Naposledy na FIP do Itálie

Sraz cestovatelské dvojice je v Pardubicích v pondělí o půl deváté večerní . Jelikož EC Jaroslav Hašek má zpoždění stiháme ho a bleskem padá rozhodnutí. Jedeme s ním do Prahy naproti rychlíku Pannonia. Ten odjíždí ve 23.05 z Prahy hl.n. Jede však přes Havl. Brod a tak se nedá chytit v Pardubicích. Jedeme mimo sezonu a tak je hned k dispozici celé kupé na spaní. Honem zalehnout a spát. Klapky brzy padají a budí nás až na slovenských hranicích,potom opět spánek až do Rajky. To už je Maďarsko a venku je světlo. Cesta maďarskou pustou není zajímavá a tak už jen Budapešt,kde je přestup na EC do Benátek. Máme sice zpoždění, ale v hlavě mám vsugerováno, že je tu hodina času a tak v poklidu se jdeme zeptat na místenky kamsi dolů do haly. Místenky jsme nesehnali, jdeme se ještě podívat na žluťáska na odjezdy. Tam s hrůzou zjišťujeme,že vlak má právě odjezd. Fofrem nahoru na peron, tady tabule říká 9 nástupiště. Prý je vpravo. Vyrážím a klušu podle jakéhosi vlaku. Když vlak projede okolo mě poznávám, že je to právě ten náš EC CARLO GOLDONI. No , kdybych naskočil do posledního vozu, ač to byla jednička, mohlo se to stihnout. Za blbost se platí a tak všechny plány padají zkraje.

Náhradní program je nejbližší rychlík někam. Do očí padá Miškolc. Dvě hodiny jízdy tam, procházka nehezkým městem a zase dvě hodiny zpět do Budapešti vyplňují volný čas do nočního EN Venezia z Budapešti. Při příjezdu na Keleti zbývá ještě čas na pohodovou kávičku do mrňavých kelímků, které uklízím do batohu. Určitě se hodí. Navrch jedno pivko si dáváme a potom už vyhledáváme vláček na dnešní noc.

Odjezd je v 17.30,ale z úplně jiného nástupiště než ten ranní. Opět kupátko na spaní. Tma přichází brzy a za oknem není nic vidět, Noclehárna je tím pádem brzo v provozu. Zatáhnuté záclonky dělají intimno a spánku není nikdy moc. Maďarský průvodčí přichází brzy, tak pohoda. Jenže když jsme vyjeli z jednoho z nádraží těsně za Balatonem, najednou brzda a stojíme. No prostě jedna dáma s kloboukem tak dlouho telefonovala mobilem,až přejela. Tak si klidně strhla záchranku. Chvíli venku držkovala i s kloboukem a potom ji odvedl asi policajt od dráhy. Po chvilce jedeme dál směr chorvatské hranice.

Na hranicích přicházejí ozbrojenci a ptají se jestli něco vezeme. Kýváme vodorovně hlavami a tak jen pas . Pokračujeme v jízdě i spánku až na druhé hranice Chorvatska. Zase zbrojnoši a v zápětí druzí,slovinští.Za chvíli ještě slovinský průvodčí a znovu uléháme. Ze spánku nás budí jiný slovinský průvodčí a chce „rezervaci“. Nemáme,nepotřebovali jsme ji. Tak prý tedy jestli si ji zaplatíme ve slovinských penězích nebo v euru. A jsme chudší o 9 Euro. Je to blbec. Ještě slovinsko italské hranice a v 7.04 jsou tady Benátky-Mestre. Na jih to nemá cenu hned jet,neboť by jsme do Neapole přijeli navečer. Improvizace a jedeme zpožděným IC směr Verona.

Tak jsme po hodině a čtvrt ve městě Romea a Julie. Ranní procházka městem. Koukáme po balkonech a přemýšlíme který je ten Julie. Na náměstí je stará aréna z doby římské. Uvnitř stavějí jakési lešení a tak tam není nic vidě. Jen moderní šeredná sedadla pro diváky. Kolečko okolo arény a potom už jen cesta zpět na nádraží. Jede nám IC do Bolzána. Jedeme okolo hradby horských velikánů. Cesta je lemována četnými hrady a kouzelnými vesničkami. Pastva pro oči. Pokus o focení z vlaku,okna totiž jdou stáhnout.

