Jarní procházka Holešovem

V Martinicích jsem ve dvě hodiny po poledni vlezl do autobusu a po pár minutách jízdy vystoupil na holešovském předměstí na zastávce „Újezd.“ Naproti se vyskytovala nějaká sympatická restaurace jménem Kanada, ale mé nožky zvolily směr k blízké železniční trati. Za kolejemi jsem okolo továrního areálu zabočil doleva a pokračoval tudy nejprve po chodníku a poté po pěšině až nevelké ploše zeleně ve Švehlových sadech, umístěných u Očadílkovy ulice.

 

Park vznikl za první republiky na půdorysu obdélníka a i dnes je příjemným odpočinkovým místem. Kromě vzrostlých keřů a dřevin v jeho středu stojí pomník A.Švehly, zbudovaný roku 1933. Tento muž býval hostivařským statkářem a předsedou agrární strany. Zároveň byl politikem, který se svými druhy – J.Stříbrným, A.Rašínem, V.Škrobárem a F.Soukupem 28.října vyhlásil samostatný Československý stát. Jako předseda pak působil ve třech československých vládách.

Původně byla na pomníku umístěna i jeho busta, jenže tu buď během druhé světové války anebo po roce 1948 někdo ukradl. Nedávno byl pomník opraven a opatřen kopií původní desky s nápisem.

 

 

Od parku jsem Očadílkovou ulicí s několika zajímavými domy pokračoval k bývalé plačkovské návsi. Dědina Plačkov je doložena už ve středověku. Roku 1938 ztratila statut samostatné obce a stala se jižním holešovským předměstím. Náves má podobu dlouhé a široké ulice, po stranách vozovky parčíkově upravené. Krášlí ji dvojice barokních plastik, které jsou od sebe vzdáleny 100 metrů. Tyto sochařské práce vznikly před polovinou 18.století a výrazně oživily zdejší veřejné prostranství.

 

Pískovcovou skulpturu sv.Floriána vytvořil lidový umělec, ale tady na Plačkov byla z jiného místa ve městě přemístěna až ve 20.století. Tyčí se na hranolovém odstupňovaném soklu opatřeném znakem Rottalů.

Socha Panny Marie Immaculaty byla zrobena v hodně podživotní velikosti (asi na ni neměli zadavatelé dost „chechtáčků“) a po stranách doplněna plastikami andílků. Dnes stojí na masivním hranolovém podstavci novějšího data, který bohužel Bohorodičku opticky ještě zmenšuje. Navíc tahle kombinace dvou různých kamenných materiálů nepůsobí na naše oči příznivým dojmem.

 

 

Od soch návrat na Očadílkovu a přesun k sídlišti u Masarykovy ulice. Před obytnými budovami se nachází upravené prostranství se skulpturou „tatíčka“ v nadživotní velikosti, které sem bylo roku 2018 přemístěno od holešovského gymnázia.

Velmi zajímavým prvkem je tu dále kašna se sousoším z pálené hlíny, kterou roku 1975 vytvořil akad.sochař Alois Šutera. Sousoší Radost je umístěno na kruhovém podstavci v geometrickém středu mezi čtyřmi vodotrysky fontány. Sestává se stojící ženy nadzvedávající nad hlavu dítě, další sedící ženy chovající svou ratolest na klíně, z dívky v podřepu s rozečtenou knihou na kolenou a stojícího muže držícího nad hlavou výskající děcko.

 

Po přechodu jsem se dostal na druhou strany Masarykovy ulice a podél kruhového objezdu a výškového internátu SPŠ MV se zajímavě řešeným venkovním únikovým schodištěm pokračoval k třetímu největšímu městskému parku, rozkládajícímu se na ploše 2.7 ha..

 

 

Od sametu opět nese jméno Americký. Kupodivu se nejedná o prvorepublikový název, ale pochází z mnohem vzdálenějšího časového období.

