Přidat region Garda - Trentino mezi oblíbené
Commezzadura - Piano – kostel sv. Agáty (Chiesa di Sant´Agata a Piano)
Turistické cíle • Památky a muzea • Kostel
Téměř přesně na půli cesty mezi městečky Mostizzòlo a Passo Tonale leží Commezzadura, kterou dnes tvoří několik obcí, pamatujích doby antické nebo alespoň středověk. Jedná se o obce Deggiano, Mastellina, Mestriago, Almazzago a Piano a každá z nich má svůj vlastní kostel, na který je právem pyšná. Ten nejdůležitější a nejcennější z nich je zasvěcen sv. Agátě a leží těsně vedle hlavní silnice, procházející údolím Val Di Sole. Tento kostel z konce 15. soletí je specifický svým asymetrickým půdorysem a symbolická je pro něj velká exteriérová freska se sv. Kryštofem, kterou v roce 1495 namaloval Simone Baschenis, člen slavné umělecké rodiny, která touto oblastí „kočovala“ v průběhu 15. a 16. století a v mnoha kostelech její členové vytvořili fresky s biblickými motivy. Zde se soustředili na příběh sv. Agáty, patronky kostela. Nejen zmíněné fresky však mají velkou uměleckou úroveň, vysoce hodnoceny jsou také tři oltáře z vyřezávaného a zlaceného dřeva. Na hlavním z nich jsou umístěny pozoruhodné sochy svatých, mezi nimiž dominuje řemeslně dokonalá Panna Marie, řazená do okruhu pozdně gotických krásných Madon. Na úvod bychom si ještě měli prozradit, že kostel sv. Agáty najdeme v okrajové části Commezzadury, nazývané Piano, mezi silnicí a horami a v těsné blízkosti hřbitova, památníku válečných obětí a samostatně stojící zvonice.
A protože se říká, že tento kostel má celkem zajímavou a pohnutou historii, sehnal autor článku o této stavbě publikaci, za použití které pro podobné nadšence předkládá alespoň pár nej. Je to současně i taková náhrada za „bílá místa“ ve fotodokumentaci, protože kostel bývá v podstatě trvale uzavřen, a proto v ní - až na jednu oskenovanou fotografii - snímky z interiéru zcela chybí.
Kostel Sant' Agata tedy stojí jako solitér v samém srdci Commezzadury a je považován za takovou malou encyklopedii umění. Právem; vždyť zde můžeme vidět románské malby, pozdně gotický portál, goticko-renesanční fresky Baschenisů, dřevěné oltáře ze 17. století, cenný barokní oltářní obraz i krásnou pozdně barokní štukaturu. Navíc byl kostel nedávno rekonstruován podle návrhu Patrizia Mazzoleniho a v letech 2005 a 2006 zde proběhly také archeologické vykopávky - s termografickou analýzou stěn a dendrochronologickou studií - prováděné týmem Carlo Andrea Postingera. Tehdy zde bylo nalezeno několik minců, které významně přispěly k upřesnění datace stavebních fází tohoto svatostánku. Nelze se proto divit, že tato významná sakrální památka patří mezi nejznámější a nejoblíbenější v celém údolí Val Di Sole.
Jedná se o kostel s velmi dlouhou historií, který byl již nejpozději ve 13. století „rozšířen“ o hřbitov, nacházející se v místě současné sakristie. Kostel byl později rozšířen na západ a byla přistavěna rovněž nová východní apsida, dosahující současné velikosti. Kostel měl tehdy dva vstupy, fresky na venkovní jižní stěně jsou pak považovány za pozdně středověké, ty v apsidě byly datovány do 15. století. Pozemek pro stavbu kostela sv. Agáty byl vyčleněn již v roce 1244 a to, že již ve 13. století stál, dokazuje nejen objev šesti mincí pod podlahou lodi, ale hlavně zmíněné románské malby. Tehdejší loď, zakončená půlkruhovou apsidou však měla přibližně o 1/4 kratší délku. Poškozená románská freska, objevená pod omítkou, znázorňuje Krista, žehnajícího mezi dvěma anděly (13. stol.). V té době měla sv. Agáta jediný – a to západní – vstup. Kostel se později dostane do problémů z důvodu sporu Commezzadury s Mezzanou o povinnost podílet se na obnově tamního kostela sv. Petra a Pavla. O financích na kostel přitom rozhodoval starosta, který byl až do roku 1795 v úřadu vždy po dobu jednoho roku. V každém případě však byl románský kostelík po roce 1450 rozšířen, a to v gotickém slohu. Nový presbytář byl následně vyzdoben v roce 1488, kdy se zde objevily malby, zobrazující mučednickou smrt sv. Agáty.
