Alsasko, Burgundsko, Franche-Comté 2015/2 (Arc-et-Senan, Arbois, Dijon)

Ve druhé části pozdně letního francouzského cestopisu zůstaneme v oblasti Franche-Comté, ale region Alsasko bude tentokrát nahrazen Burgundskem, na jehož vína jsem vysloveně těšil … abych byl následně „zaslouženě“ a poměrně silně zklamán. Nejprve jsme však po alsaském hotelu v Colmaru bez problémů „přežili“ i jeho chudšího příbuzného na předměstí Besançonu ve Franche-Comté a brzy ráno stáli – po požití povinné ranní kávy a panáka „proti smrti i na dych“ – plně připraveni k dalším skvělým zážitkům. V noci jsme se ale asi málo modlili, protože počasí se nijak výrazně nezlepšilo. Alespoň, že déšť evidentně slábnul, protože jsme už věděli, že CK Alinea jede svou poslední sezónu a o to víc jsme si chtěli tuto část Francie patřičně užít. V té chvíli jsem ovšem ještě netušil, že moje zrcadlovka začne za chvíli poprvé lehce „zlobit“, což mě znervózní natolik, že několikrát zapomenu (zejména při přechodu z temného interiéru na občas se objevivší sluneční paprsky) změnit její nastavení a část fotodokumentace tak bude silně znehodnocena až zcela nepoužitelná. Zkrátka a dobře byla neděle 13. září 2015, my zůstávali v oblasti Franche-Comté a naší první zastávkou byla památka UNESCO v nedaleké vesnici Arc-et-Senan.

Touto technicky i architektonicky jedinečnou památkou, zapsanou na seznam kulturního dědictví v roce 1982, byl královský solivar. Jedná se o stavbu architekta Claude-Nicolase Ledouxe z let 1795 až 1799, která bývá označována jako futuristická … a nás nijak nezaujala. Byli jsme možná od počátku proti ní zaujatí, protože jsme již dopředu počítali s tím, že vysoký počet návštěvníků tohoto muzejního komplexu nerozšíříme. Nebyli jsme zdaleka jediní, kdo se takto rozhodl, takže do areálu se odebrala jen asi 5/6 většina zájezdu. Ve výsledku nám pak hlásili, že to sice bylo poměrně zajímavé místo, ale že jsme celkem o nic nepřišli a ještě ušetřili za nejdražší vstupné celé naší francouzské anabáze. Je sice pravda, že se dalo s výpravou vklouznout dovnitř i bez placení, ale nám přišlo unfair, a raději jsme se spokojili s prohlídkou exteriérů, okolí solivaru a pivem u autobusu.

Solivar nám dodnes nijak nechybí, ale následující zastávka patří k tomu, na co naopak vzpomínáme nejraději a nejčastěji. Třiapůltisícové městečko Arbois budu mít navždy spojeno se dvěma jmény: Louis Pasteur a Henri Maire. Ten první zde v 19. století žil a bádal (v oblasti vývoje séra proti vzteklině i otázkách konzumace vína), ten druhý je největším místním vinařem. V jeho podniku na náměstí Svobody jsem poprvé v životě ochutnal tzv. „žluté víno“ i francouzskou slámovku. Je paradoxem, že Franche-Comté je jednou z nejchudších částí Francie, zdejší ochutnávka byla ze všech nejlevnější … a také bezkonkurenčně nejlepší. Jako bonus zajímavý výklad o výrobě a lahvování žlutých vín a hlt červeného, které jsem si vzápětí koupil. Velice mi zachutnalo žluté víno, které lehce připomínalo chuť ořechovice, ale nějakých 25 euro se mi za láhev, v které se nachází jen 0,62 l tekutiny, až tak moc vydat nechtělo. O to více jsem hleděl, jak naši spolucestující kupují ještě dražší slámové víno po kartonech a mnozí z nich zde nechali částky okolo 5.000,- Kč. V té chvíli jsem pochopil, proč tito pražští i brněnští lékaři, burzovní makléři a podnikatelé na takový zájezd nevyrazili letecky. Jejich nákup byl ve finále interesantní a celková cena autobusem dováženého vína by jistě stačila na menší zařízený byt (paradoxním dokladem nepatrnosti světa je fakt, že s pražskou skupinou butilkových nákupčích jsem se o nějakých deset týdnů později potkal na parkovišti v Mikulově, když jsme směřovali do Vídně).

Nejen vínem a vzteklinou živ je člověk a Arbois nabízí svým návštěvníkům rovněž pozoruhodné množství historických památek, v čele s hrady, zámky a katedrálami. Tato informace je sice mírně nadsazena, ale románsko-gotický kostel sv. Justa z přelomu 12. a 13. století je opravdu krásný (a nic na tom nemění ani fakt, že jeho 60 metrů vysoká zvonice pochází převážně z roku 1716) a např. zámek Pécaud nebo věž Gloriette stojí také za pozornost. A těch významných památek je tady celkem asi deset, přičemž mezi nimi vůbec nefiguruje někdejší kolegiátní kostel Notre Dame, pocházející ze 14. století. Stejně jako u kostela sv. Justa je však jeho věž podstatně mladší a byla postavena také až v roce 1716. Za pozornost stojí i domy s podloubím na náměstí Svobody a v jeho nejbližším okolí.

