Cesta do nejskalnatější části Valašského království

Pod zataženou zlínskou oblohou ráno nastupujeme do busu na Valašskou Polanku. Spolu s námi tam cestuje i početná skupina jednoho nejmenovaného turistického oddílu. V Polance musíme skoro hodinu čekat na přípoj, ale díky zlínským turistům je nám k dispozici o 2 hodiny dříve otevřená hospůdka " U galánečky". Dáváme si tam výbornou valašskou kyselicu a kafíčko. Jen nás trochu zaráží cena za tyto dvě položky : asi do ní bylo zahrnuto i použité nádobí ! Někteří členové turistického oddílu si tu dávají pivo i něco ostřejšího. Zdá se, že někteří jedinci chytili "slinu", protože venku pak loví z batohů pečlivě zabalené láhve s tvrdým alkoholem. Podle hovoru se jedou podívat Na Pulčínské skály. Tož to opravdu nevím, s kolika plánovanými promilemi alkoholu v krvi tak někteří z nich učiní - dobře jim tak !! Venku se zatím každou chvilku dramaticky mění počasí : chvilku oblohu pokrývají černé mraky, aby je vzápětí vystřídala trhlina s prosvítajícím tmavým azurem a paprsky slunce. ( A takovéto super počasíčko nám vydrží skoro až do závěru naší cesty ...)

Dalším autobusem pokračujeme směrem na Horní Lideč. Turisté vystupují na rozcestí k Pulčínu, já s manželkou o zastávku dál - pod Čertovými skalami v Lidečku u Motorestu. Dnes, kdy je venku chladněji, se na skalních stěnách vyskytuje jen velmi malý počet horolezců "otužilců" ... O této skalní hradbě či stěně už bylo napsáno nemálo článků - ( i já sám jsem se při svých cestách o nich mnohokrát zmínil ) - takže přeskočíme list: dneska nás s Janou zajímá jejich odvrácená tvář. Možná se mnoho návštěvníků, kteří znají "Čerťáky" jen při pohledu zdola od silnice podiví, jak ta jejich zadní část vypadá. Skály tu nedosahují zdaleka takové výše, jako jejich reprezentativní líc. Stěna je tu místy skoro zarovno se zemí a umožňuje tak výhledy na Lidečko, Horní Lideč a blízké vrchy Javorníků a na hřeben Bílých Karpat. Skály tu místy tvoří jakési cimbuří s pitoreskními skalními útvary. Rostou tu břízy, borovice a smrky, které ve spodní části skal vypouštějí ze svahu dolů ohromnou síť obnažených kořenů. Je to moc krásné ... Cestou k nejvyššímu bodu "hradeb" míjíme i shluk romantických skalek. Ještě poslední foto a pokochat se výhledem na krásný kraj. Na turistickém odpočívadle zalovit v batozích, něco malého dobrého do pusy a mašírujem dál ...

( Po dohodě s manželkou, aby bylo pro každého a ze všeho "něco" jsem dnešní trasu naplánoval takto : po prohlídce Čertových skal vystoupáme nahoru na hlavní hřeben Vizovických vrchů a budeme pokračovat ke skalním útvarům "Žraloci" na Lázu, poté sestup k Dolním Lačnovským skalám - já si odskočím na ty Prostřední - a pak přes okraj Lačnova malebnou pahorkatinou dolů k Lačnovským rybníkům a do Lidča na vlak. )

Kdybychom šli výše zmiňovanou trasu po turistických značkách, naše tůra by se protáhla na mnoho kilometrů - já tu znám naštěstí dost zkratek a nábližek, takže naše trasa nebude delší než 12 km ! Hned nad posledním útvarem "Čerťáků" je rozcestí lesních cest. Modrá značka zatáčí po té vpravo a vede po úbočí posledního výběžku Vizovických vrchů, hory Kopce či lidově Zámčiska ( 699 m), stále stoupá po obvodu nejen Kopců, ale i jiných vrchů, aby po 4.5 km vystoupala na hlavní hřeben pod vrcholem Krajčice. Tato trasa je "pozoruhodná" tím, že cílevědomě míjí veškeré turistické atraktivit a při ustavičném stoupání vede stále lesem, takže z ní nemáte žádný výhled a navíc je to zbytečná oklika ! V minulosti vedla na hlavní hřeben značkovaná cesta jinudy a po jejích stopách se dneska vydáme i my...Správná cesta je ta vlevo, která napřed pod lesem klesá jakoby dolů k posledním domům Lidečka.