A je tu Bolzáno. Jdeme před nádraží kde nás vítá parčík s kytičkami.šikmo přes park do středu města. Sluníčko svítí i v duši, tak do sebe nasáváme kouzlo města. Na náměstí je kostel, který má střechu ve stylu svatoštěpánského domu ve Vídni. Jdeme se podívat dovnitř. Půvabné zahrádky u kavárniček přímo hladí. Procházka městem končí samozřejmě na nádraží, odkud nám jede vlak dolů na jih. Zatím však jen do Bologna, česky do Boloni, kam přijíždíme již navečer. Při příjezdu je sice ještě trošku světlo, tak pár fotek, ale potom už jen nás nesou davy do centra . Město je úplně plné lidí. Však taky moc hodin není, jen je brzo tma. Na náměstí zjišťujeme, že se tam právě koná jakási slavnost. Večerní procházku městem zpestřujeme posezením v kavárničce pod podloubím. Dáváme si místní pivo. Je pouze do třetinky. I tak je milé. Ještě troška pocourání po městě a pomalý návrat na nádraží, odkud v začínající noci odjížíme vlakem ICN směr Salermo.

Opět je volné kupé s jednou malou vadou. Sedí s námi jeden místí. Vypadá jak klasický mafián a tak spaní je nejisté,přesto výborné. Ráno jsme na jihu Itálie v Palermu, okamžitý přestup do Neapole. Tady menší zmatek při hledání soukromé železničky do Sorenta. Dvě,tři kličky a jsme u pokladny této drážky. FIP tu totiž neplatí. Platíme 2.30E a nasedáme. Je to tak napůl tramvaj. Sedadla z umělé hmoty. Nevadí. Přežijeme. Po hodině jízdy jsme v Sorentu. Před nádraží,dolů do města, procházka po terasách nad mořem. Tam hluboko dole je vidět přístaviště do nějž se musíme dostat. No, po schodech šlapeme dolů ,potom jen musíme najít pokladnu. Hotovo,koupili jsme si i zpáteční za 24E. U mola však stojí dlouhá řada lidí a my si musíme udělat přehled, která fronta míří na Capri.Navíc začíná pršet. Není to však tragické, loď je úplně uzavřená, tak ať si padá voda do vody.

Jenže na Capri je to jen půlhodinky a tak do toho vlhka musíme. Okolo chodí s deštníky, já však jdu v košili a nevadí to. Okukujeme nábřeží a hledáme kudy do centra. Šipka nás směruje. No jo, ale na šílené schody. Město je totiž kdesi nahoře. Tohle nám snad upadnou nohy. Lepší se dívat do různých průchodů na zahrádky a terásky. Za jednou brankou mají banánovníky i s plody. Jeden dokonce kvete. Vedle jsou citronovníky. Citrony jsou však úplně zelené. Nahoře je něco jako náměstí. No spíš minináměstí. Ale je to tu hezké. Kouzelné uzoučké uličky,v nichž přesto projíždějí elektrovozíky.Jezdí však opatrně a lidem moc nevadí. Uličky mají jména spíš podle hotelů a vil, které tam jsou. Kdyby svítilo sluníčko, tak by to bylo ještě o mnoho hezčí. Schody mě nelákají a tak když objevuji cestičku, která stále mírně skloňuje svůj směr, jdeme po ní. Ouvej. Je po delším kousku slepá a znamená to cestu zpět. Nevadí,bylo tady krásně. Město plné uzoučkých uliček a schodů. Jak dopravují všechno to zboží do té spleti je zázrak.