Fresková výzdoba z let 1488 až 1510 bývá připisována Nicolò Rasmovi a Giovannimu i Battistovi Baschenisovým. Dekorativní fresky měly původně zdobit celý presbytář i levou stěnu, ale zůstaly – zřejmě z důvodu vážné hospodářské krize - nedokončeny. Celou oblast tehdy sužoval hlad, extrémní bída, války a požáry, což vedlo k masové emigraci. Vysoce ceněný sv. Kryštof na jižní vnější stěně apsidy např. vytvořil další z malířského rodu Baschenis – pravděpodobně Angelo – v roce 1495. Výzdobu presbytáře, pravé strany apsidy, lodi a vítězného oblouku dokončí teprve v letech 1512 až 1518 Simone Baschenis. Roku 1514 se pak v kostele objeví růžencový oltář, jehož autorem je Antonio da Mestriago. Ten byl byl umístěn v malé otevřené kapli. Již v průběhu 16. století se v interiéru kostela nacházejí tři oltáře; ten hlavní – nejstarší - je zasvěcen jeho patronce, dva boční pak sv. Kateřině a sv. Bartoloměji. Na konci 16. století, zřejmě v roce 1592, se sv. Agáta konečně stává samostatnou farností. V té době se kostel může pochlubit poměrně bohatou klenotnicí. Roku 1617 přibude nová kaple a v roce 1623 nebo 1624 dokončí sochař a zlatník Palmerino Bonesin práce na rámování obrazu pro Růžencový oltář. Roku 1629 byl dokončen pravý boční oltář, což mají „na svědomí“ Tiziano Leonardi a Simone Lenner. Druhý jmenovaný pak vytvořil i vykládáné víko křtitelnice.
V letech 1652 a 1653 vytváří Giovanni Battista Ramus nový hlavní oltář, který po několika letech doplní obraz znázorňující Utrpení svatého Bartoloměje. Svatostánek je dílem z roku 1669 a jeho autory jsou Bernardino Platto a mistři Giorgio a Martino da Dimaro. V roce 1672 je nařízeno, že v kostele musí při bohoslužbách stát ženy odděleně od mužů a roku 1742 dokonce dostanou svou vlastní zpovědnici, umístěnou v zadní části kostela. V posledních patnácti letech 17. století a prvních desetiletích 18. století zde již probíhaly jen různé úpravy a renovace oltářů, fresek i malby, obvodových zdí, oken a střechy. V roce 1702 bylo pro kostel v Benátkách zakoupeno nové stříbrné ciborium a v roce 1706 byla postavena hrobka kněží. Roku 1740 doplní výzdobu kostela stropní štuky podle návrhu malíře Giovanniho Marina. V roce 1751 byla přestavěna na sakristie a roku 1759 vyměněna tři chórová okna. Ve II. polovině 18. století získal kostel nový mobiliář, zejména různé lampy pro hlavní oltář a svícny, a v roce 1843 tři nové zvony. Větší oprava kosela pak proběhne roku 1862, kdy také vzniknou oba současné vstupy, nová dlažba a zakončení zvonice (makovice s křížem). V roce 1904 kameník Peter Smalzi postavil velký žulový kříž s nápisem, který se nachází před kostelem. Roku 1919 dodá firma Giuseppe Parisi z Trenta nová okna a v roce 1927 vzniká zásluhou Stefano Zuecha válečný pomník z bílého mramoru, v jehož výklenku se nachází „polopostava“ anděla, držícího vavřínový věnec a kříž. Na pomníku je také vzpomínkový nápis a jména padlých. Ve stejném roce započnou práce na restaurování fresek (restaurátor Tullio Brizi) na stěnách kostela sv. Agáty. V roce 1933 vyřezal Joseph Obletter sochu Panny Marie Růžencové a Ferdinand Perathoner sochu sv. Agáty. Kopii starého oltářního obrazu pak vytvořil malíř Gino Ghedina z Cortiny d'Ampezzo.