Terén parku se ve dvou vlnách od svahů táhne do propadliny v jeho do střední části, vzniklé těžbou jílu pro cihelnu, která zde vznikla již na začátku 17.století. O sto let později se dobývání zeminy posunulo o kilometr směrem k severu a vytěžený prostor si vzala nazpět příroda. Zvlněný a místy propadlý terén zarostlý bujnou zelení prý místním připomínal „divokou“ krajinu Ameriky.

 

(Není sice známo, kolik holešovských rodáků stát v severní část světadílu za „velkou louží“ na vlastní oči opravdu spatřilo, nicméně název Amerika pro lokalitu se ujal.)

 

Po bitvě u Slavkova v roce 1805 byli zranění vojáci postupně přesunuti do polních lazaretů. Ten holešovský sídlil v kasárnách Marie Terezie na náměstí sv.Anny a zemřela v něm tisícovka mužů. Pohřbeni byli do hromadných hrobů v kráterech po těžbě cihlářské hlíny v lokalitě Amerika a nad tím největším rovem vztyčen vysoký dřevěný kříž.

Při stavbě železnice z Kroměříže přes Hulín do Bystřice pod Hostýnem dělníci při výkopech narazili na množství koster z období napoleonských válek. Aby se mohlo pokračovat, pozůstatky přeneseny o několik desítek metrů dál a pohřbeny do vyvýšeniny na samém konci území dnešního parku. Majitel holešovského panství pak zde nechal roku 1880 zbudovat jehlancovitou kamennou mohylu, která je dodnes dobře viditelná i z oken vlaku.

 

 

Okolí mohyly se časem zazezelenalo díky výsadbě nových dřevin, což byl počátek vzniku dnešního parku. Za první republiky byl přejmenován na Wilsonovy sady. Z mohyly byla odstraněna rakousko-uherská orlice a na její místo umístěna pamětní deska 104 padlým z Holešova a okolí v první světové válce. Roku 1919 ve městě vznikl Okrašlovací spolek, který zasadil i dodnes rostoucí Masarykův jasan, vyhlášený roku 2018 za památný národní strom. Ve třicátých letech bylo v nejvyšší části „Wilsonových sadů“ zbudováno sportovní hřiště s antukovým povrchem, doplněné tribunami. V blízkosti hřiště tehdy stával dřevěný altán.

Po únoru 1948 park přejmenován na Stalinovy sady a jeho plocha se kvůli výstavbě rodinných domů a novému areálu pro cyklistiku zmenšila. V osmdesátých letech na jeho okraji u ulice Osvoboditelů se stejnojmenným pomníkem vyrostla vysoká panelová budova pro ubytování důstojníků z místní Vysoké školy pohraniční stráže. Dnes objekt slouží jako internát pro studenty místní „policejní akademie“ - tedy Vysoké policejní a Střední policejní školy Ministerstva vnitra v Holešově.

Po sametu sadům navrácen původní název. Území pak dlouho chátralo, vznikly zde černé skládky a rovněž se stalo veleoblíbeným místem pobytu hlučných bezdomovců, kteří zde dělali takový „brajgl“, že normální lidé do parku přestali úplně chodit.

Roku 2011 vznikl spolek „Proud Holešov“ a jeho členové spolus dalšími organizacemi i dobrovolníky začali odstraňovat divoké skládky, náletovou zeleň a opravili poškozené plochy. Byly zbudovány atrakce pro veřejnost (např. dřevěná zvonička, roubené přístřešky s plastikami zvířat), které oživily plochu lesoparku, dále pak pěkné dětské hřiště a nově (2023) i dětské dopravní hřiště. Následovala revitalizace dřevin, nová výsadba a dnes je park opět místem vhodným k relaxaci i příjemným procházkám.

Po návratu na Masarykovu ulici jsem pokračoval okolo nákladně zrekonstruovaného komplexu budov bývalého holešovského pivovaru, jehož historie se začala psát roku 1690, kdy jej spolu se sladovnou založil tehdejší majitel panství – Jan Kryštof z Rottalu.

Dnes v areálu sídlí Hotel Panský pivovar, stejnojmenná restaurace s velkou venkovní zahrádkou a Pošta. Původní chmelový produkt se tu dnes již nevaří, nabízeno je pouze tankové pivo.

