Nejděravější skály Vizovických vrchů
Oblast moravských Karpat se může pochlubit mimořádně bohatým výskytem pískovcových skalních útvarů, z nichž ty „nejděravější“ najdeme ve Chřibech a Vizovických vrších. Hlavní část druhého pohoří tvoří předlouhý Klášťovský hřeben a Komonecká vrchovina, jíž dominuje Rýsovský hřbet. Skalní útvary jsou tvořeny luhačovickými vrstvami zlínského souvrství račanské jednotky magurského flyše.
Ve Vizovických vrších najdeme skaliska zajímavých podob i tvarů a bizarnost jejich stěn kromě říms, výklenků, převisů a sítí voštin navíc podtrhují elipsovité i dokonale zakulacené dutiny, jimiž jsou některé skály doslova proděravěny. Vznikly vyvětráním méně odolné polohy horniny a ty největší, kterým se říká tafoni či tafone, se od ústí otvoru směrem dovnitř částečně rozšiřují. Tafoni vznikly rychlejším vyvětráním hornin pod pevnější povrchovou pískovcovou slupkou a některé dosahují šíře i hloubky až 0.5 metru. Naprostá většina skalních dutin je samozřejmě mnohem menších i mělčích. Vyskytují se nejen na stěnách, ale také na temenech skal, kde naplněny srážkovou vodou tvoří skalní studánky (odborníci je nazývají skalními mísami) a jejich spojené vyvětrané dutiny tvoří skalní křesla.
Tak, to by na úvod stačilo a nyní se podívejme na ta nejzajímavější skalní seskupení:
Jednu z nejmalebnějších skal Vizovických vrchů najdeme pouhý kilometr od obce Provodov ve spodní části vrcholového hřbetu vrchu Rýsova (543 m). Od obce vede k přírodní památce o rozloze 2 ha trasa naučné stezky. Hlavním předmětem ochrany je skalní pilíř s přídomkem Čertův kámen, tvořený mohutnými pískovcovými a slepencovými lavicemi a dosahující výše bezmála 11 metrů. Na délku měří okolo 16 m a největší šířka dosahuje 13 metrů. Stěny skaliska zdobí velké množství dutin. Jejich zvláštností je to, že skálu pokrývají v řadách a jsou umístěny i paralelně nad sebou, přičemž jsou některé z nich díky vyvětrání propojeny. Dále bychom na skalisku objevili pseudoškrapy a na vrcholové plošině řadu skalních mís. Při bližším průzkumu vrcholových otvorů zjistíme, že některé mají neobvyklý čtvercový půdorys. Tyhle nevznikly přírodní cestou, ale byly tak upraveny našimi prapředky. Temeno skály totiž bylo součástí skalního hrádku Rýsov a otvory sloužily na ukotvení srubové hradní věže. Nedlouhá historie hradu započala někdy ve 13.století a jediná zmínka o něm pochází z r.1517, kdy už bylo místo dávno opuštěno.
Naproti Rýsovu se nalevo od poutního místa Maleniska v lesích ukrývají další dva zajímavé skalní útvary. Tím prvním je asi 5 m vysoká skalka Baba, vystupující ze svahu u lesní cesty pod stejnojmenným vrcholem (635 m) na okraji hustějšího smrkového lesa. Stěny Baby jsou provrtány nesčetnými kulovitými dutinami a mřížovím voštin. Barva středně hrubozrnného arkózního, až drobového pískovce je medově okrová, úplně stejnou má i nedaleké skalní seskupení Mlčaček.
Nad Babou se u cesty nachází velký pitoreskní balvan. Další malebnou skalku bychom objevili v houštině jen pár metrů pod hlavním skaliskem.
Nejpozoruhodnější skalní ozdobou Rýsovského hřbetu je seskupení pískovcových útvarů Mlčačky, které se vypíná nad roklinovitým soutokem potoků poblíž kostela na Maleniskách a k nimž od poutního místa vede neznačená lesní cesta. Ostroh mezi potůčky je poset nižšími i vyššími útvary, které vytvářejí malou skalní dědinku. Kromě mnoha balvanů, skalních bloků a menších skalek tady uvidíme i tři významnější skály. Nejvyšší dosahuje při délce asi 15 m stupňovitě výše 8 metrů a tvoří nejhořejší část skalních výchozů. Aby to tu bylo spravedlivě rozděleno, tak ta nejhezčí skála připomínající skalní kazatelnu uzavírá spodní část bludiště hned nad soutokem potoků. Třetí bizarní skalní blok uvidíme při průzkumu skalního ostrohu přibližně v jeho polovině.
