Cyklistické Dolomiti 07/15 pt.2

20.7.2015

Ačkoliv tedy přívěs na kola po včerejší srážce vypadá s jedním kolem na levé straně poněkud nekompletně, ráno opět nakládáme kola, nosnost je dostatečná, takže s chybějícím kolem by to neměl být problém vyjet. Ostatně nemáme to zas tak daleko. Výjezd směřuje jižním směrem od křižovatky v DiMaru horskému sedlu Passo Campo Carlo Magno. Poněkud krkolomný název asi většině čtenářů nic konkrétního neprozradí, ale fakt že od vykládky následuje sjezd do věhlasného střediska Madonna di Campiglio již napoví, že jsme blízko lyžařského ráje. Vskutku, kam se člověk podívá, všude nějaká lanovka a sjezdovek něúrekom.

Nakonec velká většina výletníků využije jednu z lanovek k dnešní túře. Již předchozí den se přihlásilo dosti zájemců a díky tomu se daří získat slevu (cca 2éčka) na kabinkovou lanovku na vrchol Monte Spinale. Ovšem než se na lanovku vydáme, musíme učinit za dost krátké návštěvě Madonny. Středisko je dosti malé a nové, vlastně je to jen vesnice s hotely a penziony, něco jako historické centrum tu ani není.

Do každé kabinky se vejdou tak dva kolaři i se svými stroji, tak se řadíme do dvojic.

Vrchol Hory se nachází ve výšce přes 2100 m n.m., tedy již nad hranicí lesa. Výhled je dokonale kruhový. Oproti předchozímu dni je sice oblačnost větší, nicméně i výhled na skupinu Brenty s oblačným hávem není zas tak špatný. Díky panoramatické tabuli si můžeme odvodit i hlavní vrcholek té Brenty, ten je občas i vidět a kupodivu v zákrytu za bližšími štíty působí dosti skromně.

Tato horská skupina se nachází zhruba jižně od Monte Spinale. Brenta samptná má výšku přes 3100 m, pozoruhodné jsou i štíty na západě až severozpadně od našeho stanoviště s výškou kolem 2900 m. Vrcholy na západní straně dosahují 2700 m, kupodivu nejnižší jsou blízké vrcholky na severu kolem 2250 m. Ovšem dál nad údolím Noce jsou opět slušní giganti.

Dnešní výlet by měl být téměř celý z kopce, ovšem to neznamená, že to bude nějaká projížďka. Hned z vrcholu Monte Spinale totiž následuje značně prudká pasáž. Tady jsme byli i varováni, že je lépe kolo vést. Zjišťuji to brzy po rozjezdu, když mě párkrát ustřelí zadní kolo, tak volím potupnou pěší variantu, předstírajíc, že musím něco důležitého fotit.

Téměř celá naše skupina zvolila pěší sestup, až na jednoho opozdilce, který si usmyslel osedlat šemíka v nejprudším sjezdu. Kolo ho samozřejmě okamžitě shodilo a dotyčný utrpěl dosti nepříjemné bolístky. Nakonec měl zřejmě štěstí, že sletěl z kola rovnou tady. Zpáteční lanovka a doprovod jednoho ochotného rekreanta bylo patrně nejrozumnějším řešením vzniklé patálie.

V poněkud okleštěné sestavě tedy sjíždíme dále. Hned vzápětí následuje prudší sjezd (brzdy trpí), naštěstí v největší rychlosti přichází protisvah ve sjezdovce.

Nakonec někteří (hlavně dívky) opět volí vedení bicyklu. Seskupujeme se pod lanovkami na průsmyk Groste (lyžovačka tu musí být skvělá).

Jak se noříme do lesa, zdá se, že sjezdy se pomalu zmírní, ale jen nepatrně. Ostatně postupně přibývají další zranění z různých méně klasických přibrždění. Naštěstí jde jen o nějaké odřeniny na nohách. Naše trasa vlastně směřuje z opačné strany k výchozímu místu, což prozradí golfové hřiště, které vidíme z druhé strany. U salaše Malga Mondifra je poslední výhledová louka s pasoucím se dobytkem, pak už bude vše v lese.

Možná bylo škoda, že když jsme se ještě jednou přiblížili k asfaltce, nevyužili jsme možnost pohodlně se svést, dál jsme užívali dobrodružství krkolomných sjezdů. Noříme se do údolí Val Meledrio (podle stejnojmenné bystřiny). Zpestřením mohly být Kaskády del Pison, tam ovšem dělníci opravovali cestu, takže nám nezbylo soutěsku objet nad pravým břehem (a užít si prudkých serpentin). Úlevu přináší okolí zaniklého hamru (s částečně obnovenými stroji), kde už prudký sjezd končí, nakonec brzy jsme na hlavní silnici, DiMaro a již známá cyklostezka podél Noce.

Stavil jsem se v íčku (nějaké materiály a razítko). Rovnou jsem zakoupil cyklomapu okolí Val Di Sole k prozkoumání, co že to máme za sebou. K pochvale páně Mikulenky musím uvést, že před každou výpravou rozdal zájemcům okopírované mapy, kde si můžeme zakreslit trasu výletu, nicméně originál je vždy lepší.

