Z Velíkové do Slušovic

Kam a jak jedeme?

I když není konec ani ještě měsíce září, rána jsou chladná. Člověku (ba i manželce) v té zimě tuhnou bradavky, holé paže rozechvěje předstařecký třes, a tož nezbývá než trika přikrýt mikinou. A poté už rychle vyrazit prosluněným úsvitem vstříc zastávce MHD, neboť zlé zlínské trolejbusy na opozdilce nečekají. Ono sice jede i o víkendu do centra spojů dost, ale odtud do Velíkové - startovního místa dnešního výletu - už jsou intervaly více jak hodinové. Naštěstí stíháme vše. Dvanáctikilometrová vzdálenost mezi oběma body se rychle zkracuje, a než se na displeji za řidičovou hlavou zobrazí časomíra 9.00, vystupujeme na okraji Velíkové. Obec uličního typu je městskou zlínskou částí. Díky tomu vzrostl počet jejích obyvatel nad 600, neboť klidná lokalita a blízká přítomnost přírody Hostýnských vrchů se zalíbila nejen chalupařům, ale i důchodcům. Velíková neoplývá množstvím historických památek, přesto se ale stala (jakožto výchozí místo) oblíbeným cílem turistů: z obce vede turistická trasa k Hradu Lukovu, další do hloubi Hostýnských vrchů či na opačnou stranu do Slušovic, kam máme dnes namířeno i my. Než se tak ale stane, procházíme si celou dědinu a seznamujeme se s místními zajímavostmi. Moc jich není, ale za zmínku (a za návštěvu) určitě stojí.

S nejstarší historickou památkou se setkáváme hned za zastávkou MHD, kde stojí starý kamenný kříž z r.1860. Před prudkou zatáčkou, odkud silnice stoupá Velikovou na její horní konec, na nás zprava přes střechy domů jukne vrcholek stylové věže zvonice. Je součástí pěkné novodobé sakrální stavby, zasvěcené sv.Cyrilovi a Metodějovi, která vznikla v roce 1999. I když celek připomíná kostelík, je to "jenom" kaple. Po nezbytné zastávce a obkroužení fotogenického objektu pokračujeme v průzkumu dědiny. Paměťové karty našich fotoaparátů se více než o okolní rodinné domy zajímají o výzdobu jejich zahrádek a do svých digitálních myslí otisknou i podobu jedné kočičí princezny. Nad silniční křižovatkou nad samým horním cípem obce nás čeká seznámení s památkou č.2 - neobvyklou Křížovou cestou. Na okraji lesa se nachází "jesličky" s Panenkou Marií a posezením. Odtud stoupá k vrcholu kopce žlutá tur.značka průsekem a na lesních stromech jsou z obou stran v pravidelných intervalech zavěšeny obrázky se zastaveními křížové cesty. Pod sklem se ukrývají malbičky, vytvořené v naivním lidovém stylu, které místu dodávají svérázný a poetický půvab. Ani my neodoláme kouzlu prostředí (a osiřelým lavičkám) a na další cestu se vydáváme až po svačině.

Nepokračujeme po žluté, ale po silnici, neboť tudy je to blíž. Zanedlouho dosáhneme nejvyššího bodu naší dnešní cesty, mineme louku se starou chalupou (skvělé místo na venkovní "pařeniště"), a pak už klesáme lesem ke křižovatce. Zleva se k nám připojuje cesta od Kašavy, ještě kousek... a vycházíme z lesa ven. A před námi svou náruč doširoka rozevírá malebná krajina Vizovických vrchů. Aby se nám na ni lépe a v klidu koukalo, vyrostl vpravo u silnice nový odpočinkový altán. Z něj se lze kochat nejen výhledem na okolní kopečky, ale i vesnice (ta nejbližší jménem Hrobice leží hned pod zatáčkou) a města (nedaleké Slušovice jsou nejmenším a nejmladším městem regionu). Při cestě přes dědinu s poněkud morbidním názvem Hrobice nás potěší mnoho zajímavostí - mají tu zajímavé stavení hasičárny, okolo cesty sem tam vidět nějakou tu starou chalupu anebo aspoň roubenou stodolu, ale to nejhezčí z obce nás čeká dál. Přicházíme na náves a na okraj hezky upraveného parčíku s lavičkami, kterému vévodí nová kaple Panny Marie Sedmibolestné z r.1993. Když o něco níž vpravo zamíříme do bludiště malých uliček, dostaneme se ke krásné zvonici z r.1913. Později byla upravena do podoby kaple a stala se nejcennější památkou Hrobic. Mimochodem - tato dědina, která má víc jak 500 obyvatel, nedostala své jméno po nějakých pohřebištích (a ani kvůli výrobě a prodeji valašských nožů - křiváků), ale po panu Hrobovi, kterému kdysi dávno patřila.