Celková délka skalních výchozů nepřesahuje šířku fotbalového hřiště, ale všechny návštěvníky ohromí jejich výzdoba. Není tady snad metru čtverečního, který by nebyl okrášlen nádherným krajkovím voštin anebo perforován dutinami rozličných velikostí i tvarů, místy propojených v řadách nad sebou.Vznik těchto mimořádně krásných geomorfologických jevů umožnilo to, že jsou - stejně jako blízký Čertův kámen na Rýsově - tvořeny středně hrubozrnným arkózovitým až drobovým pískovcem.
Závěrem mi dovolte malý odskok do historie a vysvětlení, kterak skály ke svému podivnému názvu přišly:
Za časů uherských vpádů, kdy Vlárským průsmykem na Valašsko pronikaly nepřátelské hordy, za časů, kdy v moravském pohraničí nelítostně řádili, loupili a vraždili obávaní kuruci, tak v těch dobách sloužil mše v pozlovickém kostele páter Mlček. Při jednom velkém nepřátelském vpádu, kdy okolní vesnice hořely jedna za druhou, rozhodl se farář Mlček k radikálnímu kroku: sehnal do kupy všechny své věřící, z kostela vzal zlatou monstranci a kalichy - to aby se jich nezmocnili kuruci - a rozhodl se spolu s vesničany hledat azyl mezi pevnými zdmi hradu Starý Světlov. Když k němu ale navečer všichni dorazili, zjistili, že se do hradu nevejde už ani myš, Byli proto nuceni sejít dolů do pralesovitého údolí a ukryli se na skalnatém ostrohu nad potůčky. Tady si také vesničané zbudovali chýše z chvojí, které byli nuceni obývat až do doby, než nájezdníci odtáhli nazpět do Uher. Páter Mlček využíval jednu ze skal ke kázání slova božího a sloužíval tu i mše. Místní lidé pak jako poděkování za záchranu svých životů a na věčnou paměť neohroženého služebníka božího skály pojmenovali Mlčačkami...
Nyní už opustíme Rýsovský hřbet a vydáme se na hlavní Klášťovský hřeben Vizovických vrchů s mnohem větší koncentrací skal. Nad obcí Lačnov se v závěru doliny a těsně pod vrcholem hřebene nachází vícero zajímavých kamenných seskupení, jimž dominuje trojice Lačnovských skal.
Dolní skály, tvořené stejně jako její kolegyně pískovci a slepenci, vystupují nad soutokem dvou přítoků Seninky v podobě 70 m dlouhé skalní stěny, jež je svislými puklinami rozčleněna na jednotlivé bloky a skalní polověže. Směrem k vrcholu ostrohu narůstá také výška skal a stěna je velmi důstojně ukončena tou nejkrásnější a také nejvyšší (14 m) skalní věží, kterou já soukromě nazývám Luciferem. I Když jsou Dolní a Horní skály propojeny žlutou tur.trasou, naprostá většina návštěvníků se spokojí s pohledem na nižší nezarostlou část skal a odkráčí pryč, což je veliká škoda. Na to, abychom zblízka poznali krásu Dolních skal, stačí sejít pěšinkou v zářezu rokliny dolů k potoku, přejít na druhou stranu a sotva znatelnou pěšinou krátce (i když prudce) vystoupat pod úpatí skalní stěny. Přes to nejhorší místo na svahu se dostaneme za pomoci schůdků, které si tu upravili horolezci a kteří mají na Dolních skalách vyznačeno na 14 cest.
Při pohledu na velmi členité skalní stěny, vybíhající do výše nad našimi hlavami svislými stěnami a mnoha převisy, se nebudeme stačit divit tomu, jak přepestrá je výzdoba skalisek. U Dolních skal převažují pískovce nad slepenci, což umožnilo erozi sochat místy podle trošku jiného projektu. I zde sice nalezneme množství kulovitých dutin různých velikostí, tady jsou ale ty díry větší a hlubší (největší má průměr 65 cm a hloubku 70 cm!), skály vyšší a mnohem členitější. Zlatým hřebem prohlídky je pak impozantní skalisko Lucifera, které se nad námi (zvláště za nepříznivého počasí) tyčí jako pekelný přízrak. Touhle polověží pásmo skal končí a strmým horolezeckým chodníčkem se dá vystoupit na vrcholový hřbet, odkud se nabídne vyhlídka nejen do údolí pod ostrožnou, ale dokonce i na vrcholky vzdáleného hřebene Bílých Karpat. Mohutné skalisko Lucifera převyšuje místo, odkud se rozhlížíme a nejvíce ze všeho připomíná příď korábu, zvedajícího se proti mořským vlnám - v tomto případě spíše proti stále se zvyšující invazi jehličnatých stromů a náletových dřevin, které časem tyto nádherné skály zcela pohltí...