Zakoupená mapa je přímo určená cyklistům (jsou tam i pěší trasy), ale v popisu cyklotras je přiřazeno i barevné rozlišení. Podobá se trošku lyžařskému rozlišení. Modrá je lehká tras, červená střední, černá těžká. Ještě tu mají jednu navíc, černou se žlutým pro experty. Většina té naší potě měla tu černo-žlutou variantu (až dole kousek červený).

Večerní beseda přinesla poněkud výživnou diskusi ohledně správnosti či nesprávnosti postupu ohledně zmíněného poraněného (ten si ovšem spokojeně chrněl), naštěstí i pozitivní zprávě o možnosti opravy poškozeného závěsu kola. V Malé má být zdá se dobře vybavená dílna, kde by se to dalo opravit. Tím bylo i částečně rozhodnuto o přesunu tzv. Odpočinkového dne, tedy bez výjezdu s pobytem v místě (tedy výletem v blízkém okolí). Navečer navíc další možnost atrakce v podobě sjezdu řeky Noce na raftech.

 

21.7.2015

Všechno vstává tak nějak později, ale velká část obyvatelstva se rozhodla využít místní lanovky (soustava dvou kabinkových lanovek za sebou) a vyrazit na Monte Vigo. Zhruba polovička je nás s koly, půlka pěšky. Kluci, konkrétně Pepa a Marek (mladší) zapojí své jazykové schopnosti a domlouvají velkoslevu. No obnáší to mírné komplikace, je požadován jmenný seznam, název skupiny atd., s úsporou asi 1 eura (v celkové ceně 11 eur. Ale sranda u toho byla veliká, zejména když jsme se pořád nemohli dopočítat, kolik nás vlastně je.

Lanovka vlastně nevede až na samotný vrchol, ale na stanici s názvem Solander. Tam necháme jika zamknutá a k vrcholu rovněž směřujeme po svých. Vlastně jde o příjemnou procházku, sice do kopce, s převýšením asi 150 m na 2km. Trasa nevede přímo na vrchol, ale obtáčí vrchol po jižním úbočí. Díky tomu si opět užijem výhledy do skupiny Brenty i nad průsmyk campo Carlo Magno, kde jsme s pohybovali předchozí den. Vrchol Hory zdobí krásná horská „Medvědí“ chata Orso Bruno. Ke chvále je potřeba přičíst, že pivo tu dávají i do poctivých půllitrů, dokonce i do tupláků (jinde je míra jen 0,4l).

Z Hory to vezmeme pro změnu po sjezdovce a u lanovky se rozloučíme s pěšími výletníky. Myslím, že cesta nějakých 11km z prudkého kopce nebude vysloveným zážitkem (což se odpoledne i potvrdilo). Naše cyklistická skupina si asi polepší. Ze Solanderu sice přichází krítký sešup, ale brzy se svah mírná a cesta nebude tak drsná, jako včera. A netrvá to moc dlouho, mineme horní část lyžařského centra Folgarida, pak je tu lesní asfaltka a u ní salaš se stejným názvem jako obec, tedy Malga Folgarida.

Majitelé salaše tu prodávají různé výpěstky a výrobky svých chovanců – sýry, klobásy, špek. Nikdo se zvláště nehoní, tak když majitelka vytuší, že je nás velká skupina, určí Aničku a Martinu za pomocnice při krájení pochutin. K tomu zakoupíme džbánek vína a svačinka je hotová. Nakonec nám Anička předvede jak vypadá přátelství evropských národů v praxi. Sice neumí italsky, a paní salašnice česky, ale nic jim nebrání ve vřelému objetí.

Tím máme vlastně splněno, brzy jsme na hlavní cestě a krásnou asfaltkou (co jsme den před tím jeli do Madonny) jsme brzy dole a zkratkou přes osadu Costa Rotian přímo do Commezzadury.

Pozdní odpoledne je tvořeno převážně lelkováním a poflakováním, někteří jedinci mají v plánu výlet na raftech, čehož zase jiní (projdeme se s Markem) využijeme k vycházce ke zdejšímu kostelíku a později pozorování dojezdu odvážných plavců.

Večer pak přijde zase malý večírek, po kterém už definitivně přicházím o hlas.

 

22.7.2015

Tento den nás čeká prý nejhezčí údolí, které v Dolomitech navštívíme. Každopádně bychom si měli užít výhledů na horské štíty nezkažené velkou oblačností. Předpověď se sice nevyplnila doslova, nicméně výlet to zajímavý i byl.

Nejdříve ovšem tradiční nakládka kol. S opraveným vlekem míříme známým směrem směrem na západ do Ossany, zde ale odbočíme k severu do postranního údolí, Val di Peio. \vlastně podobně jako v Rabbi nejdřív mírný výjezd, nakonec několik serpentin do střediska Peio a abychom to měli lehké, kousek ke stanici lanovky.

