Kolmo nejen po zříceninách Rakouska, Jižní Moravy a na Slovensku tiež (Part 2 - Rakousko 2012)
Zdravím všechny do všech koutů republiky i do zahraničí a zahajuji tím druhou část příběhu o našem letošním koloputování. Celá tato část bude zaměřena na Rakousko, tedy na 3.,4. a většinu 5. dne, tedy na dny, kdy se, jako v běžném životě, střídaly momenty radostné (až vysloveně žertovné) s těmi, které vysloveně nepotěší.
Ná Krásném Poli vstáváme (v pondělí 30.7.2012) do krásného dne a brzy vyrážíme na sever, tedy blíže k naší domovině. Celý den byl více o kole než o památkách, takže možná největším zpestřením dne byla skutečnost, že jsem poprvé v životě skončil v Rakousku na policejní stanici. Tedy ne, že bych byl zatčen pro výtržnost nebo jízdu pod vlivem návykových látek, ale hodně nutně jsem potřeboval chvilku spočnout a tak nějak nebylo kde. Místo činu, tedy Bad Pirawath, jsme pak opuštěli formou zrychleného přesunu neb používání biologických zbraní je prý v Rakousku zakázáno. Pár hezkých, lépe řečeno zajímavých, věcí jsme ale přesto viděli. Ten přívlastek jsem změnil proto, že nejhezčí byla toho dne asi servírka ve večerních Valticích, a ani to nebyla žádné Angelika ... Ale teď už seriózně a cestopisně.
Vyrážíme v tradiční čas přes Schönkirchen (kostel byl spíš velký než pěkný, ale hlavně v rekonstrukci, ovšem sousoší vodních živočichů před ním stálo určitě za vidění) a již zmíněný Bad Pirawarth (zde byl kostel opravdu schön a nebdělost policistů potěšující; skutečnou "perlou" pak byla výstava soch prof. Hanse Knesla v místním parčíku) k okresnímu górodku Mistelbach. Při příjezdu jsem si chvilku myslel, že jsme v Poštorné (červený evangelický kostel), náměstí už ale bylo klasicky "rakouské". Po krátké době jsme pokračovali dál. Ráno jsme projížděli přes ropná (a Moravské) pole, teď nás čekají hlavně větrné elektrárny (a mnohde působí velmi fotogenicky), slunečnice a konečně i vinice. V romantickém zákoutí mezi sklípky smlsneme plechovkáče a pokračujeme k městu vína, tedy k Poysdorfu. To byl také takový můj mnohaletý restík. Přes toto městečko jsem různými dopravními prostředky nesčetněkrát putoval do Vídně nebo do Itálie, ale nikdy jsem do něj nevstoupil, takříkajíc, umytýma nohama. A je pravdou, že je zde na co se dívat (většinu pohledů ovšem ruší kilometrové kolony aut a kamionů, které zde korzují mezi Brnem a Vídní). Dominantní je Sloup Nejsvětější Trojice a farní Kostel Sv. Jana Křtitele, ale město je opravdu hlavně zasvěceno bohu Bacchovi. My ale volíme jinou eventualitu a přes, v tomto horku velmi nepříjemný, kopec mezi Schrattenbergem a Mähren zavítáme do již výše uvedených Valtic. Rajská zde nepatří cenou vysloveně mezi "lidovky", ale tělo, zvláště mé vyprázdněné, potřebuje nějakou tu teplou živinu. A Budvárek byl uvařen dobře. No a pak už si jdeme jen ustlat mezi vinice, z pochopitelných důvodů opět na rakouské straně hranice ...
