Menorca - Cami de Cavalis ( koňská stezka).

Pohled na nekonečnou tmavomodrou hladinu Středozemního moře pod letadlem je jako z pohádky. Ale i ta končí a v modravé vodě je postupně stále více vidět rozeklané pobřeží ostrova Menorcy. Po chvíli se podvozek letadla dotkne mahónského letiště a během přesunu na místo ubytování je trochu času na seznámení. Menorca je druhým největším ostrovem Baleárského souostroví. Ostrov je dlouhý 50 kilometrů a jeho šířka okolo 16 kilometrů. Celková plocha ostrova je 668 km2 a žije tady okolo 82 000 obyvatel. Hlavním městem je Maó ( Mahón) s rozsáhlým přístavem a žije v něm přes 29 000 lidí. Dalším větším městem je Ciutadella na západní straně ostrova. Nejvyšší horou ostrova je Monte Toro ( 358 m.n.m.). Ostrov byl osídlen v dávnověku a zájem o něj mělo Kartágo i Římané. V 5. století zde byli Vandalové a v 8. století dobyli ostrov Arabové. Od 13. století byla Menorca pod vládou Aragonie. Poté se zde vystřídali Britové, Francouzi a Španělé a od roku 1803 je ostrov natrvalo součástí Španělska.

Náš zájem při pobytu na ostrově patřil Cami de Cavalis ( koňská stezce), po které lze celý ostrov obejít. Její délka je necelých 190 kilometrů a je rozdělena do několika etap. Našich šest dní pobytu stačilo na projití necelé poloviny. Jednotlivé etapy, které jsme šli, patřily nejzajímavějším úsekům stezky. Ke stezce jsme přijížděli autobusem a byl nám určen čas, ve kterém jsme měli dojít do cíle. Menorčané říkají, že ty nejhezčí části koňské stezky jsou na severu ostrova. Pro nás tam začínala první etapa z Cala Pilar do Algaiarens v délce okolo 10 kilometrů. Cestou autobusem nemůže návštěvníkům ujít, že Menorca je vůči jiným středomořským ostrovům „ hodně zelená“. Silnice tu mají ve velmi dobrém stavu, ale některé v méně obydlených částech ostrova jsou prašné. Osídlení je tu řídké a jednotlivé farmy jsou daleko od sebe. Tolik první postřehy a jde se na první etapu.

Začínáme na parkovišti Els Alocs u menší farmy, odkud jdeme ke koňské stezce. Vítá nás několik loudivých prasat a 450 let stará oliva. Cesta mírně stoupá a překvapením je, že všude jsou zídky. Na ostrově jich má být kolem 10 000 kilometrů. Zda tomu tak je, nelze potvrdit ani vyloučit. Procházíme typickým středomořským lesem a flóra je hodně rozmanitá a svým způsobem i záhadná. Růžově kvetoucí cisty připomínají růže, ale mají k nim hodně daleko. Může to být cistus longifolius, který je všude kolem. Keře myrty vydávají svoji typickou vůni a mezi ty nejvyšší stromy patří divoké olivovníky a vavřínovité duby. Ke všemu se musí přidat několik desítek druhů, u nichž je úspěchem určit čeleď, do které patří. Vycházíme z lesa a pod námi jsou rozsáhlé Makchie a pod nimi modrá hladina moře. Jsme nad zátokou Cala Pilar. Květena se výrazně změnila, převládají nízké, hodně pichlavé „ skalničky“. Pár rostlin se daří určit, roste tu rmen, pryšce, smily a někteří příbuzní bodláků. Těch neznámých je opět více. V těchto místech se dostáváme již na koňskou stezku.

Její značení je jednoduché, stačí se držet číslovaných sloupků. Stezka je dosti kamenitá a po vzdálení od moře v některých místech není ze stezky nic vidět. Rovnější úsek končí a začíná sestup k moři. Opět moc hezké pohledy na kopce a moře. Překvapením je mokřina na dně údolí a potok, který končí v moři. Složení rostlin se změnilo a těch, které nelze určit je zase většina. Od moře jdeme údolím potoka. Pozemky tu jsou od sebe odděleny zídkami, sem tam se pasou koně nebo krávy a je tu nádherný klid. Po pravé straně je nejvyšší kopec v okolí, sa Falconera 206,4 m.n.m. Znovu procházíme lesíky. Z mostku nad potokem je vidět tekoucí vodu. V okolí začínají růst divoké mečíky a několik druhů česneků. Přichází malá přestávka u starého napajedla, kterým protéká voda. Mezi jednotlivými pozemky jsou zídky opatřeny vrátky, které se mají zavírat. Les končí a hezká polní cesta pokračujeme mezi loukami plnými květů. Prostě nádhera. Okolní krajina je kopcovitá a výhledy jsou jedinečné.

Směrové tabule nám oznamují, že jsme za polovinou cesty. Času dost a tak můžeme zvolnit a obdivovat okolí. Nabízí se myšlenka, zda polní cesty zůstanou stále takové jako dnes. Opět vstupujeme do lesa, procházíme několika brankami a po krátkém stoupání se před námi objevuje zátoka Algaiarens. Krásná písečná pláž láká ke koupání, ale voda se zdá být ještě dosti studená. Ale zátoka je to nádherná a pohled na ní je hezkou tečkou za dnešní cestou. Nad skalami krouží dva dravci, má se jednat o orla malého, ale stoprocentní to není. Vlna za vlnou omývá pláž a nám zbývá rozloučit se se zátokou a stezkou a pokračovat k parkovišti. Skupina je celá, autobus přijíždí v dohodnutý čas a nás ještě dnes čeká Monte Toro.