Hned za zatáčkou se ale cesta vyrovnává a vede po vrstevnici lesem. Zanedlouho se vpravo nad našimi hlavami doširoka otevírá veliká a nová lesní paseka. Na jejím konci odbočuje z té naší cesty "lesňačka" napravo do toho největšího krpálu ! Nenecháme se odradit a začínáme s výstupem. V místech, kde křižujeme malý potůček a vlevo do lesa vybíhá další lesní cesta, nechávám Janu odpočinout. Já si jen nalehko odskočím asi 150 m dál po cestě, která mne o něco výš přivádí do lesní kotlinky na úbočí Kopců. Bývalo tu za bažinou mezi balvany tábořiště a spodní hranu kotlinky zdobí menší skála. Je asi 5 m vysoká a je učebnicovou ukázkou tzv.mrazového srubu. Obnažená hladká skalní stěna vypadá jako opracovaná lidskou rukou, jde ale o ryzí dílo přírody. Při bližším zkouknutí vidíme ve skále drobné i větší zahloubení - pozvolna tu vlivem eroze vznikají skalní dutiny ...

Po návratu za Janou opět batoh na ramena a pokračujeme ve stoupání k vrcholu. Z horní části paseky se nám otevře překvapivý výhled na okolí a také na to, kolik výškových metrů už jsme vystoupali - to jsme ale teprve v polovině cesty. Dále už nás čekají dvě serpentiny lesem až k vrcholu. Když se konečně vypotácíme do vrcholového sedla mezi kótou Kopce a dalším bezejmenným vrcholem hlavního hřebene, máme oba na chvilku dost ! Ještě že tu fouká větřík a chladí naše zpocené líce ... Taky jsme v délce necelého 1 km zvládli převýšení asi 250 výškových metrů !! Dál už nás ale čeká jen cesta po hřebeni bez většího převýšení. Za odměnu si tu dáváme buchtičku a tatranku. Nacházíme se na rozcestí. Napravo vybíhající lesní cesta je slepá - obtáčí v půlkruhu vrcholek Kopců a končí pod soustavou zdejších sesuvů a skalních příkopů s pseudokrasovými jeskyněmi. Moc mne to láká si tam odskočit, bohužel si nemůžeme dovolit žádné zdržení , máme před sebou totiž spoustu jiných zajímavostí ...

Vydáváme se cestou prostřední, která kraťoučce klesá k severu a po zatáčce vlevo už nás vede lesem skoro stále po vrstevnici až pod zdejší nejvyšší vrchol hřebene - Krajčici ( 730 m). Cestou máme několik skvělých výhledů z pasek na Lužnou a dále ke Vsetínu. Na rozcestí pod Krajčicí se k nám přidává "bezcenná" modrá značka. Nachází se zde panel Naučné stezky Vařákovy paseky, který nás informuje o tom, že pravěké hradiště se nenacházelo jen pod vrcholkem Kopců, ale jeho stopy byly objeveny i tady, na skalnatém temeni Krajčice. Zároveň je tu poučení o větším mrazovém srubu, který se nachází několik desítek metrů na nové pasece nad námi. Přes bordel po lesnících se šplhám pod úpatí skalní stěny, pokryté množstvím skalních dutin a které jsem dal kdysi dávno jméno "Zelená příšera". To kvůli tomu, že byla skála porostlá mechem a schovaná pod baldachýnem zeleného jehličí okolních smrků. Ty ale byly vykáceny a skála ztratila trochu ze své tajuplnosti a kouzla ...