Poté se již blíží období, kdy si místní obyvatelé museli myslet, že se přenesli do Čech, protože kostel byl opakovaně vykraden, přičemž nejhorším obdobím byla II. polovina 20. století. Uveďme si jen několik příkladů. V roce 1946 znesvěcení svatostánku a krádež ciboria, roku 1968 ukradena většina hlavního i Růžencového oltáře (osm postav andělů, zlatý list svatostánku, čtyři sochy svatých, zlacený procesní kříž) a v roce 1974 krádež další sochy. Nejhorší byl rok 1984, kdy bylo odcizeno 50 vyřezávaných kusů, včetně velmi cenných pozdně gotických oltářních plastik, malovaní a zlacení andělé, okrasné vlysy a sochy světců z oltářů (roku 1986 byly některé z nich nahrazeny kopiemi Livy Conta). K velké restauraci mobiliáře i freskové výzdoby došlo – za spoluúčasti Vatikánu a státních institucí v Trentu – v letech 1968 až 1969 a 1980 až 1982. Další kolo proběhlo v roce 1994, kdy Maria Chiara Stefanini a Maria Luisa Tomasi zrestaurovaly fresky vítězného oblouku a klenby apsidy. Od roku 2005 byly zahájeny další rozsáhlé restaurátorské práce (arch. Patrizia Mazzoleni, Giuseppe Adone Rigotti a Ermanno Tabarelli de Fatis), zaměřené na kamenné prvky, dřevěný mobiliář i štuky a fresky.
Asymetrický vzhled západního průčelí svědčí o tom, že není zcela původní. V průběhu staletí prošlo různými přestavbami i přístavbami. Je to také proto, že od počátku byla hlavním průčelím jižní stěna s původním vchodem a velkou freskou se sv. Kryštofem. Dvacet metrů vysoká zvonice se tyčí jen pár metrů od jižní stěny kostela, v blízkosti apsidy. Má téměř čtvercový půdorys (5,03 x 5,25 m) a zdobí ji na každé straně dvě okna nad sebou, přičemž jedno z nich je oknem sdruženým. V interiéru se nachází plochý strop se štuky, dvě boční kaple a presbytář s čtvercovou základnou. Západní průčelí charakterizuje jednoduchý portál z roku 1862 a dvě malá okna ve tvaru kruhu a půlměsíce. Z jižní stěny vyčnívá kaple sv. Bartoloměje se dvěma obdélníkovými okny, pocházející ze 17. století. V oblouku nad starým jižním vchodem z konce 15. století se nachází freska se scénou Krista mezi Pannou Marií a sv. Janem, která byla pravděpodobně překreslena v století 19. Vedle můžeme vidět románský výklenek s freskou Žehnajícího Krista mezi dvěma anděly, napravo již zmíněnou fresku se sv. Kryštofem, pocházející z roku 1495 a dosahující až k okapu. Podle velikosti této fresky odborníci soudí, že už na konci 15. století byl kostel zvýšen na svou současnou úroveň.