V minulosti se sice jednalo o impozantní komplex budov, jenže jejich exteriéry byly omšelé a zchátralé. V interiéru ale fungovala oblíbená restaurace s nabídkou vynikající svíčkové. Důsledná renovace započala 2018 a o dva roky později už byl celý areál natolik „znovuzrozen,“ že byl nejen pro návštěvníky odjinud, kteří to tu znali, ale i pro místní téměř k nepoznání.

V přízemí hlavní budovy se nachází nová restaurace. Uvnitř před vchodem u výčepu hosty vítá plastika slavného „hanáckého obra“ Drásala, který byl snad nejvyšším mužem v české, moravské i slezské zemi a převážnou část svého bytí si odžil tady v Holešově. Od haly s výčepem se vchází do vlastní restaurace, jejíž moderní mobiliář je citlivě vsazen do historických prostor bývalého pivovaru. Zdejší kuchyně je sice výborná, ale ceny za jídlo jsou přibližně stejné jako např.v Českém Krumlově a zcela jistě tedy nejsou určeny pro majitele hubenějších peněženek. Přesto se stala zdejší svíčková na smetaně s knedlíkem za 278 Kč pokrmem natolik oblíbeným, že se musí návštěva restaurace s její konzumací dopředu rezervovat. Na čepu jsou různé varianty piva Budvar a Budvar Original.

Od pivovaru přesun po „Masaryčce“ a boční uličkou k „rottalovskému“ feudálnímu sídlu. Po nakouknutí do zahrad s vodními kanály zbudovanými na půdorysu Neptunova trojzubce ještě kratičké „obsísnutí“ nádvoří zámku s arkádami, a pak už přesun na renovované náměstí sv.Anny se stejnojmenným kostelem.

Ten byl nejprve modlitebnou Jednoty bratrské a po příchodu jezuitů upraven na katolický filiální kostel. K jeho barokní přestavbě došlo koncem 17.století a to kvůli tomu, aby se zde mohly sloužit mše v době, kdy hlavní městský kostel Nanebevzetí Panny Marie procházel dlouhodobou opravou. Původní plochý dřevěný strop v chrámu sv.Anny nahradila mohutná klenba a byly zvýšeny obvodové zdi, zpevněné pilíři a přízemními pasy. Poslední důsledná přestavba kostela byla ukončena 1748 v době, kdy holešovské panství vlastnil František Antonín z Rottalu.

Obraz na hlavním oltáři pochází od Antonína Františka Palka a je na něm zobrazena svatá Anna, kterak za přítomnosti sv.Zachariáše vyučuje Pannu Marii. Dále se v interiéru nachází pět dalších bočních oltářů, které jsou dílem malíře Josefa Františka Pilze. Převážná část sochařské výzdoby pochází od věhlasného Ondřeje Zahnera. Před vstupem do sakristie byla roku 1754 přistavěna boční kaple, nesoucí jméno sv.Kosmy a Damiána, jejichž štukové podobizny po stranách zdobí oltář, zasvěcený v současnosti Panně Marii Pomocné. Strop kaple zdobí úžasná freska od již zmíněného J.F.Pilze a při renovaci chrámu (ještě za bývalého režimu) se přišlo na to, že je tento malíř autorem i rozsáhlé výmalby se světci na stropě chrámové lodi.

Interiér chrámu byl dlouhá léta veřejnosti nedostupný,a proto mne dnes překvapily otevřené venkovní dveře, od nichž šlo nahlédnout dovnitř. Jen co jsem udělal pár fotografií, přišla ke mně dívka, která si venku na náměstí u Info tabule četla knihu a upozornila mne, že si můžu nejen volně prohlédnout celý interiér, ale i kapli napravo od oltáře. A tak jsem si všechnu tu krásu poprvé v životě vychutnal na vlastní zraky a po obhlídce dívčině venku na náměstí vřele poděkoval.