Hned za Luciferem je k vidění ještě jedna zajímavost – nepravé skalní okno vytvořené zaklíněným balvanem, které jakoby by bylo menší kopií toho mnohem známějšího z Horních skal.
Dolním Lačnovským skálám se říká také Trčkovy. Za mlada jsem slýchal legendu o tom, že si prý pod nimi postavil dávno zaniklý mlýn nějaký Trčka. Lidová báchorka má ale jeden maličký zádrhel: soutok málo vodnatých potoků by totiž neumožnil provoz žádného mlýna! V bezprostřední blízkosti Lačnova sice opravdu dva mlýny stávaly - Orlův v údolí Smolinky a ten druhý na Senince severovýchodně od obce nad dnešními rybníky byl sice blíž ke skalám, ale jmenoval se Marečkův. Objektivně nutno dodat, že jakýsi mlynářský učeň Jan Trčka se v něm opravdu vyskytoval, ale jen roku 1833. V Lačnově nosil přízvisko Trčka docela rozvětvený rod, vesměs to v minulosti bývali rolníci, kromě jednoho kováře a obchodníka.
Příjmení Trčka ale zůstane pro zdejší rodáky synonymem odvahy, neboť za protektorátu se právě u Trčků skrývala před koncem války ilegální tiskárna a jeden člen rodu – František Trčka - proslul jako známý „Němcobijec." Jeho nejhrdinnějším činem bylo odzbrojení šesti opilých německých důstojníků a likvidace ovčáckých psů při přepadení policejní stanice v Horní Lidči. Prý se měl podílet i na atentátu na klobuckého gestapáka Adlera...
Nedaleko od info tabule u Dolních skal narazíme u turistické pěšiny na zajímavě modelovanou skalku jménem Strčihlávek. Nevysoký útvar se může pochlubit velkým pravidelně vykrouženým a hlubokým otvorem, do kterého se hravě vleze hlava nejen dítěte, ale i dospělého jedince.
Strčihlávek není jedináčkem. V jeho bezprostřední blízkosti se nachází rozervaný a chaotický shluk dalších skalek a velikých balvanů, které s precizností sobě vlastní už stačila domodelovat sama Matka Příroda do bizarních, místy i půvabných tvarů. Nad nimi se tyčí dlouhá ukloněná stěna asi 16 m vysokého mrazového srubu. Les, který ji obklopoval, byl nedávno vyrubán a z okraje stěny se otevřel výhled nejen na Lačnovsko, ale také na pohraniční hřeben Bílých Karpat.
Prostřední Lačnovské skály se nacházejí na okraji tmavého smrkového lesa nad velkou pasekou přibližně v polovině ostrého svahu vrchu Vrátnice (683 m), ale k tomuto skalnímu útvaru žádná turistická trasa nevede.
Divoce rozervaná, sedélky a puklinami přerušovaná stěna mrazového srubu šplhá v délce snad 80 metrů do prudkého lesního svahu a na nejvyšším místě se k ní pravoúhle připojuje kratší rozeklaná stěna a chaosovitý blok velikých balvanů a skalek, díky čemuž získává skalní půdorys tvar obráceného písmene L. Největší výše dosahuje asi sedmi metrů. Ve skalní stěně vidíme přehršel větších i menších kulovitých skalních dutin, výklenků, říms a převisků a nechybí ani pavučinové sítě voštin. Temeno mrazového srubu je pokryto vlhkým mechem. Stejně tak i skalní stěna vypadá kvůli stínu a vlhku poněkud omšeleji než její dvě mnohem oblíbenější sestry a místy je pískovec silně drobivý. I tak ale toto pozoruhodné místo určitě stojí za návštěvu - třeba už jen kvůli klidu, který zde vládne...