Interiér tvoří dvě hlavní lodě, oddělené půlkruhovými oblouky se sloupy s geometrickými hlavicemi. Dva oblouky zdobí nedokončené renesančními freskové motivy. Loď byla prodloužena v roce 1613, a to Antonio Gramolou, kameníkem z Deggiana. Místo napojení klenebních žeber a jeho okolí bylo v 19. století ozdobeno malbou s květinovými motivy. Okno Růžencové kaple od roku 1919 zdobí čtyřlist s obrazem Panny Marie Růžencové, protější kapli sv. Bartoloměje křížová klenba, pocházející z období krátce po roce 1617. Cennou ozdobou interiéru jsou rovněž barokní štuky z roku 1740. Odborníci se domnívají, že nejstarší částí kostela je jistě gotický presbytář a přítomnost románských hlavic přičítají tomu, že sem byly – při rozšíření kostela v letech 1613 až 1617 – druhotně umístěny z některé hradní zříceniny v okolí. Strop lodi zdobí různé hlavy andělů, větvičky s listy a květy nebo nápisy. Je přitom zajímavé, že není známo ani jedno jméno štukatérů, působících v kostele Sant'Agata, ale jméno malíře, který dekorativní výzdobu polychromoval známo je. Byl jím okolo roku 1726 Giovanni Marino dalla Torre z Mezzany, dvorní malíř biskupů z Trenta. Na severní stěně apsidy můžeme ještě vidět původní gotické okno.
Na konci 19. století byla výzdoba kostela sv, Agáty skromná; v té době byly viditelné jen fresky na klenbě apsidy a sv. Kryštof na venkovní stěně. Právě on přitáhl zájem vědců a jako první jej popsal v roce 1897 císařský znalec Hans Schmölzer, který ovšem nedokázal identifikovat malíře z početné rodiny Bascheni. Až následné studie Morassiho, Webera, Rasma a Passamaniho umožnily rozlišit jednotlivé umělce z rodinného klanu (Giovanni, Battista, Angelo, Simone II. nebo Dionisio), kteří zde postupně působili. Celkově se počítá s tím, že na stěnách sv. Agáty najdeme stopy po malířích z období od 13. do 19. století. Mezi nejznámnější patří zobrazení Legenda ze života sv. Agáty (Simone II Baschenis, 1516-1518) a Mučednictví sv. Agáty (Giovanni Battista Baschenis, 1488). Cenná a hodnotná je také – bohužel silně poškozená - venkovní freska s Kristem mezi dvěma anděly. Nejčastěji bývá datována do poslední čtvrtiny 13. století. Naopak nejzachovalejší jsou fresky z let 1488 až 1510. Nejdůležitější z nich je gigantický sv. Kryštof z roku 1495; postava se širokým tvarem hlavy, velkýma mandlovýma očima, brokátovou suknicí, zlatou přezkou a dítětem na levém rameni. Ve spodní části malby vidíme silné nohy, stojící v řece. Použití jasných barev svědčí o práci pozdně gotické a je paradoxem, že zrovna u díla s přesnou dataci, se vědci neshodnou na autorství. Weber fresku přisuzuje Cristoforo II. Baschenisovi, zatímco Rasmo a Passamani Angelovi a Dionisiovi.
Uvnitř kostela, na zdi apsidy můžeme obdivovat fresku Narození Páně, odkrytou roku 1933 (pravděpodobně Giovanni a Battista, 1488), mezi okny a lunetami pak velké Ukřižování, kde jsou v popředí zpodobněny zbožné ženy, Máří Magdaléna, sv. Jan a římští vojáci. Na této fresce bývá zdůrazňován její „lombardský tón“ se symbolem ďábla a anděly, kteří do zlatých kalichů sbírají Kristovu krev. Na Ježíšově kříži září slunce i měsíc. V krajních spodních částech výjevu jsou pak umístěny další dva freskové obrazy; na tom levém je vyobrazena sv. Agáta, visící za vlasy a ruce na lešení, kterou dva kati štípou kleštěmi do obnažených prsou; na pravém pak vidíme sv. Sebastiána, Rocha a Fabiána. Najdeme zde také květinové dekorace a postavy sv. Jana Křtitele a Krista Pantokratora se symboly evangelistů. Pantokrator je zde zobrazen v modrém plášti a je velice podobný tomu na klenbě v kostele San Lorenzo v Dimaru, kterou vytvořili stejní umělci a ve