Za čím jedeme?

Hrobice jsou vystavěny na pořádném kopčisku a cesta dolů do Slušovic klesá mezi okolními pastvinami, odkud na nás vystrkuje své pozadí několik desítek příslušníků valaškého národního skopu. Silnice klesá z kopce otevřeným terénem a je to tudíž i cesta vyhlídková. Otevírá se nám pohled nejen na panoráma Slušovic, lemované kulisami okolních vršků, ale také na hladinu vodní nádrže nad městečkem. V 80.letech min. století tu byl na řece Dřevnici zbudován zdroj pitné vody pro celé Zlínsko. Samozřejmě, že se k přehradě jdeme podívat, neboť ohromná vodní hladina je lemována čarokrásnými zalesněnými kopci a nebýt té mohutné hráze, vypadala by jako přírodní jezero. Hráz je dlouhá téměř 1 km, visí tu sice cedulka se zákazem vstupu, ale hrázný z blízkého domečku nemá proti projítí žádné výhrady, a tož radostně vyrážíme vstříc protějšímu břehu. A není to procházka jen tak ledajaká, ale jsou to přímo "fotoorgie!" Z prostředu hráze se odkryje pohled nejen na velkou plochu hladiny, táhnoucí se za "roh" až do vzdálenosti 3 km, ale i na všechny ty kopečky okolo přehrady a na zajímavé skály Janůvky, vypínající se nad stejnojmennou, ale dnes už zatopenou miniosadou.

Na druhé straně pokračujeme silničkou na zalesněný hřeben a odtud už klesáme přímo do novodobého centra Slušovic. Na jeho okraji se k nám připojí zatoulané mourovaté kotě. Jeho žádosti o adopci sice nevyhovíme, ale zdá se, že se kočičák cítí dostatečně odškodněn částí naší svačiny... a tož "sbohem" a honem pryč! Ultramoderní budova Moravské banky na okraji třítisícového městečka působí na návštěvníka asi jako přízrak fata morgany, ale kdo zná historii tohoto místa, vůbec se této stavbě nediví... První zmínka o Slušovicích pochází z r.1261, o 114 let později byly povýšeny na městečko, v r.1424 se tu odehrála bitva mezi vojskem prohusitského Bočka z Kunštátu a vojskem olomouckého biskupa a 1724 bylo městečko vypáleno Prusy. Pak už byly dějiny ke Slušovicím mnohem přívětivější, a když zde bylo r. 1952 založeno Jednotné zemědělské družstvo (JZD), nikoho by tehdy nenapadlo, že se brzy jeho sláva až hvězd samotných dotkne!