Ráno (úterý 31.7.) nám připraví drobné zklamání. Pálava není nasvícena tak, jak jsme očekávali a působí celkem nefotogenicky. Nevadí, je před námi klenot cesty, zřícenina mohutného hradu Falkenstein, jak jsem již psal minule, tzv. Závišovka proradná. Tato zřícenina gotického hradu, vystavěného z iniciativy Jindřicha III. jako pohraniční pevnost již v r. 1050, se nachází na dominantním vápencovém Zámeckém kopci (Schlossberg) ve výšce 399 - 415 m.n.m., což zde není zrovna málo. Byl poškozen za 30-leté války (r. 1645) Švédy, ale až od 18. stol. je uváděn jako pustý. Hrad je úžasný, ale bohužel nás zde čeká velká nepříjemnost, křivda, zrada, trest boží ruky a tak všelijak podobně. Většina hradů v Rakousku je v soukromých rukou (zde je majitelem jakýsi Georg Thurn-Vrints), ale odporní kapitalisté (v tomto případě ovšem zřejmě soudruh feudál) je běžně zpřístupňují za příslušný obulus poddané veřejnosti. Nikoho z členů výpravy, tedy překvapivě ani mě, ovšem nenapadlo, že pouze v soboty, neděle a rakouské státní svátky. Výstup ku hradu jsme zvládli, vstupné levnější než na Děvín (zde 2,5 eurovky), ale brána nedobytná. Zamáčknul jsem slzu, polkl pár slov (většina tuším začínala na k a p) a šli jsme se prodírat houštinami a hledat výhledy. Našli a stály za to. A městys Falkenstein nabízí i další zajímavosti: farní Kostel Sv. Jakuba Staršího, který představuje románskou gotiku i rané baroko, někdejší klášterní špitál, Křížový vrch (ten jsme vzdali), radnici, pranýř ... Než jsme vše obešli bylo poledne a přímo před nosem nám zavřeli obchod. Netušili jsme, že na další otevřený narazíme až za hodně dlouho, protože kromě supermarketů ve větších městech zde otevírají většinou až ve 3 nebo ve 4 odpoledne. A to nás čekal výjezd na Galgenberg (425 m), který byl, v jiných případech, oblíbenou dvanáctkou. O to víc jsme fotili, protože výhled ze západu byl možná nejzajímavější. Při následujícím sjezdu jsem hned na začátku trefil plně naloženým kolem naplno snad jedinou díru na silnici, takže jsem pak raději zbaběle brzdil a dosáhl pouze ubohé rychlosti55,5 km/hod. Další křivda, kolega se s dírou nesblížil a potupně mě o 10 trhnul. Oba obchody v Neudorfu mají zavřeno (měli jsme už takovou žízeň, že jsem si u jednoho z nich, samozřejmě s pocitem smrtelného hříchu, zapůjčil jednu petku se sifonem. Přišla vhod, protože bylo zavřeno i v Staatzu. Zřícenina zdejšího, a stejnojmenného, hradu z dálky připomíná Trosky (upřesním Bobův výraz: nepovedené Trosky), jinak se jedná o zříceninu románského hradu, založeného kolem r. 1207 rodem von Staatz, který v roce 1250 vymřel. Později zde byla babenberská pevnost a hrad byl opuštěn po třicetileté válce, kdy jej zputošili Švédové. Je sice údajně otevřen celoročně a zadarmo, ale nezkusili jsme to. Už jen proto, že i zde je obchod nepřístupný.
Žízeň nás tedy hnala až do horoucí Lávy, tedy města Laa an der Thaya. Tady už jsme kdysi byli (v r. 2007, kdy jsme kvůli nějakým směšným trombům a emboliím museli vzdát Alpy a dali tuto oblast jako slabou náplast na vzniklé bebíčko), tak jsme to pojali spíše jako krátkou procházku známými místy. Před tím jsme ovšem vypili asi barel tekutin. Takže náměstí (radnice nová i stará, pranýř), 2 kostely, Sloup Nejsvětější Trojice a hrad s dominantní věží zv. Máselnice (vevnitř je muzeum piva, ale taky jen v ty vejkendy). Poté si pro velký úspěch zopakujeme včerejšek, naštěstí už bez té horské prémie. Jen Valtice vystřídal Hevlín, paprikový lusk s rajskou utopenec a Budvar Hostan (aj rum).
