale většinou nebývají jasnější než Venuše. Ideální podmínky na pozorování jsou v „Oblastech Tmavé Oblohy“, v Beskydech konkrétně „Beskydská Oblast Tmavé Oblohy“, jejíž hranice jsou určeny přibližně jižními svahy Lysé hory, Travného, horní části vodní nádrže Morávka a na opačné straně svahy obtížného Smrku, Malého Smrku, tajemné Kněhyně a pokračuje až za slovenské hranice. V sedle Kněhyně a Čertova Mlýnu, právě tam, kde je i jedno z nejpřísněji chráněných území celých Beskyd – národní přírodní rezervace Kněhyně – Čertův Mlýn, známá svými slavnými pseudokrasovými jevy i mohutnými a nebezpečnými, ale i krásnými podzemními útvary – jeskyněmi a děsivými hlubokými propastmi oprávněně nepřístupnými veřejnosti [21], se nachází i cedulka označující BOTO (Beskydskou Oblast Tmavé Oblohy). Kdo v těchto místech v zimě neumrzne, tak má šanci si sebou může jako odměnu za veškeré to promrzání a tahání fotografické techniky odnést velmi nevšední a neopakovatelné záběry. Totéž z jihozápadního svahu druhé nejvyšší hory Moravskoslezských Beskyd – Smrku.
Rozdíl mezi dvěma následujícími hodnotami zdánlivé hvězdné jasnosti (magnitudy) – například mezi 3 mag a 4 mag nebo 6 mag a 7 mag je 2,512 : 1. Tedy hvězdy jejíž magnitudy se liší o jednotku jsou vůči sobě přibližně 2,5 jasnější nebo slabší. Přesně tento vztah popisuje „Pogsonova rovnice“ jež zní:
m1-m2 = log10 (I1/I2)
Tedy poměr magnitud odpovídá dekadickému logaritmu poměru hustoty světelného toku jednotlivých zdrojů. Pokud se má určovat zdánlivá hvězdná velikost plošných objektů, např. mlhovin, galaxií a komet, tak je třeba srovnávat objekty podobně rozmazané (rozprostřené v pozorovaném poli), tedy například „srovnávací hvězdu“ rozmazat, rozostřit.
Lepší než teorie je nepochybně skutečné pozorování oblohy a tak si každý spíš zapamatuje, že například rozdíl pěti magnitud odpovídá rozdílu jasnosti 1:100. Teoreticky se taky dá říct, že jas hvězdy v ohnisku zrcadlového dalekohledu odpovídá ploše hlavního (největšího) zrcadla. Pokud tedy plochu zrcadla zvětšíme zhruba 2,5 krát, tak máme šanci vidět o jednu magnitudu slabší objekty. Pokud použijeme fotografickou techniku, tak si pomůžeme o další magnitudy. Pokud budeme fotografovat dobrým digitálem bez hodinového stroje, který natáčí dalekohledy nebo fotoaparát tak, aby stále sledoval pohyb oblohy a měl ji tedy na jednom stejném místě záběru, tak si můžeme pomoci o další magnitudu oproti běžnému oku, tedy přibližně do 7 magnitudy. Každý lepší výsledek je už úspěch. Pokud bude ovšem obloha beznadějně přesvětlena, nezachytíme o nic víc než jen pár základních hvězd viditelných pouhým okem.
Zkrátka a jednoduše, abychom mohli pozorovat uváděné planetky „Vsetín“, „Valmez“ a „Jablunka“ potřebujeme značně velké dalekohledy umístěné na místě s temnou oblohou. Tak, že nalezení Pluta oproti tomu bude procházkou růžovým sadem.