Stalo se tak poté, kdy se jeho předsedou stává František Čuba. Rodák z blízké Březové a absolvent Vysoké školy zemědělské se po umístnění na ONV v Gottwaldově stává v letech 1963-90 předsedou JZD Slušovice a za svého vedení z něj vytvořil monstrum s miliardovým ročním obratem - jev v té době u nás naprosto nevídaný! V roce 1981 byl v prosperujících Slušovicích vystavěn veliký moderní dostihový areál pro rovinné i překážkové dostihy, jehož 1 600 m dlouhý ovál má dosud jako jediný u nás klopené oblouky. Kromě něj se tu nacházelo golfové hřiště a dvě umělá jezírka. Dostihy se tu konaly pravidelně ve čtrnáctidenních intervalech a aby se návštěvníkům do Slušovic lépe cestovalo, od hlavního silničního tahu byla dokonce vybudována nejkratší čtyřproudová (4 km dlouhá) dálnice v republice! Kromě tribun sloužil návštěvníkům dostihů k občerstvení nejen obří sud (restaurace) ale také nespočet okolních stánků a krámků. To vše doplnila síť vlastních obchodů Kvatro, do kterých Čuba dodával nedostatkové zboží. Už za starých Římanů přece platilo heslo "Chléb a hry", proč tedy něco takového nepoužít i nyní? A tak se návštěvník nevyžil jen při sledování běžících koníčků (a sázkách na ně), ale mohl sobě domů přivézt i něco, co by nevystál při žádné frontě před "normálním" obchodem, neboť takový tovar v nich tehdy k mání prostě nebyl! (Já osobně jsem si kdysi z návštěvy Slušovic důmů přivezl hezký lustr).

Zdá se, že spokojenost tehdy zavládla na obou stranách: vládnoucí režim Čubovi v jeho téměř kapitalistickém podnikání (nejen zemědělství, ale hlavně "přidružená výroba" v podobě mikroelektroniky - počítače, biotechnologie a jiné aktivity byly hlavními zdroji "slušovického zázraku") nijak nebránil, neboť do státní kasy plynuly miliardové zisky. Lidé měli svého předsedu a svoji práci rádi, neboť na ní byli hmotně zainteresováni a bylo o ně dobře postaráno. Stát byl hrdý na to, že do Slušovic míří nespočetné zahraniční návštěvy (JZD se stalo výkladní skříní socialistického zemědělství) a v té době se hlavnímu městu někdy žertovně říkalo Praha u Slušovic. Po tzv.sametovém převratu ale bohužel brzy spadla klec: Slušovice byly našeptávači nového pana prezidenta označeny za sídlo jakési mafie. A i když se toto nikdy nepotvrdilo, sláva JZD rázem zhasla jak kostelní svíce. (Kromě likvidace zemědělství a zbrojovek přišla za vlády tohoto pana prezidenta ještě novodobá "morová rána" v podobě kupónové privatizace, ale tyto novodobé dějiny už zajisté všichni dobře znáte...)

I dnes se sice ve Slušovicích pořádají dostihy, ale bývá to už jen několikrát do roka... a chátrající dostihový areál nezachrání ani ty závody chrtů, které jsme tu mohli vidět například dnes. Pomaličku tedy pokračujeme do centra městečka až na náměstí, jemuž vévodí pozdně barokní farní kostel, zasvěcený sv.Janu Křtiteli. V interiéru, do kterého jsme se ale nedostali, se prý nachází celá plejáda českých světců a patronů. Jsou vymalováni na okenních sklech. Namísto nitra kostela byl naštěstí volně přístupný interiér sousedního stavení, honosícího se nad vstupními dveřmi nápisem Přerovanka. A jeho (více než bohulibý) lokál připomínal obrazovou galerii, neboť všechny jeho stěny byly vyzdobeny desítkami originálních obrazů. Místnůstka skutečně jak malovaná... a moc dobře se nám tu před odjezdem busem domů sedělo a odpočívalo.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Svačinu jsem si nesli sebou, ale v restauraci ve Slušovicích jsme nepohrdli chutnou polívčičkou a pitíčkem.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Sakrální památky ve Velíkové a v Hrobicích a Slušovická přehrada byly místy nejzajímavějšími, pohled na chátrající dostihový areál ve Slušovicích už byl daleko smutnější...

Ostatní informace

Platili jsme jenom za lístky MHD ze Zlína do Velíkové a za bus ze Slušovic do Zlína. A pak už jen za občerstevní v té krásné restauraci.