(Nejen) vánoční Pardubice

Kam a jak jedeme?

Když jsme doma opakovaně debatovali na téma, kam bychom letos mohli vyrazit na výlet předvánoční, navrhoval jsem dlouhodobě Hradec Králové. S revoluční myšlenkou navštívit některý pracovní den týdenní vánoční trhy v druhém východočeském „velkoměstě“ – tedy Pardubicích – přišla manželka a vzhledem k lepší dopravní dostupnosti města perníků bylo rychle rozhodnuto. Navíc historické centrum Pardubic je krásné - pro příznivce gotiky a renesance až osvěžující - a pod pozdně gotickou Zelenou bránou jsem před mnoha lety navštěvoval několikrát do roka antikvariát, ve kterém jsem si svého času pořídil i takový klenot, jakým bylo originál LP Lizard skupiny King Crimson.

A tak jsme ráno vyrazili na šumperské vlakové nádraží a před desátou hodinou již dýchali pardubický – tentokrát chemicky nijak výrazně „neošetřený“ – vzduch. Bylo mi jasné, že večerně nasvícené Pernštýnské náměstí už neuvidím, ale žádný konkrétní program jsem zatím neměl. Chtěl jsem se jen podívat, jestli nebude náhodou – když už jsou ty Vánoce – zpřístupněn interiér gotického kostela sv. Bartoloměje, ale – jak jsem zjistil později – církev přistoupila v Pardubicích ke svým ovečkám velmi liknavě a kostely byly všechny uzavřeny. Kdo se chtěl jít pomodlit (nebo jen tak nakouknout), byl na tom asi jako nakupující, který za bolševika před svátky sháněl tropické ovoce nebo kokosovou moučku. Ale zatím jsme to brali tak, že rozhodne až jedenáctá a první punč.

Za čím jedeme?

My zatím pouze dojdeme k místu, kde se Palackého třída mění světelnými semafory ve třídu Míru a už máme první krátkou přestávku. Kostel sv. Jana Křtitele má sice zavřeno, ale přece jen se jedná o někdejší hřbitovní (i špitální) kostel Zeleného předměstí, postavený již v roce 1510. Následuje po levé straně trocha městské secese a jsme na Náměstí Republiky. Přejít, projít Zelenou (dříve Pražskou) bránou – což je jediná dochovaná část původního pernštejnského opevnění s předbraním od Mistra Pavla z roku 1507 – a jsme na Pernštýnském náměstí, kde se pardubické vánoční trhy konají. „Doufám, že úspěšně nakouknu alespoň do několika historických domů“, říkám si raději v duchu a hned se vydáváme na inspekční prohlídku. Stánků sdostatek, ceny o něco vyšší než u nás, kvalita punče zase o něco nižší (ale pořád to bylo mnohem lepší než v Boskovicích). K tomu nutno přidat živý betlém, jeho dva vyřezávané brášky (dnes již zlínský básník skal Franta teď v jednom článku zmiňoval nejvýznamnější a nejkrásnější těleso vesmíru … a tady by byl spokojen, protože zdejší Panna Maria by se určitě neztratila ani v Dejvicích), flašinetáře a kouzelně podmanivou atmosféru tohoto historického místa.

Po prvním punči (bylo to hodně o griotce, ale dávali k němu pěkné hrnečky) a nakouknutí do jednoho z domů (nic moc) si dáme pro zahřátí ještě norskou lososovou polévku (mrkve bylo více než masa, ale byla výborná) a chvíli jen tak "zevlujeme po bulvárech". V té chvíli si uvědomím, že je středa a tudíž úřední den. A tak se zajdeme podívat, jak se daří lidu úřednickému na pardubickém magistrátu. Zdejší monumentální radnice je totiž historizující budovou z let 1892 až 1894, postavenou na místě tří starších domů. Jedná se o velmi zdobnou ukázku architektury tzv. pseudoslohů konce 19. století. Má novorenesanční podobu s průčelním volutovým štítem, lemovaným po stranách věžovitými ryzality. Architektem dvoupatrové stavby je Jan Vejrych, autorem sochařské výzdoby Antonín Popp a fasádní sgrafita – zobrazující tanec, recitaci, hudbu a kultus města Pardubic - vytvořil podle vzoru Mikoláše Alše Karel Ludvík Klusáček. Najdeme zde také medailony s podobou českých králů, fresky s alegoriemi ctností nebo sochu rytíře Vojtěcha z Pernštejna. A za prohlídku stojí i malované interiéry, honosné schodiště nebo slavné dlaždicové mozaiky z Rakovníka.

Ještě koupit mandličky a oříšky, vypít decinku teplé medoviny a přichází čas k prvnímu opuštění Pernštýnského náměstí. Vydáváme se pomalu ke Kostelu sv. Bartoloměje. Tradičně je otevřena jen předsíň, což je škoda, protože jsem od této pozdně gotické – renesančně dostavěné – pernštejnské stavby tentokrát čekal více. V této chvíli jsem proti restitucím, ale na druhé straně chápu, že nejsme v civilizované Evropě a vánoční atmosféra by zloděje (kteří často kradou právě na základě objednávek z civilizovaného světa) určitě neodradila. A tak se raději vydáme - kolem jakéhosi osvoboditelského pomníku, kde na rudoarmějce hledí okem roztouženým pionýrka i svazačka – k místnímu zámku, který ovšem svou dispozicí stále připomíná původní vodní hrad.

