Dovolená na Islandu - 7. část - jih ostrova a odlet

Pondělí 19. 8. 2019 - odpoledne
Od východu přijíždíme na nejjižnější cíp Islandu - do městečka Vík. Zastavili jsme se zde z několika důvodů. Naše zelená ještěrka měla hlad, potřebovala nějaké pohonné hmoty. I my jsme potřebovali doplnit zásoby. Navíc je zde velká prodejna Icewear s výrobky z ovčí vlny. Byl tu proto trochu víc času. Každý jsme si tu našli nějaký program. My jsme přes informační centrum došli k místnímu minipivovaru Smidjan Brewpub. Zpátky jsme to vzali kratší cestou přímo k obchodu, prošli jsme tak skoro celé městečko. Zvládli jsme si i nakoupit a ještě si prohlédnout vlněné výrobky. Neměla jsem v úmyslu nic kupovat, takže času jsme měli dost.

Pak nás autobus odvezl jen kousek za městečko, abychom si prohlédli i zajímavější krajinu, než tu lávovou. I když čediče se zde nezbavíme. Uvidíme dvě čedičové jeskyně, z moře vystupující čedičové jehly, černé pláže. Já zde měla docela problém. Od rána mne pobolívala hlava a v tomto sypkém terénu, kterým se po pobřeží chodí, se se mnou všechno houpalo, až se mi dělalo špatně. Na moři mořskou nemoc nemám, ale takhle nějak to musí vypadat. Musela jsem se vrátit na pevnou zem. Zašla jsem na kávu, v autobusu si dala lok kmínky a tlak se mi konečně srovnal.

Další zastávka byla u ptačích útesů. To je místo, kde se moc líbí papuchálkům. Konečně je vidíme. Těšili jsme se na ně už v Irsku, ale tam jsme měli smůlu. Tady nám přálo štěstí. Bylo krásné je vidět hezky z blízka a pozorovat je. Jen jsme si mysleli, že jsou větší.

K autobusu jsme museli vyšplhat až k majáku, abychom si cestou mohli prohlédnout skalní bránu. Když Ota nastoupil a posadil se, naprosto vážně povídá, že už může jet domů, papuchálky už viděl.

Navečer přijíždíme do kempu Skógar u vodopádu Skógafoss. Sluníčko už zašlo, od vodopádu jde pěkná zima. V půl deváté jsme měli v autobusu sraz, kde nás Věrka seznámila s programem na následující den. Je v plánu 24 km dlouhý zajímavý, ale náročný trek. Vyrazit se musí však ráno v 7, cesta povede okolo vodopádů mezi ledovci přes čerstvé lávové pole z r. 2010 do zelené oázy THÓRSMORK_kemp Básar, kde na výpravu bude čekat objednaný terénní autobus. Naše ještěrka by se tam nedostala. Podmínkou je však dobré počasí. Výprava se v každém případě musí držet pohromadě. Definitivní rozhodnutí padne ráno podle aktuální předpovědi. V dešti, mlze je trasa neschůdná. Mně bylo jasné, že na tento trek nejdu. Dokonce i Ota to odmítl. Vstávat v pět, resp. v půl 6, aby to vše stačil, se mu nechtělo. V kempu nás však zůstane víc.
Když jsme vyšli z autobusu, dala se do mne taková zima, že jsem si jen došla do stanu pro oblečení na spaní a šla se zpátky do autobusu převléci. Místo abych se otužila, jsem čím dál zmrzlejší. Vypadalo to na nejstudenější noc.

Nakonec to s tou zimou tak hrozné nebylo. Ranní ruch v kempu nás vzbudil, i když byli ohleduplní. Alespoň jsme věděli, že se na trek odchází a že můžeme klidně dál spát. O to horší byli naši čeští sousedi, kteří si mysleli, že tu jsou sami. Večer nás pobavili, když se podle návodu se snažili postavit stan. Ale ráno nám vadilo, když jsme museli vyslechnout návody na přípravu různých druhů jídel, které s sebou vezli, dozvědět se, co si kdo s sebou veze a řadu dalších nesmyslů. Když konečně odjeli, tak jsme ještě usnuli a najednou bylo 10 hodin. No to jsme tomu dali. Ale aspoň jsme se vyspali. V kempu stál náš stan jako jediný. Už i řidič si myslel, že jsme dávno pryč.

