Česká stopa v Messnerově Suldenu

 

Fascinována vrcholy horské krajiny i lidské existence zůstává i po dvaceti letech pobytu v jihotyrolském Suldenu žena zpod Pradědu. Hana Michalková tu vede rodinný apartmánový dům a taky pracuje pro zdejší MMM – jedno z šesti Messnerových Mountain Museí.

„Máme se fajn, pracujeme, to je hlavní,“ vzkazuje v polovině března po zimě, která ač s postcovidovými omezeními, tak přece jen vrátila život do jihotyrolských horských údolí. „Teď se sice trochu otepluje, ale když to jen trochu půjde, vydržíme až do začátku května. A to jsme otvírali sezonu koncem října. Jedeme naplno, jen jeden den v týdnu si uděláme volno, to je potřeba. Teď už se pomalu těšíme i na dovolenou. Na tu první jedeme vždycky k moři k Jadranu, je tam ještě klid a 25 stupňů, to je na nás tak akorát,“ vypráví.

Její hlavní starostí je nyní apartmánový dům, který s manželem Robertem Eberhöferem převzali od jeho rodičů před deseti lety. Je tam osm apartmánů s kapacitou 28 lůžek. „Máme velice dobrou obsazenost, jezdí k nám i spousta Čechů. O naší oblasti hodně psali v časopise Lidé a hory, byli jsme i na jejich pražském festivalu alpinismu se stánkem a od té doby se to rozjelo. Nejvíc ale zabírá přímý kontakt. I když nám naši hosté často říkají: my vás nedoporučíme, chceme si vás nechat jen pro sebe.“

Pochází ze Suché Rudné, ležící pod Pradědem, má hotelovou školu v Opavě a krátce po pádu železné opony ji zlákalo jako snad každého v jejím věku zahraničí. Nejlepší nabídky a úředně nejsnazší cesta vedla do Jižního Tyrolska, i když tady musela čekat dva měsíce na pracovní povolení. Vracela se do sezony, pracovala na baru a v restauraci, nejprve ve Vierschachu na východě, pak na Seiser Almu, poté v západnějším St. Valentinu. „Potom jsem odjela ještě na rok do Ameriky, ale vrátila jsem se a troufla si zažádat o práci na recepci. Tehdy si to dělali majitelé sami, ale udělala jsem si kurs v hotelové škole v Meranu a dostala místo v Suldenu.“ Tady při zkoumání nového počítačového programu pro hotely poznala i svého Roberta. „Ale zalíbilo se mi tady hned, zůstala bych, i kdybych se nevdala,“ usmívá se.

„Byla jsem opravdu unešená až fascinovaná těmi horami. Lyžovala jsem už doma, až tady jsem v létě začala chodit po okolních kopcích, Ortler na mě čekal šest let. K tomu výšlapy i lezení po skalách, běžky, sněžnice, ledolezení… Vyzkoušela jsem si snad všechno, ta nabídka je tady velká,“ vypraví zaujatě. Za svůj nejlepší lezecký výkon považuje nedaleký Grand Zebru přes Suldenský hřeben. „To je náročné hlavně psychicky, nedá se tam moc jistit, ani skála nedrží, všechno volný, to bylo opravdu nejnáročnější. A pak ještě velký útes Drei Zinnen,“ ukazuje na obrázku ikonický trojzubec.

Tří až čtyřtisícové hřbety jí však nestačí. Vyrazila i na trek do Nepálu, kde se dostala do 5700 metrů. „Byli jsme na výšku připraveni dvoutýdenní adaptací. Cítila jsem až posledních dvě stě až tři sta metrů. My bydlíme v 1900, spím tu dlouho, tělo nepociťuje nedostatek kyslíku,“ přidává vysokohorskou zkušenost.

V Suldenu/Soldě žije už dvacet let a říká: „Jsem tady doma.“ Synovi Davidovi je osm let, mluví hlavně německy. „Já s ním mluvím česky odmalička a on mi odpovídá německy. V Česku mluví bez potíží, čte si knížky. Teď se začíná učit italsky ve škole jako druhý jazyk. My v těch horách máme německy mluvící školku i školu,“ říká. Když vaří, dává přednost jihotyrolské a italské kuchyni, pravidelně však připraví i české knedlíky nebo rajskou omáčku.

Ochutnal ji i sám Reinhold Messner. „Letos v zimě tady strávili s manželkou v bytě u muzea dva měsíce, jezdí sem často na víkendy. Teď ale zrovna vyrazili na cesty na přednáškové turné do Německa.“ Její manžel Robert Eberhöfer vede Messnerovo Mountain Museum právě tady v Suldenu. Ona tam dělá prohlídky pro své hosty nebo pro další české výpravy. Přeložila i některé jeho texty pro průvodce a brožurky v muzeu.

„Měla jsem z něj vždycky velký respekt. Pořád má v hlavě velké plány, stále něco chystá, rozebírá vize, které se snaží uskutečňovat, plánuje filmy. Veškerý čas věnuje této práci a svým projektům. Zdál se mi až nedosažitelný,“ vzpomíná na první setkání. Postupně je pozval jako zaměstnance na setkání nebo společné oslavy a poznali se blíž.

„Někdy se zastaví i u nás doma. Až v posledních letech jsme si našli bližší vztah, povídáme si o běžných rodinných starostech. I on se věkem mění, nebere se už tak vážně, je otevřenější. Stal se dědečkem, má dva vnoučky a umí se zasmát sám sobě.“ Co myslíte, umí i zabručet jako Yetti?