Nějak jsem se rozpovídal o Vsetínu a Valašsku „z nebeských sfér“ a nečekaně se „doplňková informace“ protáhla na několik stránek. Tak tedy přejdu k dalším zajímavostem v okolí Vsetína, kterými jsou skalní útvary. Jim jednoznačně vévodí nejvyšší „vsetínská“ skála - „Valovka“. Valova skála dosahuje úctyhodnou výšku a nejvíce člověka fascinuje asi „západní stěna“. Skála má výšku necelých čtyřicet metrů. Výhled z jejího vrcholu je stejně impozantní jako pohled na „kamennou masu“ zdola. Každý si v ní může představit nějaký štít v mnohem vyšších horách ne-li velehorách. Zajímavý je i dřevěný rozcestník pod skálou, kde je jakési odpočinkové, či i „přípravné“ místo pro horolezce. Kdo je jen pouhým „turistou“, tak nemusí na vrchol lézt po té nejvyšší stěně, ale skálu si „jen“ obejít. Zjistí, že se zdaleka nejedná jen o jednoduchou „skalku“, ale o velice zajímavě strukturovanou skálu zasazenou do strmého svahu. Já jsem se s ní seznámil poprvé z druhé strany od lesa, takže nejprve jsem viděl její vrchol „zezadu“ a když jsem našel o trochu více odvahy přikročit k jakémusi menšímu „vrcholovému pilíři“ nebo „minivěžičce“, tak se mi naskytl nezapomenutelný pohled do údolí na asfaltovou cestu, která vede nahoru, z pohledu vrcholu Valovy skály doprava, k naučné stezce „Okolím Vsetína“ táhnoucí se až k Dušné nebo na opačnou stranu do Vsetína ke hvězdárně.
Lépe viditelná část asfaltové cesty vede do údolí k potůčku Jasenice a zde opět buď dolů do centra Vsetína nebo nahoru přes kopečky neznačenými cestičkami až třeba na Vsacký Cáb, kolem přírodních rezervací „Halvovský potok“ s menší suťovou jeskyňkou a místy pralesním prostředím pramenné oblasti potoka Jasenice. Stejného potoku podél kterého vede hlavní cesta do Vsetína. Vsetíňáci by správně řekli „na Vsetín“.
Další nedalekou přírodní rezervací je „Kutaný“, další příklad umně skryté divočiny ve valašských lesích. Často bývají i samotné lesy, s větší či menší mírou, oázy jakési uklidňující divočiny ač nemusí být vždy označeny jako maloplošné zvláště chráněné území a přístup tam je tedy volnější než do přírodní rezervace. Dalším neodolatelným místem je „Cábské jezírko“ a ještě o něco dále nevšední kamenné území, suťové pole a ve své pravé podstatě obrovské sesuvné území „Vaculov – Sedlo“. V jedné skalce se zde nachází i menší dvoupatrová pseudokrasová jeskyně. Pro toho, koho by snad napadlo, že by ji mohl dobrodružně prozkoumat jen uvedu „mezi řádky“ a kdo chce, tak pochopí, kdo ne tak ne… O kus dál se nachází „Prostřední kopec“ a za ním „Kršle“!!
Kršle je zkomoleninou německého výrazu pro hřbitov. Vrcholů nebo míst, osad či samot s tímto názvem je více, jedna nad níž se nachází krásné skalky i s malou jeskyňkou jsem popsal tady:
https://www.turistika.cz/mista/skalnaty-vrchol-nad-krsli/detail
Zkrátka, aby se dotyčnému nestalo protahování velmi úzkým vertikálním průlezem do nižšího patra osudným. I já jsem si v období svých velmi dávných dobrodružných výprav (z toho už jsem vyrostl, (trochu :-)) ) - dostal jsem asi rozum :-)) ) i do té nejpřístupnější části, jakéhosi prvního patra, použil pár v okolí ležících kmenů, kdybych náhodou hloubku špatně odhadl, abych se pak mohl dostat zpět na povrch. Nakonec má snaha byla zbytečná, hloubka jakési „Vstupní síně“ nebyla tak velká a přitahování se rukama a nohama o nejrůznější skalní výčnělky mě vcelku snadno pomohlo dostat se ven. Ovšem k průlezu níž jsem nikdy odvahu nenašel a patrně již ani nenajdu. Zůstane pro mě patrně podobným tajemstvím jako Zbojnická jeskyně pod Křížovým vrchem. Zde hádám, že by nemusela být tak hluboká, ale na druhou stranu na skutečné dno jsem s pomocí baterek ani blesku ve foťáku nedohlédl. Ale hlavně si nejsem jistý zda bych měl sílu se prosoukat zpět nahoru jen silou rukou, kdyby náhodou byla dole propast hlubší než jsem sám a nemohl se o nic nohama opřít. Pravděpodobnost, že zde žádný opěrný bod není se v tom okamžiku zdála velmi reálná. Inu nad zvědavostí vyhrál rozum.
