Do Maďarska (nejen) za termálními lázněmi (Sárvárfürdő a Bükfürdő)

V životě každého z nás občas dojde k situaci, kdy s radostným úsměvem vyjde vstříc svým nejbližším a absolvuje výlet, který za nijak důležitý nepovažuje. Tak i já jsem na začátku loňského října vyrazil s manželkou, jejími dvěma sestrami a naším společným švagrem, směrem jihovýchodním, tedy do míst, kde se hovoří oním nesrozumitelným jazykem ugrofinským. Jazyková bariéra tady ovšem nijak nevadí – stejně zde už dávno každý druhý umí česko-slovensky – horší je pro mě fakt, že v lázeňských městech málokdy narazíte na smírčí kříž nebo romantickou zříceninu hradu; o gotické katedrále ani nemluvě. A na upozornění některých účastníků zájezdu musím ještě doplnit, že nás doprovázela rodinná přítelkyně Ivana, která byla ihned po svém příchodu k autobusu určena jako psycholog a tiskový mluvčí výpravy. Pro obé má vhodné dispozice.

Vyjíždíme v 6,00 hod. od šumperského kulturáku a cesta by probíhala celkem příjemně, kdyby s námi nejela skupina jedenácti dam středního věku, které měly ke střízlivému stavu daleko asi jako KLDR k demokracii a jejichž slovník předčil i naše popůlnoční debaty na vojenských vycházkách do hospod IV. cenové. Bohužel byly dámy spřátelené s majiteli CK, takže se nenechaly rušit žádným napomínáním (stejnou zkušenost mi později popsal i kolega z práce, takže je toto woman show zřejmě běžným koloritem zájezdu). A jen ten, kdo zažil koncert AC/DC nebo Van Halen, si dovede představit, do jakých výšin se šplhala decibelová smršť jejich moudrých projevů. A protože se někteří účastníci zájezdu vyjádřili v tom smyslu, že toto zažili už potřetí a dámy jsou pokaždé v horším stavu, je jasné, že příště bude chtít každý raději dopředu vidět seznam cestujících. Já sám bych v této sestavě už také nejel, protože jsem hluk ze zadních sedadel nepřerazil ani hodně nahlas puštěnou MP3. A to jsem rozhodně neposlouchal žádný akustický popík.

Naší první zastávkou je patnáctitisícové okresní město Sárvár, ležící ve Vašské župě. Příjemné městečko v západní části Maďarska zná většina Čechů jen díky lázeňskému komplexu, ale Sárvár nabízí také množství historických památek i různých turistických zajímavostí. Město bylo v období antiky důležitou křižovatkou vojenských cest a již před tisícem let se mohlo pyšnit významnou pevností. Radující se militantní typy zklamu informací, že v 16. století se tato hradní pevnost stala známým centrem vzdělanosti a umění. Ale i onen termální pramen, vyvěrající z hloubky 2.000  metrů, dosahující teploty 83°C a obsahující např. alkalie, chloridy a jód, nesmíme opomenout. Odpařená sůl se pak navíc používá pro léčení astmatu a chorob horních dýchacích cest i jako součást koupelové kúry pro léčení poruch pohybového ústrojí, revmatismu nebo neplodnosti. Druhý zdejší pramen se nachází v hloubce 1.200 m a dosahuje teploty 43°C.

Zdejší lázeňský komplex byl veřejnosti otevřen v závěru roku 2002. Nevím jestli to platilo i tehdy, ale dnes se zde mluví převážně česky. Uvádí se, že lázeňský areál s parkem mají rozlohu asi 55.000 m2, z toho více než 3.600 m2 tvoří vodní plochy. Mimo jiné celoročně nabízí krytý léčebný bazén s vodou 30°C, polokrytý léčebný bazén (36°C), polokrytý zážitkový bazén (33°C), přímořskou zahradu, sauny, solárium, vodní školku (30°C) a wellness centrum. K tomu si musíte přidat různé služby – včetně salonu krásy nebo thajských masáží – a množství pohostinských zařízení. Mimo „zimní“ období můžete navštívit také dětský dobrodružný bazén, letní pavilony, různá sportovní hřiště nebo víceúčelový plážový bazén (plavecký bazén, bazén s vlnobitím, skluzavka, skákací prkno).