No a pak už nás čeká cesta do hlavního města Burgundska, 150-tisícového Dijonu. Nejprve se kolem nás mihne vlak TGV a za chvíli nás již přes okna autobusu zdraví průčelí katedrály Saint-Bénigne (sv. Benigna Dijonského), zalité zlatými slunečními paprsky. Vypadá to skvěle a já se těším jako mále dítě. Předčasně, protože za hezkého počasí vidíme jen památkově chráněnou budovu pošty. Než se celá naše výprava ubytuje a následně sešikuje před hotelem ke společné cestě městem, obloha se zatáhne do silně nefotogenické šedi. Optimisticky ale věříme tomu, že déšť nehrozí a – kromě temnící oblohy – i nadále pokračuje všechno skvěle.

Procházíme nejrušnější dijonské ulice a náměstí – i uličky a náměstíčka - a máme možnost se také setkat s prvními významnými památkami. V první chvíli je to tedy spíše samá moderna, široké bulváry, přelom 19. a 20. století nebo připomínka tvůrce sochy Svobody F.A. Bartholdiho, ale brzy už nás čekají první hrázděné domy (v čele s tím „U Tří tváří“) i troška té – ve Francii poměrně vzácné – renesance, které zde vévodí maison Maillard. No a potom již je před námi rozlehlý komplex Paláce burgundských vévodů a stavů, kde si prohlédneme nejprve – díky jazykovým schopnostem i jisté zdravé drzosti majitelky CK a tolerantnímu černému strážci – největší palácový sál. Jedná se o slavnou a zdobnou Síň stavů, pocházející ze 17. století. K tomu - jako bonus - také o dvě století mladší honosné schodiště a někdejší gotickou palácovou kuchyni.

V paláci jsme moc dlouho nepobyli, ale bohatě to stačilo k tomu, aby ten nad námi otevřel stavidla a ulice se pomalu měnily v říční tok. Výprava se v té chvíli rozdělila na dvě části. Všichni zbabělci, kteří s sebou měli pláštěnky a deštníky, pokračovali dál s průvodkyní, a já s Martinou jsme se v rámci „znouzectnosti“ přesunuli do palácového uměleckého muzea (Musée des Beaux-Arts). Musím se přiznat, že při zpětném pohledu mi ten déšť nakonec přišel docela vhod, protože muzeum sice za chvíli zavíralo, ale bylo přístupné bezplatně a i za těch pár minut jsme viděli krásných exponátů, zejména z dílen malířů, sochařů i řezbářů a období gotiky a renesance, minimálně několik habadějů.

Času na prohlídku muzea výtvarných – nebo chcete-li krásných – umění bylo pramálo a i ta troška utekla až příliš rychle. Počasí venku se vůbec nezměnilo, a tak jsme se už vydali jen k nedalekému goticko-renesančnímu kostelu sv. Archanděla Michaela z přelomu 15. a 16. století, krátce nahlédli do jeho hodně temného interiéru a vydali se zpátky na hotel. Tam jsem s narůstajícím pesimismem vyhlížel příchod lepšího počasí (jsem skromný, stačil by mi přechod silného lijáku v májový deštík), abych mohl pořídit nějaké ty noční fotografie, ale byla to marná snaha a planá naděje. Déšť totiž ustal až nad ránem. Za pořízením nočních snímků jsem se tedy z tepla a sucha hotelového pokoje vydal až v pondělí 14. září ve 4,20 hod. SEČ.

To, že i Francouzi už šetří veškeré finanční prostředky na sociální dávky, jsem zjistil celkem rychle. Všechny památky jsou totiž krásně nasvíceny jen do půlnoci a jejich následné osvětlení připomíná spíše vzácně blikotající světélka na průměrném českém hřbitově, který se právě nenachází v dušičkovém období. Nemohu ovšem říct, že bych neviděl vůbec nic. Z těch nových (v neděli neviděných) věcí musím zmínit minimálně Vítězný oblouk (Porte Guillaume), zdejší chrám Notre-Dame a jeho souseda, hrázděný Maison Millière. Pár kapek na mou hlavu sice ještě dopadlo, ale nočně-ranní procházku jsem si i tak patřičně užil a následně patřičně ocenil výhodu ubytování v centru města. Na hotel jsem se vrátil po nějakých 80 minutách, což bylo tak akorát, abych se vyhnul vlně manželčiných, samozřejmě dobře míněných, výčitek a jiného peskování a abych v klidu stihl ranního panáčka slivovice a následný odchod na snídani. Na to, že ve Francii běžně chybí nádobí i sklenice a jídlo se nedoplňuje, jsme si už pomalu začínali zvykat a já s úctou vzpomínal na červnový Rotterdam, který se mi po hodokvasu v Gentu tehdy zdál nepředstavitelně střídmý až chudý i ušmudlaný. A to jsme s Martinou v Dijonu dopadli ještě dobře, někteří už si dali opravdu už jen pečivo do ruky a čaj do hrnku pro dva.