Toto se lépe píše, než kdybych přiznal ten pravý důvod, že jsem měl prostě jen strach a má kondička byla horší než špatná. Kdybych věděl kam se má forma „dostane“ za pár let, tak bych tu „dávnou“ až tak nepodceňoval… :-))
Každý dobrý výlet nebo dokonce dobrodružství si ke konci zaslouží poctivou odměnu a tak se vrátím k tomu s čím jsem v úvodu začal. Vzhledem k tomu, že Vsetín byl městem, tak také měl právo vařit pivo. Jedna část pivní historie tohoto významného valašského centra kultury je již spíše nenápadná a bohužel také více či méně se rozpadající. Významným prvkem je komín dávného pivovaru, ale pohled na další části objektu je spíše k pláči. Přitom se kolem něj pohybovaly významné osobnosti nebo rodiny jejichž jména jsou slavná i dnes. Začíná to nepochybně „legendou naší historie“ a to Albrechtem z Valdštejna, žijícího v letech 1583 až 1634. Jednalo se o významného vojevůdce, politika, vévody meklenburského, knížete hlohovského, ale především nejvyššího velitele císařských vojsk za třicetileté války a o nepochybně jednu z nejvlivnějších osobností na území tehdejší Evropy. Nic není černobílé a to ani samotný Albrecht z Valdštejna. Ve svém mládí se aktivně podílel na rvačkách, za což si nakonec vysloužil vyhazov ze školy. Podle všeho se asi uměl bít dobře, zkrátka válečníkem se člověk nestane ze dne na den. Na druhou stranu historikové zkoumají a hodnotí, ale v té době nikdo z nich nežil a tak i hodnocení by nemělo být jednostranné. Hodnocení dobrý / zlý je v tomto ohledu u kohokoliv poněkud ošemetné. Ve svém mládí také cestoval po Evropě a věnoval se vědám. Hlavě té nejzákladnější ze všech věd – matematice a astronomii. V té době to byla spíše astrologie, dnes ji honosně „z vrchu“ nazýváme „PAVĚDOU“ a zvedá se nám jen při jejím vyslovení žaludek, protože s vědeckými pravidly a cnostmi nemá nic společného. Jenže tehdy to byla nutnost a znamenala nemalou dávku taktiky, jinak mohl být velmi rychle dotyčný „předpovídač nepředvidatelného“ o celou hlavu kratší. Pokud by tuto práci nechtěl dělat, tak by bez ní byl hned, pokud ano tak má trochu větší šanci být chvíli mezi živými. Záleželo jak dobře předpovídal, jak své odpovědi promýšlel dopředu a jak moc šel nejvyšší vrchnosti „na ruku“. A jak je to dnes s vědeckou ctí, „granty“ a pravdivostí výsledků zkoumání (ekonomický vliv na „SPRÁVNÉ“ výsledky), když se jedná o zaměstnání hodnocené „nadřízenými“? Každý pochopitelně chce domů přijít po měsíci i s výplatou, případně se v práci udržet.
