Na kole za krásami Kroměříže (retro 2008)

Tímto cestopisem se vracím do sluncem zalitých dnů září roku 2008, kdy jsme s přáteli z Olomouce vyrazili na kolech poznávat krásy Kroměříže a jejího okolí. Dnes už se to zdá jako doba dávno minulá, protože mezitím zájem o cykloturistiku mezi mnohými tehdejšími „účastníky zájezdu“ silně ochladnul. Pokud mě paměť neklame, bylo nás tehdy sedm, z toho jenom dva jsme vyjížděli ze Šumperka.

Přesun na kole na vlakové nádraží jménem Zábřeh na Moravě ve městě se jménem podstatně kratším, tedy do Zábřehu, proběhl v klidu a v pohodě. Cesta vlakem do Olomouce také. Tam se měli přidat další dva spoluputovatelé. Ti sice dorazili až na poslední chvíli, ale zato v rozšířeném počtu. Jeden z „nováčků“ zapomněl doma povinnou placku slivovice (tvrdil, že nachystal celý litr, a zrovna jemu není důvod nevěřit), což se později projevilo jako jistý kámen úrazu. Ve vlaku jsme lehce ochutnali – ze zásob zbylých šesti členů expedice - v rámci soutěže o nejlepší příspěvek a za chvíli byl důvod vystupovat, protože jsme uviděli hulící komíny v Hulíně.

Toto sedmitisícové město je vzdáleno asi 7 kilometrů od Kroměříže a, bohužel, jsme jím pouze projeli. Možná i proto, že hospody měly ještě zavřeno. A zřejmě právě proto jsem neviděl vzácný románský portál v místním barokním kostele sv. Václava. Ale o to dříve jsme byli v Kroměříži.

Téměř třicetitisícové okresní město ve Zlínském kraji se má čím pyšnit. V roce 1997 byla Kroměříž vyhlášena nejkrásnějším historickým městem v České republice a v následujícím roce byla – díky zdejšímu Arcibiskupskému zámku i Květné a Podzámecké zahradě - zapsána mezi památky světového kulturního dědictví UNESCO. Ale chvíle následující jednoznačně dokázaly, že ne pro každého je tato informace přínosná (přitom ve vlaku všichni tvrdili, jak se na prohlídku města a jeho pamětihodností těší). Společně jsme totiž dorazili jen na místní Velké náměstí. Šumperská část zahájila ihned úkon zvaný „pořízení fotodokumentace výpravy“, olomoucká skupina – pod celkem průhlednou záminkou hladu – hledala příhodný restaurant. V infocentru jsme ještě, šťastnou náhodou, obdrželi velmi kvalitní – běžně nerozdávané – brožury o tomto opravdu nádherném (však si také Kroměříž zahrála i ve Formanově Amadeovi nebo Menzelově filmu Třicet panen a Pythagoras) městě, nazývaným někdy také Hanácké Atény, a pak už se naše cesty načas rozdělily.

Nebudu se raději zabývat podrobnějším popisem kroměřížských památek, protože by to vydalo na slušně objemnou knihu. Zatím alespoň ty nejdůležitější pamětihodnosti bodově. Vedle výše uvedených památek UNESCO stojí za prohlídku určitě tři cenné a působivé kostely (gotický sv. Mořic, barokní sv. Jan Křtitel a převážně barokní Nanebevzetí Panny Marie), Mlýnská brána, biskupská mincovna, arcibiskupské vinné sklepy, Muzeum Kroměřížska nebo množství zajímavých historických budov, z nichž nejkoukatelnější je asi Hejtmanský dům na Velkém náměstí. A většinu z nich jsme, alespoň exteriérově a alespoň někteří, viděli.

Jejich fotografování bylo, bohužel, opět narušeno všudypřítomnými plakáty, vylepenými v rámci lítého předvolebního boje. Stalo se nám to i v Kolíně, kde také nebylo možno udělat jedinou slušnou fotografii, aby se na ní na člověka nezubil jeden z ministrů skorovšeho – v tomto případě dopravce a kolchozník – Petr Bendl. Tady to bylo stejné … princip zůstává, mění se jen tváře, jména a hesla.

Po návratu z prohlídky města jsme uslyšeli z dálky řev stáda slonů. Po bližším prozkoumání situace jsme zjistili, že ryčné tóny vydávají pouze nějací sudokopytníci – vlastně, pardon - naši olomoučtí kamarádi, kterým se Martin celý čas pokorně omlouval za to, že zapomněl onu slivovici. A omlouval se opravdu hodně vydatně, protože už jsem dostal jen poslední malou skotskou. Veškeré další láhve už byly vykoupeny a zkonzumovány. Ihned jsem olomoucké pokáral za obžerství a alkoholismus, upozornil je, že svým odpudivým řevem ruší zvěř v hvozdech za městem a … dal si na žal velkého myslivce.

Poté jsme vyrazili směrem ke Květné zahradě. Raně barokní zahrada francouzského typu byla založena v letech 1665-1675 biskupem Karlem II. Lichtensteinem pod původním jménem Libosad. Na její konečné podobě se podíleli italští architekti Filibert Luches a G.P. Tencalla. Součástí zahrady je i, uprostřed stojící, osmiboká rotunda s bohatou freskovou i štukovou výzdobou a Foucaultovým kyvadlem, skleníky z I. poloviny 19. století a 244 metrů dlouhá arkádová kolonáda s vyhlídkovou terasou a galerií soch 44 antických bohů. A některé bohyně byly fakt hezký holky …

I když to tak zpočátku nevypadalo, čerstvý vzduch udělal Hanákům dobře a pro další cestu byli opět použitelní. Vynechali jsme přírodní park Záhlinické rybníky (a to jsme tam mohli vidět bobra) i vodní elektrárnu Strž z roku 1923 a vydali se směrem na Chropyni. Výprava jen projížděla (a ani nezpomalila), já se alespoň na chvilku zastavil u – vedle sebe stojících – kostela sv. Jiljí a zámku, vzniklého přestavbou středověké tvrze. Na zámku jsem dokonce zakoupil své milované – a doma toužebně očekávající – manželce drobný dárek. A pak už jsem musel hodně zrychlit.

Naštěstí Markétě začaly postupně docházet síly i dech, takže jsem výpravu dojéchal už někde před legendární „podmořskou“ obcí Troubky. Kolem rybníků se pak dostaneme do Tovačova. Klenotem města je zámek s raně renesančním portálem, ale tentokrát není naším cílem. Markéta už bere tuto stanici raději jen jako průjezdní, my ostatní si dáme preventivně alespoň to jedno točené a dva jednotlivci zde dokonce zahajují gastronomické orgie a odpojují se.

Nás už čeká jen – na zajímavé události i pamětihodnosti – celkem chudá cesta do Olomouce, kterou nám zpestří jen „svatý za dědinou“ jménem Čertoryje. Jedná se o – u nás relativně vzácnou - barokní sochu sv. Marka, která pochází z roku 1825 a původně stála u klášterního Hradiska v Olomouci. Pak už jen „povinné“ krátké pivně-uzeninové posezení v Olomouci, sprint na vlakové nádraží a večerní dojezd do Šumperka. A jedna z vůbec posledních akcí, na kterých jsem ještě neměl digitální fotoaparát, byla definitivně za námi.