Rychle jsme se nasnídali, sbalili výjimečně suchý stan, dali vše do autobusu a i s řidičem vyrazili na výlet podle vodopádů řeky Skógá. Sice jsme nedošli tak daleko jako naši ranní kamarádi, ale také jsme si to užili.

Vrátili jsme se tak, abychom si stačili uvařit oběd a v 16 hodin odjet. Venku to už zase strašně foukalo, že jsme byli rádi, že můžeme vařit v autobuse. A samozřejmě se zde i najíst.

Téměř podle jižního pobřeží jsme popojeli na parkoviště k řece Seljalandsá, kde je několik vodopádů. Dva jsou skutečně úžasné. Je to však místo, které je v dosahu vnějšího okruhu Islandu a tak už tu není ten pověstný klid, na který jsme si zvykli. I tak si to tady užíváme. V říčce si chladíme naše včera zakoupená piva. Protože nepotřebovaly moc, za chvilku už si pochutnáváme.

Když jsme si to vše prošli, přijela naše vysokohorská skupina. Většina byla nadšená, ale někteří i trochu otrávení z prachu, který nahoře zalezl snad všude. Ale jinak byli také spokojení. Dostávají čas na prohlídku vodopádů, kávu a pod.

Dnes už nás čeká jen 2,5 hodiny drncavého přejezdu do kempu Landmannalaugar, který je ve vnitrozemí. Budeme však brodit, musíme si všechna zavazadla pečlivě zabalit, aby nám do nich nenateklo. Na tuto nutnost jsme byli upozorněni předem, takže všichni máme lodní pytle nebo velké igelitové pytle.

Venku se začíná zatahovat. Venku začíná mrholit, drncá to víc, než jsme čekali. Řidiče je nám líto. Přes brod do kempu, kde budeme spát poslední dvě islandské noci, přijíždíme téměř za tmy. Jsme zvyklí, že na Islandu je stále světlo, jenže na jihu je to už trochu jinak. Navíc je zataženo. Aby toho nebylo málo, ke slabému dešti se přidal skutečně silný vichr. Tento kemp není zrovna travnatý. Jsme upozorněni, že stany se budou špatně kolíkovat, ale že je zde hodně kamenů, kterými se stany mohou upevnit. To však pro nás není. Minimálně 4 kolíky potřebujeme upevnit. Aspoň jsme o tom přesvědčeni. Postupujeme od autobusu dál a dál až na okraj, kde stojí už pár stanů. Tam je to měkké, ale podmáčené. Vybíráme kousek vyvýšené trávy a stavíme stan. Jde to dobře, jsme spokojeni. Dokonce nám to v tom větru jde lépe než první noc. Doufáme, že se ráno nevzbudíme ve vodě. Jsme rádi, že nemusíme vařit večeři. Něco jsme pojedli v autobuse, tak okamžitě zaléháme. Je však hrozná zima, nějak jsem se nemohla zahřát.

Středa 21. 8. 2019

Ačkoli doma spím skoro pořád špatně, tady mi nevadí nic. Tentokrát dokonce ani vichr a déšť. Občas jsem se sice vzbudila, ale hned zase usnula.
Vzhledem k pozdnímu dojezdu, jsme ranní besedu nad mapou měli až v deset. Stále pršelo a foukalo to, se vstáváním jsme tedy nepospíchali.

V autobusu se nejdřív sčítali škody. Ne všechny stany přežily. Některé jsou potrhané, polámané. My jsme nechápali, že náš nízký stan všechny poryvy větru přežil naprosto bez újmy. Řešilo se, kde kdo bude poslední noc spát.

Byl naplánován celodenní výlet v termální oblasti Duhových hor a večer koupel v termálním potoku. Kvůli počasí se společný trek nekonal. Mapy oblasti jsme dostali už v Praze, Věrka nám vysvětlila, jaké máme možnosti. Cesty jsou tu dobře značené, každý může jít, kam chce, na co se cítí. My a řada dalších jsme začali koupáním na soutoku potoků. Naštěstí už neprší. Je však nutno se převlékat venku, tedy v zimě. Ale voda je úžasná, i když tam občas připlavou řasy. Každý si můře vybrat teplotu, jak je libo. Horší to bylo pak tu vodu opustit. I když se vítr trochu uklidnil, chtělo to kus odvahy.