O nějakých 75 minut dříve než ostatní opouštím teplou vodu vnitřních i venkovních bazénů, včetně oblíbené „rotačky“, a vyrážím do centra města. Tam se totiž nachází vše důležité. Nebo tedy alespoň skoro vše, protože např. antické cesta vedla trošku mimo město, stejně jako vodní plochy, řeka Rába nebo městský lesopark. Mně však musí stačit zdejší hlavní náměstí – tedy Kossuth tér – a historické památky, nacházející se přímo na něm a v jeho nejbližším okolí. Zase tak málo jich není, ale prim mezi nimi určitě hraje ve středověku vybudovaný hrad, tedy Nádasdy-vár. Tato – dnes již převážně renesanční – stavba je charakterizována zejména bílou věží se vstupní bránou, obloukovým mostem a vnitřním nádvořím ve tvaru nepravidelného pětiúhelníku. Hrad byl původně obehnán vodním příkopem, který je dnes už nahrazen platanovým parkem.

Ze zdejších památek a zajímavostí je potřeba zmínit ještě alespoň kostel sv. Ladislava z I. poloviny 18. století (dnes ovšem v podobě o století mladší), budovu radnice, hrající fontánu, budovu farní školy nebo středověký kostel sv. Marka, nacházející se v městské části Rábasömjén. Navštívit zde můžete také arboretum s více než 350 druhy stromů a keřů, mnohdy staršími než sto let. To už jsem ale nestihl. I tak jsem k autobusu u lázeňského komplexu doběhl na poslední chvíli … a jako poslední.

Naše cesta pak pokračuje do města Bük, kde máme za hlavní úkol rozšířit počet zdejších obyvatel, kterých je přibližně 3.500. Ne nějakými intimnostmi, ale tím, že tady zaplatíme městský poplatek a ubytujeme se. My dopadneme s Martinou téměř nejlépe, protože máme jen pro sebe celý malý domek. Moc si ho ale neužijeme, protože tam opravdu jen přespíme a já se podívám na kousek fotbalu (vím jen, že hrála Barcelona a po poločase vedla). Také si tady zajdeme na večeři, která byla dobrá, nepříliš drahá a celkem jsme se přežrali. I pivko značky Soproni bylo opakovaně pitelné. A také jsme zde objevili muzeum s úžasným názvem „mackó – kuckó“. V noci je tam bohužel zavřeno, jinak jsme mohli vidět asi dva tisíce plyšových medvídků. Možná příště. Druhý den ráno si ve zdejším obchodě koupíme (hoooodně) pálivé paprikové klobásy a láhev 4-putynkového tokaje … a vydáme se k poslednímu cíli, kterým je Bükfürdő. Tedy místní lázně.

TIP: Pobyty lázně Bükfürdő

Tady už jsem památky nehledal, takže jen pár slov o areálu s účinnou – ovšem silně zapáchající - termální léčivou vodou ve vnitřních a venkovních bazénech, přímo propojených s hotely Répce a Répce Gold. Jedny z – minimálně mezi Čechy – nejoblíbenějších maďarských lázní se nacházejí v severozápadní části župy Vas, na půl cesty mezi Vídní a Balatonem. Objeveny byly náhodou při výzkumných ropných vrtech v roce 1957, kdy zde z hloubky 1.282 metrů vytryskl na povrch vodní sloupec vysoký téměř 70 metrů. Prostě malý Island a zdejší „zlatý“ (spíše zlatonosný, že ano) poklad o teplotě 58 °C. První částečně krytý bazén zde byl vybudován o pět let později a dnes zde údajně najdete 32 bazénů a více než 5.200 m2 vodní plochy. A ani mi nevadilo, když jsem si pak v tabulce nazvané „Kontraindikace“ přečetl názvy snad všech chorob, které mě v posledních letech obtěžovaly. Za daleko zásadnější jsem považoval smutnou událost, kdy jsem si koupil – stejně jako mnozí další – plastovou závěsnou schránku na peníze. Samozřejmě v tom nejdražším stánku. To by až tak nevadilo, protože pětikoruna nejsou dnes už žádné peníze (v dobách, kdy to bylo 5 odpoledních filmů s Gojko Mitičem nebo později skoro 3 piva, by to našinec asi oplakal), horší byl fakt, že mně jedinému do ní zatékalo. A to u předmětu tohoto typu nepotěší. Potěšil naopak dobrý oběd, slušné pivo a možnost se v říjnu pohybovat v plavkách venku. I když už jsem zažil větší pařáky …