Pokud by se na východní Moravě pořádala soutěž o „Pískovcovou skalní Miss Valašské republiky", horkou favoritkou na vítězství by se zcela jistě stala Horní Lačnovská skála. Před jejími mírami - délka 90 a největší výška 10 a půl metru - by asi na kolena nepadl žádný z porotců, ale kdyby byla u vybraných účastnic hlavním kritériem "jen" KRÁSA, byl by v takovém případě závěrečný verdikt sudích neodvratný - je totiž nejspanilejší skalní stěnou v celé oblasti!
Tato tak trošku utajená valašská „krasavica" se nachází pod hlavním hřebenem Vizovických vrchů na kopci jménem Vrátnica (682 m). Vrcholky skal ale nikde výrazněji nevystupují nad terénem, protože se jedná o typický a přímo učebnicový mrazový srub!
Proč se tedy stěna Lačnovských Horních skal řadí k těm nejkrásnějším na Moravě?
Protože má všechny atributy známé z věhlasných českých pískovcových skalních oblastí, jakými jsou výrazná přediva voštin, skalní římsy, převisky a podobné projevy selektivního zvětrávání. Přes to vše se od nich liší jedním znakem, který je hlavním „poznávacím znamením" trojice Lačnovských skal: všechny tyhle skalní útvary totiž při pohledu z dálky připomínají v řadě za sebou poskládané a naporcované ohromné bloky ementálského sýra!
Když se přiblížíme ke stěně Horní skály, teprve zblízka vidíme, že je její povrch perforován velikým množstvím kulatých dutin a otvorů nejrůznějších velikostí. Ty největší a nejhlubší dutiny pravidelného tvaru (až 50 x 50 cm) už spadají do kategorie tafoni. Svislá a místy mírně převislá skalní stěna je rozdělena svislými puklinami na dlouhý pás dílčích skalních bloků. Na dvou místech hlavního masívu se tyto skalní praskliny rozšiřují na jakési úzké soutěsky. První je pozoruhodná velikým zaklesnutým balvanem nad našimi hlavami vytvářejícím velké, leč „falešné“ skalní okno. Druhá soutěska je pro návštěvníka ještě zajímavější, neboť ho pohodlně vyvede až na nejvyšší místo mrazového srubu. Hřibovitá nádstavba skal skrývá ve svém okolí další zajímavost: na ploché skalní „střeše" nalezneme množství skalních mís s vodou a také hezká skalní křesla.
Při průzkumu v okolí „svaté trojice" Lačnovských skal není nouze o další nečekaná skalní překvapení. Před léty jsme si na jaře s manželkou krátili cestu od skalek na Lázu k Dolním Lačnovským skalám přes rozsáhlou, čerstvě vykácenou paseku. Při strmém sestupu do údolí na nás z protějšího ostrého hřebínku vyjukla přízračná skalní postava. Terén, plný odtěženého dřeva a jeho zbytků, neumožňoval přístup k zajímavému skalnímu útvaru a já se tehdy musel spokojit jen snímkem se zoomem a slibem, že až to tady odklidí, tak se na tato místa jednou vrátím...
Letos se tak konečně stalo a já zjistil, že je tato asi 5 m vysoká skalka korpulentní skalní věžičkou, jejíž podoba nejvíce ze všeho připomíná Černokněžníka, čtoucího si ve své oblíbené kouzelné knize. A také, že je odvrácená strana skály ozdobena pozoruhodnými velkými otvory... a že je nejvyšším bodem skalnatého hřebínku klesajícího do doliny pod Lačnovskými Dolními skálami a je z něj přes stromy dobře vidět na v současnosti odlesněný pás skal Prostředních.
Další zajímavou děravou skálou je mrazový srub vypínající se nad modrou tur.trasou (stoupající oklikou od Čertových skal na hlavní hřeben) v severním svahu kopce Krajčice (730 m). Ani východní podvrcholový svah není skáluprostý – tady se nachází rozervaný blok stěn proďobaný tolika kulatými dutinami, že jsem hlavní skálu sám pro sebe podle jedné z pěsniček mé oblíbené brněnské rockové skupiny pojmenoval na Tisíce mých očí. Takové množství děr tu ale rozhodně nebude...