Udělali jsme si oběd, něco málo sbalili, ať máme zítra trochu víc času a vyrazili aspoň kousek do hor. Moc jsme to nepřeháněli, ale stálo to za to. Už jsme oba nějací unavení. Škoda, že nesvítí sluníčko, to jsou hory barevnější. Došli jsme k sirným pramenům. Touto 6 km dlouhou trasou jsme se rozloučili s islandskou krajinou. I když jsem říkala, že chci už z té zimy a deště domů, tak mi to je nyní skoro líto, že vše končí. Parta je tu perfektní. I když jsme jasně nejstarší, nikdo nám to nedává najevo. Rozdíl 1- 1,5 generace se docela setřel. Bylo to fajn.

Smutně opouštíme hory a vracíme se do civilizace. Ještě jsme se zašli podívat na okraj, kde stojí americké busy, používané jako bufet. Nakonec jsme neodolali a koupili si každý jednoho předraženého černého Vikinga, protože nám moc chutnal. Vypili jsme ho v autobuse, ale ani tam už teplo nebylo. Studenou večeři jsme snědli ve stanu a brzy jdeme spát. Vždyť už v šest musíme vstávat. A samozřejmě opět začíná drobně mrholit.

V noci sice moc nepršelo, ale stačilo to, aby byl ráno stan mokrý. Co se dá dělat. Rychle balíme, snídáme, vytíráme stan, ať je aspoň trochu suchý a hlavně lehčí.

Když se blížil čas odjezdu a řidič chtěl nastartovat, motor ani neškytl. Celou dobu se i v noci používala autozásuvka na dobíjení mobilů, tentokrát se to vymstilo. Musíme počkat cca na 10 hodin, až začnou najíždět autobusy, aby nám pomohli. Máme tedy najednou dvě hodiny času. Udělalo se však nádherně, najednou je jasno, svítí sluníčko a ani to moc nefouká. Takhle krásně tu snad ještě nebylo.

Někteří vyráží ještě na trek, někdo jde na kávu, my a řada dalších jdeme do potoka. Měli jsme se původně zastavit v Blue Lagoon (Modré laguně) – vyhlášeném místním koupališti s léčivou termální vodou, kde jsme plánovali se zcivilizovat a čistě se obléci. Máme však smůlu. Tak to pořešíme tady. Dnes je i docela příjemné převlékání na terásce u potoka.
Před 10. přijel první autobus s turisty, měl dokonce i startovací kabely. Vše tedy dobře dopadlo a po 10. hodině odjíždíme. Naposledy cestou fotíme krásně nasvícené Duhové hory a přes brod a vnitrozemím se vracíme do civilizace.

V dálce vidíme sopku Hekla. Udělali jsme krátkou fotopauzu, abychom si mohli tuto pověstnou sopku vyfotit. Aby nám čas rychleji utekl, čte nám Věrka další článek z knihy Island - ostrov zrozený z ohně od Jiřího Zemana o vztahu mezi ženami a muži a o zdejší rovnoprávnosti. Pouští nám další vyprávění od Jana Buriana. Je to hezké rozloučení s Islandem.

Krátkou zastávku děláme ve městě Selfoss. My si nakupujeme poslední potraviny na cestu, řidič zajel do mateřského servisu vypůjčeného autobusu. Po nastartování mu to hlásilo chybu, tak ať má jistotu, že na letiště dojedeme včas. Jak sluníčko zaleze, hned se ochlazuje.

Odpoledne trávíme v hlavním městě Islandu - v Reykjavíku. Společně jdeme na zdejší radnici, kde je k sehnání mapka města. Dál si už každý jde tam, kam se mu zlíbí. Město jsme si trošku prošli, objevili řadu zajímavostí, ale pak už směřujeme na doporučení Věrky do rybí restaurace Reykjavík Fish na večeři a poslední pivo. Vracíme se podle moře, okolo přístavu, kocháme se zde kotvícími loděmi.

A už jedeme na letiště. Průvodci jsou samá legrace. Již na počátku naší výpravy nás připravili na to, že na závěr dovolené dostaneme test, aby věděli, co si kdo pamatuje. Teď nadešla ta správná chvíle. Měli jsme si připravit tužky, dostali jsme složené lístečky a až když je měli všichni, dostali jsme pokyn k zahájení vyplňování testu. To bylo překvapení. Místo testu jsme každý dostali recepty na islandské dobroty. To se jim povedlo.