 

 

Rynek vznikl za Jana mladšího ze Šternberka (majitele holešovského panství), který roku 1524 v privilegiu Jednotě bratrské povolil v tehdejším předzámčí poblíž židovského ghetta vystaviti „dům pod zámkem ležící“ a bratrskou školu. Ta sloužila i jako fara a naproti ní zbudována zděná modlitebna. Roku 1584 k ní byla přistavěna renesanční hranolová věž zvonice (dnes je hlavní dominantou průčelí kostela sv.Anny), jež byla v éře baroka jen nepatrně upravena.

Začátkem 17.století do města přišli jezuité, usadili se v objektech po Jednotě bratrské a zahájili rekatolizaci. Modlitebna byla přestavěna na kostel zasvěcený sv.Anně a k němu ze dvou stran přiléhající křídla kláštera Trinitářů. Po odchodu jezuitů z Holešova byl chrám využíván jen občas a chátral, honosné barokní přestavby se dočkal až v polovině 18.století. Po třicetileté válce vznikl v těsné blízkosti hlavního holešovského náměstí uzavřený areál barokních masných krámů, v nichž měli své prodejny všichni řezníci města. Krámky byly původně dřevěné a stály u ohradní zdi se dvěma bránami. V půli 18.století přestavěny na zděné a mezi nimi vedla ulička. Ve dvacátém století krámy postupně opuštěny, začaly pustnout a několik z nich úplně zaniklo.

 

Za vlády císaře Josefa II. byl trinitářský klášter zrušen a poblíž masných krámů vystavěna tereziánská kasárna. Po bitvě u Slavkova se změnila na lazaret pro raněné vojáky, jichž tady přes tisíc zemřelo a bylo pohřbeno do hromadných hrobů v místech dnešního Amerického parku.

Dům s průjezdem na dnešní náměstí Dr.E.Beneše býval od poloviny 19.století radnicí. Okolní stavení byla využívána gymnáziem jako jeho učebny, sídlila zde četnická stanice a Městská spořitelna.

 

Město Holešov začalo usilovat o proměnu náměstí sv.Anny na odpočinkové a společenské centrum, ale před vlastní realizací bylo nutno vyřešit složité majetkové stavy. (Ještě roku 2013 bylo bohužel zlikvidováno stavení bývalé bratrské školy a fary a namísto něj tady vyrostl novodobý objekt.)

Po renovaci všech historických budov se z dříve zanedbaného průchozího rynečku stalo malebné a velmi příjemné veřejné prostranství. V roce 2020 na prostranství před kostelem sv.Anny vyrostl kovový Strom Smíření mající symbolizovat smír mezi katolickou, protestantskou a židovskou církví. Jeho autorem se stal akad.sochař Ondřej Oliva. Zpřístupněn veřejnosti byl nádherný barokní interiér kostela s kaplí a při příležitosti 400 let od umučení sv.Jana Sarkandra v oratoři chrámu vznikla Pamětní síň tohoto světce.

Renovován byl i objekt bývalých kasáren, čtyři dochované masné krámy a ve spodní části náměstí vzniklo tržiště pro řemeslníky, sloužící zároveň jako prostor pro pořádání kulturních akcí i relaxaci.

 

 

Naplněn dojmy jsem prošel hlavním městským náměstím okolo chrámu Nanebevzetí Panny Marie a kina Svět zpět na Masarykovu ulici a po její pravé straně pokračoval k zastávce busu umístěné naproti pivovaru. Tady jsem mohl z odstupu lépe obdivovat jeho jednotlivé objekty, ba i ten vysoký pivovarský komín s čapím hnízdem, do nějž se jeho obyvatelé každoročně začátkem jara vracejí.

 

Na autobus jsem dlouho čekat nemusel. Při cestě do Zlína mne v úseku mezi Žabárnou a Fryštákem překvapil pohled na oblohu, po níž plula fantastická trojrozměrná bílá oblaka. Jeden připomínal velkou holubici... a já hrozně litoval, že zrovna sedím v busu a nemůžu si je vyfotit.

 

Tak moment – a proč vlastně neé? Vylovil sem z brašule foťák, zamířil objektiv skrz sklo na mraky... a světě zboř sa, ony se ně dva obrázky jakžtakž povédly!