Trojdenní Kroměříž, zakletá víla, hulínský portál a helfštýnská kovárna
V polovině června jsme se v rámci postupné „likvidace“ narozeninových darů vypravili na tři dny do Kroměříže. Hodlali jsme tentokrát celou výpravu pojmout vysloveně relaxačně, což ovšem nijak nevylučovalo tradiční zastávky cestou i několik cílů, které jsme v Kroměříži nutně museli vidět. Ve finále z toho stejně vyšla téměř plnohodnotná turistika, protože náš denní počet kroků se většinou pohyboval okolo hodnoty dvaceti tisíc.
Ze Šumperka jsme vyjeli v neděli 18. června s tím, že cestou dáme jen jednu krátkou zastávku, protože spěcháme. Většina plánovaných kroměřížských atrakcí má totíž v pondělí zavíračku. A tak jsme přes Zábřeh, Mohelnici, Loštice, Měrotín a Lukou dojeli do Hvozdu. Tato víska na Prostějovsku nám posloužila jako parkoviště, ze kterého jsme se vydali k prameni Pilávky. Místo, kde světlo světa spatří nenápadný vodní tok ozvláštňuje socha lesně-vodní víly Pilávky. Do kamene zakletá víla je zde zpodobněna jako krásná nahá dívka a občas ji zdobí i halí věnce z květin. My měli trošku smůlu na fotograficky nepříznivou světelnou stínohru, ale celkově se jedná o místo velmi příjemné, kde si můžeme odpočinout na dřevěné lavičce. Škoda jen – dnes už všude celkem tradičního – poškození okolního lesa.
Po dopravně trošku komplikovaném průjezdu Prostějovem a hledání parkovacího místa v centru Kroměříže si může dát první pivo i řidič. Během osvěžení si zopakujeme základní fakta o krásném dvacetiosmitisícovém městě, které leží současně ve Zlínském kraji i rovinách Hané a které před 25 lety rozšířilo prestižní Seznam kulturního dědictví UNESCO. A následně vyrazíme do jeho ulic – přesněji řečeno do prostor centrálního Velkého náměstí.
Naším prvním cílem sice je Muzeum Kroměřížska sídlící v původně renesančním domě z roku 1609 (později např. jezuitský seminář nebo kapitulní dům biskupské správy), ale ještě předtím se nám do cesty připlete dům známý jako Baburádovský. Jedná se o významný měšťanský dům s architektonicky zajímavou podobou průčelí, které je od roku 1918 ve stylu geometrické secese. V domě dnes najdeme Zrcadlové bludiště a troška legrace na úvod jistě neuškodí. Nakonec to byl hodně dobrý nápad a docela nás překvapilo, kolik lidí všech pohlaví a věkových kategorií sem v době nedělního oběda zavítalo.
Potom již přijde na řadu zmíněné Muzeum Kroměřížska, To sice vlastní několik objektů a i v samotné Kroměříži nabízí několik okruhů, ale my máme v plánu pouze dva z nich – Historické podzemí a Památník Maxe Švabinského. První část nás lehce zklamala (čekali jsme podzemí pod náměstím a viděli „jen“ sklepy muzejního objektu), ta druhá naopak příjemně překvapila. Šest sálů, asi 130 – nám většinou známých – exponátů, jen pár lidí … prostě pohoda.
Do konce prvního pobytového dne toho ale ještě stihneme poměrně hodně. Ubytujeme se, navštívíme Expozici Karla Kryla (někdo poprvé, někdo podruhé, u všech maximální spokojenost), vystoupali na vyhlídkový ochoz věže Arcibiskupského zámku, povečeřeli a na závěr se oddali wellness aktivitám v čele s pivní koupelí s půllitrem v ruce. Radost z prvního dne nám tak kazily jen problémy s hotelovou kartou, díky kterým jsem opakovaně absolvoval několik pater nahoru i dolů … a po svých.