Pak se opět vracíme na jih a prudce stáčíme směrem západním. Jedeme dost nudnou rovinu, jde v podstatě jen o to něco ujet a najít slušné nocležiště. Oboje nakonec klaplo a fotbalový svatostánek velkoklubu SC Eintracht Pulkautau je důstojným místem pro spánek dvou cestovatelů ze Sudet ...
Ve středu je první srpnový den. Posnídáme na lavičce trenérů, masérů i nahrádníků a zajedeme si prohlédnout místní pamětihodnosti. Konkrétně tedy kostel nad osadou, který neskrývá pár prvků gotiky. A pak už nás postupně čekají jen místa víceméně notoricky známá, tedy vinařské město Retz, příhraniční Merkersdorf, zřícenina hradu Kaja nebo zámek Riegersburg. Ke každému tedy jen pár slov. V Retzu dáváme pauzu občerstvovací (supermarket), hygienickou (WC v budově historické radnice) a samozřejmě na focení. Kolega se chce podívat hlavně do klášterního kostela, kde, na rozdíl ode mě, ještě nebyl. A protože v Retzu byl snad každý, tak jen dvě zajímavosti. První: kostel dominikánského kláštera, dokončený r. 1295, je považován za nejstarší gotické trojlodí v celém Rakousku (prošel však, samozřejmě, úpravami v16. a18. stol.). Druhá: na Sloupu Nejsvětější Trojice z r. 1744 na místním Hauptplatz je matka Ježíše Panna Marie nahrazena rafinovaně císařovnou Marií Terezií, takže se vlastně jedná o politickou památku. A pak už kolem zámku v příhraničním Niederfladnitz, u kterého mnozí nejednou odpočívali) ke zřícenině hradu pánů z Chiowe Kaja. Jako tradičně nepřístupno (tedy přístupno pouze o víkendu a za trojku). V hradu má být malé muzeum, my alespoň zkoušíme vylézt do kopců nad hrad, jestli tam nejsou nějaké pěkné výhledy. Nebyly. Hrad je nedaleko hranic (nad Dyjí) a k naší historii má také celkem blízko. V r. 1376 zde zemřel hrabě Burkhard II., kancléř Karla IV. A mezi těmi, kteří hrad někdy dobyli, najdeme na konci 14. stol. loupeživé rytíře Jana a Jindřicha z Lipé (pozdější první rytíř země a milenec Elišky Rejčky) a v r. 1425 tradičně husity.
Před námi zůstává poslední zastávka rakouské části čundru, barokní zámek Riegersburg. Někdejší vodní hrad byl barokně přestavěn ve dvou etapách (1730-35 a1770-80) podle plánů celkem slavného a uznávaného Františka Antonína Pilgrama. "Fasádu" mu celkem zle pocuchala udatná Rudá armáda, která zde v počtu cca 500 ks v letech 1945-55 "tábořila". Dnes je zámek opět v soukromých rukou, mobiliář tradiční (hlavně18. a19. stol.) a výklad v češtině. Naše průvodkyně byla celkem komunikativní i koukatelná, zejména kolega se jí stále upřeně díval do ... no, řekněme do očí. Nakonec jsme se nechali zmámit i na lahváče za 3,90. Mimochodem: u tohoto zámku jsme už jednou byli při jedné z našich prvních cyklovýprav do zahraničí. Tehdy bylo vstupné 40 šilasů a nám nabízeli vstup za30 ahezkou českou průvodkyni k tomu. Jenomže tenkrát nám tak nějak chyběly prachy i čas ... Tak jsme teď tento rest smazali, a to za tvrdou valutu v hodnotě téměř 7 eur ...
Tím naše rakouská anabáze definitivně skončila. V této chvíli jsme ještě netušili, že nás v naší domovině k večeru ještě čeká návštěva volně přístupné zříceniny hradu Frejštejn, bohatá večeře i teplá sprcha. A konzumace byla také víc než dobrá ...
Ale to si nechám na díl třetí, závěrečný.
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Poysdorf
Půjčovna autPříspěvky z okolí Kolmo nejen po zříceninách Rakouska, Jižní Moravy a na Slovensku tiež (Part 2 - Rakousko 2012)