Rekonstruovaný objekt „hradozámku“ se zajímavou a rozsáhlou fortifikací s dělovými rondely dnes využívá Východočeská galerie a Východočeské muzeum v Pardubicích. A nejen za sebe mohu prohlásit, že pardubický zámek mám hodně rád a rád se sem vracím. Jednak proto, že si zde příznivec gotiky i renesance skutečně přijde na své (a Kaňkovy barokní úpravy také vůbec nejsou špatné), jednak proto, že mezi zdejšími zaměstnanci jsem se většinou setkal s lidmi neobyčejně příjemnými, ochotnými a znalými. A nejinak tomu bylo i tentokrát. A tak jsme nakonec navštívili dvě výstavy obrazů, prohlédli si tři a půl tunový křišťálový betlém a nahlédli i na architekturu gotických sálů, fresky sálů Rytířských i výstavu vyřezávaných betlémů. Pak nastal čas rozloučit se a vypadnout. Koneckonců celý náš pobyt v areálu až moc bedlivě pozorovaly jakési pestrobarevné ocasaté slepice …

Protože historická centra i měst mnohem větších než jsou Pardubice bývají relativně malá, po pár minutách jsme byli opět na Pernštýnském náměstí. Bleskurychle jsem nakoukl do dalšího renesančního domu a nastal čas k obědu. Martina si dala Čertíka (a nebyl to – výjimečně – rum s griotkou) a já ještě jednu rybí polévku a punč. Tentokrát jsem ho vyfasoval do prehistorického průhledného slabunkého kelímku (být skutečně horký, neudělám s ním ani krok) a ovoce do něj vložené bylo vysloveně nechutné. Náladu mi však ihned zvedlo druhé opuštění náměstí, tentokrát za účelem návštěvy informačního centra, kterého jsem si při příchodu k Zelené bráně povšimnul. Je nové, honosné, prostorné, prosvětlené a hlavně hodně dobře nejrůznějšími materiály vybavené (hlavně tím posledním se výrazně liší například od – rovněž krajské – Olomouce). Je ovšem škoda, že nejlepší materiály – třeba kniha o památkách regionu Pardubicko nebo Cyklotrasy stejné oblasti – se zde najdou jen v němčině nebo polštině. Za české bych si klidně připlatil … ale i tak velká spokojenost. Po opuštění IC si dáme ještě krátkou procházku Nejprve k Městskému divadlu, což je zajímavá monumentální secesní budova architekta Antonína Balšánka z let 1907 až 1909, poté ke kostelu Zvěstování Panně Marii. Tuto jednolodní stavbu nechal v polovině 14. století postavit Arnošt z Pardubic a její dnešní podoba je výsledkem Dvořákovy regotizace z let 1905 až 1906.

Tím je program dne takřka završen. Ještě jednou se projdeme mezi stánky a betlémy na krásném pardubickém náměstí, ještě jednou nakouknu do mázhauzu – tentokrát pozdně gotického – domu a přes hlavní třídy města pílíme zpět k vlakovému nádraží. A protože už nějaký ten pátek nepotřebuji cigaretku, je čas na prohlídku stánků s pamlsky. Nakonec si ale koupíme jen perníček (co taky v Pardubicích jiného, že) do vlaku. Ale nebylo to ani perníkové srdce ani velkopardubický koníček váňatý ze stejného materiálu, ale pouze takový ten dětský, jogurtový s marmeládou. A chutnal báječně. Na prostudování nabízených slevněných CD jsem už – bohužel – čas neměl, ale například Doors jsem si kdysi koupil za dvojnásobek. Vlak jel překvapivě – stejně jako ráno – na čas a tak jsme v Šumperku ještě bez problémů stihli drobný nákup i pivečko na Koupáku.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

O zakoupených poživatinách jsem se již zmínil v předchozím textu. Upřesním tedy jen, že Čertík, kterého si dala manželka, byl jakýsi slabý černý párek v bramborové placce (50,- Kč). Ona lososová polévka s krajícem chleba byla jen o malinko levnější. Průměrná cena punče byla 40,- Kč a závěrečné perníčky jsme pořídili pod desetikorunu.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Počasí člověk neporučí a vždycky se dá vybrat to lepší. Nepršelo a nebyla ani zima. Dokonce jsme zahlédli i modrou oblohu a slunce. Oproti předchozímu výletu do Boskovic však chybělo to vánoční bílo. Prostora celého náměstí je okouzlující, kostely s renesančními štíty líbivé a hradozámek zcela bezchybný. Možná jsme relativně nenároční - což má občas své velké výhody - ale proč si něčím kazit den. Takže lze konstatovat, že se nám - jako ve většině jiných případů - líbilo téměř vše.

Ostatní informace

Protože jsme na zámku navštívili dříve obrazárnu Východočeské galerie než hlavní pokladnu, viděli jsme méně věcí za více peněz. Udělali jsme tutéž chybu už podruhé po sobě (a pak že podvakráte nevstoupíš), ale peníze ve prospěch této památky mě opravdu nemrzí. Dali jsme 40,- Kč za výstavy Brány vnímání a Svítání v sadu a 30,- Kč za křišťálový betlém v Rytířských sálech. Mohli jsme to mít za 65,- i s mašinkami, což je výstava vláčků, ale Martině se na ni stejně moc nechtělo. A já se musím přiznat, že bych tam asi opravdu zdržoval. V pokladně galerie jsem si ještě za 40,- Kč koupil CD s exponáty, které zde poslední dobou byly vystavovány. I ceny knižních publikací zde byly velmi přijatelné. Jakýsi pán si jich tam dokonce vybral tolik, že jsem ho podezíral, že si chce otevřít své vlastní Art knihkupectví. No a k tomu je potřeba připočíst něco přes pětikilo za dopravní prostředek Českých drah.