Pondělí 19. června jsme zahájili snídaní, po které jsme se vydali do Podzámecké zahrady, kde jsme nakonec zůstali celé dopoledne a ještě kousek navíc. Koneckonců tolik zrzavých veverek jsme snad od dětství neviděli a pávi se zde k člověku tulili jako v agitkách Aleny Schillerové. Pobavil nápis u morčat (Nekrmit – nebezpečí úrazu), nadchnul jeden z chráněných stromů a vysloveně vyděsil stav ostrovního čínského pavilonku (těch pár plechovek barvy by snad někdo nanést mohl, třeba v rámci studentských brigád). A při pohledu na Maxmiliánovu neboli Pompejskou kolonádu se sice jistě mnohé oko estéta a milovníka umění orosí, ale určitě to nebude radostí, štěstím nebo rozkoší …
Po dobrém obědě a krátkém nabrání sil jsme si zašli na malý okruh po krásách Kroměříže. Byl jsem zde naposledy loni, takže jsem mohl s klidem dělat „průvodce cizinců“. Cestou jsme ochutnali – doposud nám neznámý – mok (pivo ze Záhlinického pivovaru) a také navštívili interiér chrámu sv. Mořice. Bohužel je už tady mnohem více cítit ta regotizace Antona Archeho (občas se mylně uvádí Maxmilián Somerau-Beckh) než původní gotika z dob olomouckého biskupa Bruna ze Schauenburgu. Ale svatostánek je to jistě zajímavý a náhrobníky v kněžišti rozhodně stojí za pozornost.
Zbytek pondělního pozdního odpoledne i nastupujícího večera jsme pak trávili v Hostinci U Malého Maxe. U jedenáctky Primátora, chleba se škvarkovou pomazánkou a příjemném rozhovoru s panem provozním (je to Ostravák a „vyučený“ fotograf) to hodně rychle uteklo. A to se v hospodě ten den zrovna nehrálo …
Úterý 20. června jsme se sbalili, najedli a naposledy vyrazili do kroměřížských ulic. Přesněji řečeno zpět k Malému Maxovi, protože jsme si chtěli prohlédnout i druhou část domu, kde zase kraluje paní provozní. Je z Valach a má pro změnu pekárnu. Bohužel frgály ještě nebyli, takže jsme si koupili alespoň pár svatebních koláčků. V každém případě víme, kam příště zajít. Tedy pokud oběma vydrží jejich dosavadní nadšení, protože i jim už trošku vadí, že turistický ruch je dnes spíše o tom proběhnout a vyfotit než o zažít a užít …
Následoval odjezd. Drobnou komplikaci nám způsobila navigace, která nás přes veškeré aktualizace a předvolby svedla na chvilku na dálnici (snad to bude bez dodatečného finančního ohodnocení), ale brzy jsme dorazili do Hulína. Ne, že bych zde ještě nikdy nebyl nebo že bych z ničeho nic nečekaně zatoužil po návštěvě zdejších kamarádů, ale pozdně románský portál hilínského kostela sv. Václava jsem prostě ještě neviděl … a to bylo potřeba napravit. Navíc se v areálu, kde prý kdysi stával hrad, nachází také několik zajímavých skulptur. Naštěstí se do všech podstatných částí kostela dalo nahlédnout alespoň přes mříž.
Posledním bodem programu naší třídenní akce byla návštěva hradu Helfštýn. Jeden z největších hradních komplexů u nás prošel rozsáhlou rekonstrukcí i poměrně výraznou proměnou. Moderní vestavby z betonu, skla a rezavých plechů (ty občas vytváří v kombinaci se slunečními paprsky úžasnou stínohru) mi sice nijak přehnaně nevadí, ale i tak zůstávám spíše příznivcem klasických hradních zřícenin. To ovšem neznamená, že by se mi tu nelíbilo nebo že by zde nebyla spousta věcí k vidění.
Kromě vyhlídkových plošin a pětice vstupních bran se pozornost návštěvníků nejčastěji obrací k výrobkům novodobých potomků Hefaista. Nám se asi nejvíce líbily kovové skulptury Dech větru a Paganini. Původně jsme ještě chtěli zavítat na výstavu dalších prací do hradního podzemí. Tam se ale může jen s průvodcem (a jednou za hodinu). Když jsme však po chvíli uviděli, že ve skupině s průvodcem je několik desítek dětí, dobrovolně jsme se této atrakce vzdali.
Přes hříšnou ves, Šternberk a Uničov jsme díky tomu dorazili domů o něco dříve než jsme původně předpokládali, takže jsme již kolen půl třetí mohli zahájit tradiční tiskovku na Koupáku. O vydařené akci se prostě vypráví vždycky dobře …
Přidat do oblibených uživatelů
Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!
Kroměříž
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Trojdenní Kroměříž, zakletá víla, hulínský portál a helfštýnská kovárna