Pokračujeme do zatáčky v sedle s velkou kaluží a malým jezírkem. Tady necháme modrou, ať si zase jde kam chce a my přes další polopaseku pokračujeme v mírném svahu v řídkém lese ke skalním útvarům, které prosvicují mezi stromy. Při pohledu zblízka návštěvník vidí miniaturní skalní "dědinu". Skály tu nejsou vyšší než 4 metry, ale velikou pozoruhodností této hříčky přírody je to, že jsou všecičky !! - ( a to i ten nejmenší kámen) - doslova proděravěny nespočetným množstvím skalních dutin různých velikostí a tvarů. Do těch největších by se vešlo i maličké dítě - ty největší se totiž ve svém nitru ještě rozšiřují ! ( Takovéto pozoruhodné skalní dutiny se označují odborným názvem tafoni ). Mezi výběžky několika skalek, jejichž tvar připomíná otevřené tlamy žraloků, krátce stoupáme na vrcholek skalního hřbítku. Směrem k jihu spadá strmá stěna, jen místy obnažená nízkými pásy pískovcových lavic. Ty jsou též ozdobeny dutinami, protože tady na Lázu je to taková místní skalní specialita. ( Teď ale nechci valit čtenářům šrouby do hlavy - všechny troje blízké Lačnovské skály mají podobnou výzdobu, navíc doplněnou voštinami a jinými geomorfologickými jevy a navíc jsou všechny troje o hodně vyšší ...) Stejně je ale skalní městečko na Lázu velice kouzelným místem, rozhodně stojí za návštěvu a kdo o něm chcete zvědět víc a podívat se na víc fotografií, můžete si přečíst můj článeček "Skalní útvary na Lázu"...

Pod hřebínkem chci Janu zavést k blízké studánce, ale stojí nám v cestě jakási bažina. proto pokračujeme přes lučinatou paseku po "mojí" zkratce k Dolním Lačnovkám. Pěšina se kříží s druhou, pak jdeme po jakési lesní cestě a ta najednou začne stoupat a my stojíme u studánky, ke které jsme před chvilkou chtěli jít a nakonec nešli ! To jsem ale pěkně zakufroval - majú tady v horách jakési bludné kořeně či co !! ( Pravdou je, že jsem tudy nešel víc jak 10 let, staré paseky zarůstají, nové přirůstají a člověk se pak nemá podle čeho zorientovat ! )

Takže po krátkém odpočinku pokus číslo 2 : pár desítek metrů opět po modré značce a pak odbočujeme neznámou lesní cestou do údolí. Sestupujeme přes další velikou a celkem nedávno vykácenou lesní plochu. Vlevo vidíme na okraji lesa členitý skalnatý hřebínek, jehož vrchol zdobí nádherně vymodelovaná, bachratá skalní věžička ! To je ale překvapení, tak tudy jsem při svých četných toulkách v minulosti nikdy nešel - kdoví kolik dalších drobnějších neznámých skalních útvarů se ukrývá v hloubi lesů všude kolem nás ... Na spodním okraji hřebínku se k nebi vypíná myslivecký posed. Naše cesta pod pasekou mění směr a začíná stoupat směrem k hřebenu. Naštěstí z ní odbočuje další lesní cesta přímo dolů do údolí. Má sice trochu strmější průběh, ale zato jsme za chvilku dole u většího potoka a po pár metrech na široké lesní cestě a lesácké točně. Vpravo nad námi vidíme vrcholky Spodních Lačnovských skal, které jsou tak jako Horní pohlcovány stále vzrůstajícím lesem.