Kdo sbírá turistické nálepky nebo vizitky, tak má na Vsetínském zámku možnost zakoupit i velmi krásné a nevšední nálepky „historických osobností“ vztahujících se k Valašsku a to i výše popsaného Albrechta z Valdštejna. Mezi dalšími nálepkami, které mám v Turistickém deníku jsou i s architektem Adolfem Loosem, svatým Cyrilem a svatým Metodějem, Vincenzem Priessnitzem, Dušanem Samuelem Jurkovičem, „rodem Valdštejnů“, atd, atd... Kdo má rád přírodu, tak existují i nálepky se zástupci naší pravé divočiny – vlkem, medvědem a těmi již běžnými jako liškou nebo poštolkou.
Bohužel další věc, která nebude mnoha evangelíky hodnocena dobře, je přechod (konvertování) Albrechta z Valdštejna ke katolíkům, patrně z důvodu, jak by se dnes řeklo, „kariérního růstu“. A na Valašsku bylo mnoho evangelíku. Nedaleko Vsetína, asi osm kilometrů jihozápadně na patě severovýchodního svahu kopce Vartovna se nachází nenápadný malý kamenný pomníček, který patrně spousta lidí bez povšimnutí projde. Naopak, když se zde občas vydám, tak nemohu nezastavit. Nenápadné místo v lese je ovšem obrovskou vzpomínkou na dávné těžké časy, kdy slovo i názor mělo větší hodnotu než cokoliv jiného! Hodnota, která v dnešním světě má bohužel jen mizivou cenu. Hodnota, pro kterou jsou westerny tak krásné i smutné zároveň. Zde to ovšem žádný „western“ nebyl a byla to otázka přežití, života i hrdosti na svůj pevný postoj. Lidi v něco věřili a něco se jim nelíbilo. Bylo toho nepochybně mnoho, co se nelíbilo, ale nejvíc asi to, že ti kteří na to měli si mohli své prohřešky zaplatit. Většina lidí ale na to neměla. Situace, která je tak vidět i dnes – kdo má majetek, tak to všemožně ukazuje a dělá ze sebe boha!
Jak se v bojových uměních říká:
„Kdo nemá nic, má vše...“
„Kdo má vše, vše ztratil...“
Bohužel někteří „nadlidi“ si to nedokáží ani uvědomit, natož pochopit.
„Statečnost míří ke hvězdám, strach ke smrti.“ Seneca [26]
V té dávné době nepochybně měli lidé více odvahy než dnes. Před chvíli popsaný Albrecht z Valdštejna chtěl silou přesvědčit místní (Vsetín a blízké i daleké okolí) většinou protestanty ke konverzi na „jeho víru“. To se nelíbilo a Valaši ukázali svou sílu. Právě malý kamenný pomníček s kalichem je na to vzpomínkou. A buďte si jisti, že i dnes člověku běhá mráz po zádech, když si představí ty masy lidí, kteří se zde i v okolních kopcích v období třicetileté války potajmu scházeli.
Běhá mráz po zádech, když si představíte, že tato obrovská skupina se chce postavit vrchnosti a to ne „kvůli zisku“, ale „Z PRINCIPU“! Protože v něco věří a to je v ten okamžik VŠE. Hodnoty, které jsou mnoha lidem dnes tak cizí.
Uslyšet při těchto představách píseň, skutečnou hymnu husitských válečníků:
„Ktož jsú boží bojovníci a zákona jeho,
prostež od boha pomoci a dúfajte v něho,
že konečně vždycky s ním svítězíte.“
….
….
a pokud nejste jimi, tak berete nohy na ramena. Slyšet to v těchto lesích, tak se vůbec nedivím, že protivníci raději sklidili zbraně hned na začátku. Bohužel realita zde byla podle všeho zcela jiná.