Pak bylo ještě vyhodnocení nejlepší básničky o Islandu a už nás Karel vysazuje na letišti, dělá poslední úklid autobusu a jde ho odevzdat. My minimalizujeme počet zavazadel, kontrolujeme jejich váhu, podáváme žádost o vrácení jejich DPH. Při nákupu tuším nad 6000 ISK současně s paragonem vytisknou doklad. Když se vyplní a odevzdá na letišti, DPH nám vrátí. Mně se tím pádem zlevní cena vložky do spacáku. Bude to příjemné. Než jsme to vše přebalili, tak už jsme se šli odbavovat. Tady jsme byli překvapeni nad způsobem přidělování sedadel v letadle. Snad žádná dvojice neseděla pohromadě.

Když jsme se konečně zbavili velkých zavazadel, udělala nám Věrka s Jirkou na jednom místě piknik. Protože cestovka ušetřila za naši koupel v Modré laguně, nakoupili nám spoustu pochutin – alkohol, sýry, sušené ryby, bonbony, sušenky a řadu dalších a my ochutnávali a ochutnávali. Naštěstí let měl zpoždění, tak času bylo dost.

Místo v 0,40 hod. jsme odlétali v 1,30 hod. Čas zpoždění zkrátili, místo v 6,25 našeho času, přistáváme v 6,50 hodin. Oba jsme seděli v předních řadách, takže jsme letadlo opustili brzy. Sotva jsme se stačili rozloučit, snad ani ne se všemi, tak začala přijíždět zavazadla – naše mezi prvními. To nás potěšilo. Pokusíme se chytit vlak v 8,15 hodin. Autobus z letiště měl odjet v 7,23 hodin, ten jsme tak tak stihli, jenže on čekal na další cestující a odjel výrazně déle. Vzhledem k tomu, že podle jízdního řádu jede na Hlavní nádraží skoro 45 minut, už jsme nedoufali, že to stačíme. Při výstupu jsme měli na přestup asi 4 minuty. Byl to fofr, ale naštěstí jsme se nacpali do prvního výtahu, kterým jsme sjeli do nádražní haly a upalovali na 4. nástupiště, jak jsme nejrychleji uměli. Naštěstí jezdili schody a poslední vagon byl právě u těchto schodů. Přesně v 8,15 jsme celí schvácení, ale šťastní nastupovali do vozu. Měli jsme petku vody, kterou jsem stačila ještě na letišti naplnit, a kousek chleba a pár sušenek, tak jsme tu hodinu a půl ve vlaku přežili.

Ještě jsem stačila poslat dětem SMS, že jsme v pořádku dojeli a že už jsme ve vlaku do Plzně. To bylo překvapení, když na nás u vlaku čekal syn a dovezl nás domů. Už v 10 hodin jsme byli doma, spokojení, že jsme už konečně v teple.

Déšť, vichr a extrémní zima nám (a nejen nám) trochu dojem z Islandu zkazila. Však i Věrka nám cestou v autobuse řekla (asi aby nás potěšila), že nás obdivuje, jak jsme to vydrželi, že skutečně takové počasí na Islandu nezažila. Ale přežili jsme to ve zdraví a vlastně nakonec i spokojeni. A to je to hlavní. A když to nyní s odstupem několika měsíců píšu, tak si říkám, že tam vlastně bylo fajn.

Hlavní asi bylo i to, že jsme byli fajn parta – nejen účastníci zájezdu, ale i průvodci a řidič. Podle pokynů bylo stanoveno, kdy je oficiálně povolen vstup do autobusu – před odjezdem a po příjezdu. Ale u Karla to neplatilo. Nikdy neřekl, že už potřebuje klid a že tam už nemáme co dělat. Věrka zabodovala i na závěr. Poslala nám seznam literatury, ze které nám předčítala, i seznam audiopořadů, které nám pouštěla. A to nám do brožurky o Islandu, kterou pro nás připravila, napsala i odkaz na celou naši trasu po Islandu i s jednotlivými naplánovanými zastávkami. I když občas se něco muselo změnit. Takže všem jim patří dík.

Dovolená na Islandu - 7. část - jih ostrova a odlet na mapě