Nejsou ale našim dnešním cílem, ten další je o kousek dál, kdy přicházíme k mostku. Vpravo vybíhá zalesněné boční údolíčko a lesní cesta. Opět nechávám manželku spočinout a nalehko se vydávám k Prostředním Lačnovským skalám, které jsou širší veřejnosti zcela neznámým pojmem. Pravdou je, že přístup k nim je nyní dosti obtížný. Cestu, která vedla vpravo přes paseku, a z níž se pak asi v půlce svahu dalo ke skalám po vrstevnici dojít, tak ta zmizela pod náporem zdejší džungle. Nezbývá tedy, než se k úpatí svahu, připomínající sklon střechy venkovského domu, prodrat mezi smrčky a pak výstup kolem členitých skalních pískovcových stěn. Také ty zdejší mají obdobnou výzdobu, jako jejich známější a vyšší sestry - také jsou plné dutin a místy můžeme obdovovat i malé pavučinky voštin. Nejvyšší skála dosahuje výše asi 7 m a Prostřední skály jakoby vypadly z učebnice "O mrazových sroubcích". Celková délka skal dosahuje délky asi 70 m, ale těžko se to v tom prudkém svahu odhaduje ! I když je toto místo docela obtížně přístupné, milovníkům skal jej vřele doporučuju, protože tady na rozdíl od "Lačnovek" Horních i těch Dolních vládne absolutní klid ! Za pozornost určitě stojí i shluky bochníkovitých mechů a kapradin v okolí ...

( Kdo chce zvědět víc, může si přečíst článeček Prostřední Lačnovské skály ...)

Po lesní cestě a po žluté značce pokračujeme k vrcholku zalesněného ostrohu nad údolím. Žlutá značka zde odbočuje vpravo a zcela zbytečně se motá více jak 2,5 km lesem, aby pak konečně vyústila z lesa ven na louku a seběhla na horní konec obce Lačnova. My sestupujeme z ostrohu lesní cestou na louku a pěšinou vpravo přes potok vycházíme z houštiny na okraj velikých pastvin a nesmírně esteticky působícímu panorámatu Lačnovské pahorkatiny. Navíc tudy podél lesa vybíhá polní cesta až nahoru na hřeben k posledním domkům Lačnova. Kdyby vedla žlutá značka právě tudy, nejenomže by podstatně zkrátila cestu k Lačnovským skalám, ale navíc by poskytla poutníkovi nádherné výhledy na okolní krajinu !!

Trávu na pastvině pod námi seče traktor, totéž se děje o něco výše směrem k dědině. My si vybíráme směr cesty zhruba uprostřed mezi nimi a náš cíl - bývalé lačnovské JZD vidíme nahoře na travnatém horizontu před námi. Fantastickými hrby pod nádhernými fotogenickými mraky vystoupáme až k bývalému kolchozu. Než se dostaneme k silničce, po které klesá k Lačnovským rybníkům žlutá značka, musíme podlézt pode dvěma elektrickými ohradníky, ale to nám až tolik nevadí ...

Kraj, který vidíme okolo sebe se nedá popsat slovy, chce to tu nádheru kolem vidět na vlastní oči !!! Snad něco o malebnosti této KRAJINY jižního Valašska něco málo napoví mé fotografie ... Nacházíme se na nejvyšších místech lačnovské pahorkatiny a okolo nás se k nebesům zvedají vrcholky pohraničních Bílých Karpat, Vizovických vrchů a Javorníků. Je to tu jako v pohádce ... Když o hodně později sestoupíme po silničce až k rozcestí u malebných Lačnovských rybníků, manželka mi najednou zjihle říká : " Tady je to krásné v každé roční době, že ?!?"

Ano, Jani - je !!! A určitě se tu budeme rádi vracet ... teď ale ještě rychle nějaké foto ze břehů Prostředního a Dolního rybníka - ( čtenář se určitě dovtípil, že jsou tady tak jako skály rybníky TŘI ) - a pak už zrychleným krokem a za zvuku bubnování vodních kapek o naše roztažené deštníky na nádraží do Horní Lidče na vlak do Vsetína. ( Odtud busem domů do Zlína ). Přeháňka naštěstí trvá jen pár minut. Ještě se na okraji Lidče zajdu podívat na vývěsní ceduli bufetu u velkého řeznictví, který nabízí teplá jídla do 18.hodin každý všední den a v sobotu mají otevřeno od 8. - 11.hodin. Až sem pojedeme někdy příště, určitě musíme ochutnat nějakou zdejší specialitu : můj tatínek si sem až z Brumova jezdí na vynikající dršťkovou a gulášovou polévku ...