Kdo si sáhne do kapsy (a je nás dost) si nenechá utéct výlet lanovkou do 3000 m n.m. Tak vysoko se ovšem nedostaneme naráz. Z Peia vede opět menší kabinová lanovka k přestupní stanici u chaty Scolattelo (ve výšce 2000 m. Do kýžených 3 km následuje velká kabina, asi jako autobus, kterí určitě pojme 50 (či víc) lidí. V přestupní stanici zamykám kola a nahoru jen tak. Vrcholová stanice je položená ve svahu vrcholu Punta Taviela (3611 m), u stanice jsou zbytky horské chaty Mantova. Bohužel vrchol Hory se nám moc neukazuje i slibované výhledy jsou jaksi mimoplánově více zamračené. Až na chvíli se nám odhalí bližší vrchol Monte Vióz (3645 m), vůbec dokola je vrcholů s výškou přes ty 3 km víc než dost.

Ačkoliv tedy výška je tu solidní, vcelku teplo (ale kdo má nějakou bundu, tak použije). Samozřejmě si užíváme zbytků sněhu, kterých je tu dost, Pekoš i předvádí, jak vyhnat vlka.

Samozřejmě tu nestrávíme celý den, ostatně lanovky mají v Itálii polední přestávku, tak míříme zpět do mezistanice. Než ovšem vyrazíme na cestu, stavíme se v občerstvovací stanici a přitom, ejhle nám mírně sprchne. Asi 10 minut bylo patrně největší liják, co jsme za týden zažili.

Jak předchozí úvodní beseda naznačila, trasa zamýšleného výletu prochází nad údolím Bílého Noce (Noce bianco, čti noče), nazvané jako Val de La Mare. Značená trasa je označená číslem 127 a podle mapy jde téměř o vrstevnicovou trasu. Podle zmínky ovšem je pár úseků, připomínající „kozí stezku“.

Vskutku, kousek cesty od Scolattola se dá projet, vzápětí se objeví poněkud užší a prudký úsek, kde musíme kola přenést, či spíše snést. Stezka nás svede j jakési kamenné stavbě, podle všeho rovněž nějaký bývalý vojenský objekt. Chytá nás další déšť, tak užijeme úkryt v ústí uzavřené štoly, ale naštěstí je to poslední větší přeháňka. Cesta pokračuje lesem, zatím jde o pěknou lesní cestu s občasným výhledovým paloučkem, tak si i říkáme, že to nebude zas tak strašné.

Nic ovšem netrvá věčně, asi po třech kilometrech se charakter stezky značně mění, zhruba v místě, kde teče potůček Rio Vallenta (mají tu nějaké vodovodní zařízení). Turistický ukazatel naznačuje, že cesta do zamýšleného cíle, u chaty Malga Mare má být vzdálený 45 minut, tak by se to dalo odhadnout na kole i rychleji. Ovšem právě zde přichází ta pravá kozí stezka, cesta se mění na úzkou pěšinu, přes cestu jsou kamenné prahy, kořeny stromů, občas i nějaká kamenná moře. Tudíž když máte vézt kolo, je doba průchodu obráceně dvojnásobná. Naštěstí je tedy dostatek vyhlídek, tak když člověk čeká ve frontě u nějaké překážky, je čas na kochání a focení.

Jak se blížíme k závěru údolí, můžeme postupně pozorovat známky civilizace na protější (jižní a západní svahy) straně údolí.

V samotném závěru údolí (nebo tam kam nás zavedla cesta) se stýkají v mohutných peřejích říčky Rio Vedretta Rossa či Rio Careser (to vytéká z velkého jezera Lago del Careser) a jejich soutokem vzniká to Bílé Noce. Není bez zajímavosti, že díky dostatku vody tu mají postavenou přečerpávací elektrárnu. Ostatně energetika v Alpách je celkově postavena dosti na vodních elektrárnách. Kupodivu, ač jsme tedy ubytovaní ve Val Di Sole, nikde jsme (kromě střech) neviděli nějakou sluneční elektrárnu. Asi si tu víc váží zemědělské půdy, nebo ač máme představu, že Itálie je samý zmatek, ve skutečnosti tu takový bordel jako u nás netrpí... (to jen malá vsuvka mimo téma)

Pokud by nám zbývaly síly, od elektrárny by se dalo vylézt horské chatě, tedy zmíněné Malga Mare, ale zejména dívky mají toho vedení kola už dost, tak si užijeme dlouhého asfaltového sjezdu.

Ten nás zavede až do údolního Cógola, kde nás sice mohl očekávat autobus (pro případ technické pomoci), ale to bysme tu museli být o hodinu dřív.

Naštěstí technickou pomoc nikdo nepotřeboval, daleko více si výletníci žádali nějakého restaurantu. Náměstí městečka nám toto přání zcela vyplnilo.

Podle potřeby se dalo pokračovat po hlavní cestě, ale z Cógola naším směrem mají i souběžnou cyklotrasu (místy asfalt, místy štěrk) a je vcelku příjemná, nakonec i nějaký místní občan hodnotí skupinu cyklistů, jako malé Giro.

Brzy jsme u Ossany, tam už to známe, připojuje se údolí Vermigliana (tam se jelo na Tonale), je tu cyklostezka kolem Noce, domů to jede samo.

A ještě více foto.


Pt. 3


Pt. 1