Název kóty Láz na turistických mapách nenalezneme, neboť tento zalesněný vrch (715 m) dostal jméno podle nedalekého turistického rozcestí. Modrá turistická značka pokračuje od sedla za Krajčicí dál po hřebeni zhruba západním směrem. Hned od sedla vidíme vlevo přes stromy v řídkém lese návrší s nezřetelnými siluetami jakýchsi skalek. Značená cesta je bohužel obchází, takže z ní musíme odbočit a vydat se k nim jen tak nazdařbůh lesem. Naštěstí je to jen asi 100 m...
Zblízka pak uvidíme, že zde komplex asi 3 – 4 metry vysokých pískovcových skalek vytváří malou skalní vesničku! Někomu mohou skalky připomínat fantastické obří hlavy. Já zase tvrdím, že skalní uskupení při pohledu zdálky připomíná hlavy žraloků, vynořených nad mořskou hladinu. Nejenže mají členité skalky přibližně stejné tvary rypců nebezpečných mořských predátorů, ale navíc jsou jejich skalní stěny místo vedle místa proděravěny kruhovými i elipsovitými dutinami, které dotvářejí představu rozevřených a nebezpečných tlam! Je jich tady spousta a do té úplně největší by se vlezlo i celé nemluvně. Rozměry dutiny typu tafonu totiž dosahují průměru asi 60 cm a totéž platí i o hloubce skalní „ďoury!"
Vrcholky skalních výchozů zdobí pseudoškrapy a četné skalní mísy. Za tou největší a nejkrásnější se musíme vydat po skalnatém hřebínku směrem k východu: skalky a balvany tady klesají dolů ze svahu a na posledním skalisku objevíme obzvláště pěkně vyvinutou skalní mísu. Po deštích, kdy je naplněna až po okraj vodou, připomíná skalní studánku.
Směrem k jihu spadá z vrcholu velmi strmý strukturální svah, z něhož vystupují rovněž proděravělé skalní lavice.
Další pozoruhodností těchto míst je malý skalní tunel. Nalezneme ho na úbočí svahu, spadajícího směrem ke Krajčici a v těsné blízkosti skalnatého svahu, spadajícího k jihu. On je to spíše skalní „komín" než skalní tunel, protože průběh skalní dutiny dlouhé 3 metry je šikmý a prochází v úklonu lesního svahu...
Poslední skála s otvory, kterou ve Vizovických vrších virtuálně navštívíme, se vypíná nedaleko obce Vysoké Pole na jižním úbočí Klášťova (753 m). Od úpatí k vrcholu dosahuje výše přibližně 6 -7 m, ale protože kopíruje strmě klesající lesní svah, vypadá při pohledu z dálky jen jako poněkud přerostlý balvan. Čelo i boky skaliska jsou vyzdobeny mnoha mělkými i hlubšími kulovitými otvory, ale aby se z nich staly ukázkové tafoni, na tom budou muset živly ještě nějaké to tisíletí zapracovat.
Zajímavý je její název – Poštípaná skala. Možná byste si mysleli, že ji tak domorodci pojmenovali proto, že jim ty zakulacené krátery, kterými je tak bohatě perforovaná, připomínaly jizvy po neštovicích... ale nenechte se zmást falešnými domněnkami. Zkušenost je mnohem prozaičtější: také tato skála je - stejně jako vrcholová skalka Klášťova - tvořena luhačovickými vrstvami zlínského souvrství... a že není pískovec jako pískovec, o tom by vám mohli povyprávět staří obyvatelé Vysokého Pole. Přímo v dědině totiž existoval za starých časů lom na pískovec, který byl pověstný tím, „že sa dobře štípe“ na kamenné desky. Ty Vysokopolané používaly na základy svých stodol, ale dělali si z nich i „vysýpky“ na svých dvorcích – tj. dláždění, na které se drůbeži sypalo zrní.
Lom už dávno zanikl a změnil se na skládku. A my těžko uvěříme tomu, že by se jakýsi starousedlík tolik namáhal a rubal pískovec ve strmém terénu i z daleké Poštípané skaly. Západní strana skaliska sice nějaké dost málo zřetelné stopy po cizím zásahu nese...ale i tak, kdo ví?
Každopádně je Poštípaná skala kvůli nepřehledné síti lesních cest pod vrcholkem Klášťova skálou jen horko těžko nalezitelnou. Ale třeba na ni natrefíte (tak jako já), když budete v okolních lesích hledat houby...
Přidat do oblibených uživatelů
Lačnov
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Nejděravější skály Vizovických vrchů