stejném roce. Oba jsou zobrazeni s pravou rukou žehnající a oba drží v levé ruce otevřenou knihu evangelií. U nohou pak má symboly evangelistů a kartuše s několika latinskými slovy, k nim se vztahujícími. Další část klenby zdobí sv. Petr a Vigilius, kteří bývají připisováni Simone II. Baschenisovi. Oba světci zde sedí na renesančních trůnech, zdobených mramorem a intarziemi, za nimiž vidíme krajinu s bujnou vegetací. O Simoneho práci svědčí jeho nezaměnitelná signatura (SXB), kterou podepsal i příběhy sv. Agáty na severní a jižní straně presbytáře. Vzniklo tady dvacet scén – čitelných zleva Doprava a shora dolů – z nichž některé jsou vážně poškozeny nebo ztraceny a které byly namalovány podle legendy Jacopo da Voragine (středověký text popisuje, jak byla mladá a bohatá Sicilanka Agáta ve 3. století jako panna zaslíbena Kristu, následně byla zlým Quinzianem, který se později jako správný bídák potupně utopí, přinucena k prostituca, a poté mučena, což vyvrcholilo slavnou epizodou prsní amputace). Spodní pásmo je však téměř zcela zničeno. Každý obraz původně doprovázel vysvětlující nápis. Simone II. Baschenis také výzdobil podhled vítězného oblouku, kam umístil poprsí svatých proroků. Ty doplňuje anděl Zvěstování Panny Marie, Bůh a nahá postava s vlajkou v ruce. Venkovní zobrazení mrtvého Krista mezi Madonnou a sv. Janem bývá občas přisuzováno neznámému lombardskému renesančnímu malíři a datováno rokem 1530.
V kostele sv. Agáty se nacházejí tři bohatě vyřezávané, zlacené a malované oltáře, bohužel bez původních soch, které byly oloupeny při opakovaných nájezdech zlodějů ve II. polovině 20. století. Hlavní oltář si sice stále zachovává některé pozdně gotické prvky. sochy z něj ale byly v roce 1984 nahrazeny kopiemi Livio Conty. V roce 1928 přitom Simone Weber označil tento oltář za pompézní dílo, patřící nejkrásnější a nejzdobnější oltářní architekturu nejen v Jižním Tyrolsku. Tehdy jsme na oltáři ještě mohli obdivovat různé postavy světců, včetně sv. Barbory, v nikách mezi sloupy, několik andělů, girlandy květin, propletené s vinnou révou, a velkolepý svatostánek s výklenky se světci, např. sv. Sebastiánem nebo malou sochu Spasitele. Podobu vzácného oltáře zřejmě navrhl Giovanni Battista Ramus a byl pravděpodobně vyroben kolem roku 1649. Zlacení je dílem Giovanni Pietro Fogarolliho a bylo provedeno mezi lety 1657 a 1659. Ramus však použil i prvky z roku 1512. Najdeme zde i zobrazení sv. Rocha, sv. Sebastiána a Zvěstování Panny Marie a utrpení sv. Bartoloměje (před r. 1660). Oltářní obrazy různých mistrů, včetně Spagnoletta, jsou dnes převážně repliky.
V Růžencové kapli najdeme oltář Palmerino Bonesiniho z roku 1623, doplněný fundativním oltářním obrazem na dřevě. Zdobí ho dva sloupce s korintskými hlavicemi a dva výklenky se sochami svatých (sv. Apolónie a Kristus Spasitel). Skulptury tří andělíčků jsou replikami ukradených originálů. V centrální části oltáře je umístěna Madona s dítětem, růžencem a věncem patnácti medailonků Tajemství radosti, smutku a slávy. Madona pochází z roku 1629 a doplňují ji postavy sv. Dominika a sv. Kateřiny. Na oltáři jsou zobrazeny i Hory nas údolím Val Di Sole (malíř Gino Cadore Ghedina, 1941). V tomto případě se jedná o kopii jedné variace ze 17. století. V této souvislosti je potřeba zmínit ještě jednu – takřka českou – perličku. V roce 1942 byl na pokyn ministerstva kultury zaslán „růžencový“ oltářní obraz na rekonstrukci do Trenta … a už se nikdy nevrátil.
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Commezzadura
Půjčovna autPříspěvky z okolí Commezzadura - Piano – kostel sv. Agáty (Chiesa di Sant´Agata a Piano)