Třicetiletá válka propukla v roce 1618 a u nás to bylo „revolucí českých stavů“ proti Habsburkům. Vyvrcholilo nechvalně slavnou „bitvou na Bílé hoře“, kde byly stavy poraženy. „Bílá hora“ byla jakýmsi spouštěčem „třicetileté války“. Napětí se stupňovalo nejenom z mocenských důvodů, ale i z hlediska vyznání. Na obou stranách se stávali zastánci nekompromisnějšími. Za Luterány (protestanty) to byl zejména Jindřich Matyáš Thurn a z druhé nesmiřitelné pozice za katolíky Zdeněk Popel z Lobkovic.
Zbytek nechám do dalších dílů, i když jsem myslel, že Vsetín jen „proletím, uvedu pár přírodních zajímavostí po cestě k Ostravě a tím bude vyprávění ukončeno. Nějak se nepodařilo a tak na Vsetíně budu i v příštím díle, kde se mi snad podaří dokončit období povstání, kdy se „psala historie“, vrátím se k dávnému pivovaru, který je již jen smutnou vzpomínkou na jeho zlaté časy, uvedu i zmínku o nedaleko stojícím současném minipivovaru, výherci některých cen v soutěžích minipivovarů a po tom snad konečně šlápnu do pedálů a vydám se vstříc dalším slavným místům Valašska. Pochopitelně by bylo zvláštní, kdybych nezmínil koření krajiny a to kouzelné drsné svahy se skalami, skalkami či dalším „kamením“. Uvedu i některé nevšední vodní prameny. Inu, asi mé články nebudou patřit k nejčtivějším, ale pokud alespoň jeden člověk si odškrtne byť jen jeden jediný „bod zájmu“ kam by se chtěl podívat a co ještě nezná, tak budu rád...
POUŽITÁ A DOPORUČENÁ LITERATURA A ZDROJE:
[2] http://lokality.geology.cz/d.pl?item=7&id=2329&Okres=BR&vyb=1&text=Lokality%20v%20okresu
[3] https://nature.hyperlink.cz/vsetinsko/Mokrady_Vesnik.htm
[4] https://nature.hyperlink.cz/nad-jasenkou.php
[5] https://nature.hyperlink.cz/vsetinsko/Ruzdecky_Vesnik.htm
[6] http://planety.astro.cz/planetka-27079
[7] http://www.hvezdarna-vsetin.cz/pages/viewb52b.php?cisloclanku=2018120001
[8] https://www.astrovm.cz/cz/pro-navstevniky/vlastiveda-moravska-okres-vsetin.html
[9] http://planety.astro.cz/planetka-27088
[10] http://astronomia.zcu.cz/planety/planetka-1942
[11] http://planety.astro.cz/zeme/1962-librace-mesice
[13] http://www.octopus-cb.cz/otazky-a-odpovedi/nezarazene/svetove-potapecske-rekordy.html
[14] https://cs.gsusigmanu.org/4764-how-did-johannes-hevelius-long-telescope-work-why-al.html
[15] Karel Absolon – objevitel, manažer, vědec --- Petr Zajíček, Martin Oliva, Petr Kostrhun v nakladatelství ACADEMIA
[16] http://planety.astro.cz/planetka-1604
[19] http://www.asu.cas.cz/~stork/cz/noviny/pluto/
[20] http://planety.astro.cz/soustava/1863-charakteristiky
[21] V říši boha Radegasta – Josef Wagner a kol…
[22] https://valassky.denik.cz/zpravy_region/vsetinsky-pivovar-20150204.html
[23] https://milan-krajca.webnode.cz/products/vsetinsky-pivovar/
[24] http://www.zanikleobce.cz/index.php?lang=d&detail=1466181
[25] https://theses.cz/id/a9bp2q/21743240
[26] https://citaty.net/autori/seneca/
[27] https://www.osobnostivalasska.cz/osobnost/miroslav-machala/
[28] https://www.youtube.com/watch?v=TIZlG0HvpZI
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Vsetín
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Cyklovyjížďka z Ostravice do Vsetína až nakonec do Ostravy, část III, vsetínské zastavení.