Schodům ve velkém jsme se nevyhnuli a tak ťapem klikatou uličkou zase do přístaviště. Jedna loď právě odplula, čekáme na další Ale mají to tu pěkně nepřehledné a tak čekáme na špatném místě. Rukama se domlouváme s nějakým místním námořníkem a ten nám ukazuje správné místo na nastupování. Loď je tady a tak se loučíme s Capri. Vracíme se do Sorenta. Tady vezmeme skratkou, která obnáší pouhých 130 schodů jedním vrzem do města. Dejchám jako lokomotiva. Přímým směrem na nádraží a vláčkem do Pompejí.

Jedeme na černo. Nejsme asi ale sami. Jede s námi převážně mládež. V Pompejích u pokladny je fronta a příšerné vstupné. 20Euro. Vzdáváme frontu a jdeme se projít okolo, pokud to půjde. No, moc toho nebylo, ale pár fotek máme. Musíme si hlídat trošku čas na vlak z Neapole a tak jdeme na vláček. Samozřejmě bez placení. Při východu z nádraží v Neapoli však je včetně policie. Nehodláme nic riskovat a vracíme se do Pompejí, kde je volný přístup k pokladně. Ve vlaku s námi jede však policajt a tak prdelka je stažená. V Pompejích honem ven, ale pozor i tady pan průvodčí kontroluje vystupující a policajt mu dělá asistenta. Obloukem okolo před nádraží k pokladně. Honem jízdenky a zpět do Neapole. Tady už je vše v pořádku. U východu někoho dusí a tak paradoxně naše jízdenky nikdo nechce vidět.Neapol je docela ošklivé město, přeplněné městské ulice otlučenými baráky. Zlatě v Čechách. Otáčíme radši svůj směr na sever. V 19.57 nám odjíždí EN Marco Polo do Terstu s příjezdem 8.04 na místo. Vyspání opět výborné. Ani nevíme kdy byly Benátky. V Terstu nás vítá sluníčko a příjemné město. Na první pohled je vidět, že kdysi byl Terst součástí středoevropského Rakousko-Uherska. Bývalý nejbližší přístav od Vídně. Dnes je ale to Itálie. Procházka městem nás dovedla ke krásnému kolotoči. Podle výzdoby města poznáváme, že zde probíhá nějaký festival. Všude je plno stánků připravených k parádě. Jenže město ještě pospává. Z Terstu vede naše cesta na sever do Udine. Je to menší město. Procházka dle mapy u nádraží. Docela je to tu hezké. Kostel na náměstí, další o kousek dál. Plánků města je povícero. U druhého kostela se radíme rukama s nějakou japonskou turistkou. Pohoda a jdeme na kopec uprostřed města. Hlavní brána a za ní výběr. Schody nebo cesta pro auta. Radši tou mírnější. Nahoře je kostel a hotýlek, nádherný výhled, pěkný parčík. Posedíme chvíli? Pohodička. Dolů se schodům nevyhneme. Při cestě na nádraží ještě jeden parčík ve městě. Na nádraží vybíráme vláček do Dafnie. Prostě směrem k horám. Při příjezdu do Dafnie se okamžitě vracíme o zastávku zpět, do Venzone. Tady nás totiž zaujala zříceninka opodál zastávky. Výstup a jdeme do vesnice. Ta zřícenina není hrad, je to zbytek opevněné vesnice. Nebo městečka, nevím ale je to tady přenádherné. Brána, před níž je hospůdka. Jdeme na pivo. Příjemné posezení. Potom teprve procházka, která hladí duši i oči. Jakákoliv slova jsou zbytečná. A to před válkou to muselo být krásnější. Za války byla vesnice rozbitá.Z jednoho kostela je pouze památník, druhý je po generálce.Stejně i rotunda. Hradby okolo vesnice jsou v nádherně udržovaném stavu pro turisty. Jenže ti tu nejsou. Kolečko kolem vesnice, zastávka na náměstíčku a zpět na vláček. Tady je problém. Odkud jede vlak. Z které koleje. Potom jsem si uvědomil, že je tady levostranný provoz a co my považujeme za kolej 1 je vlastně 2. Nakonec to objevujeme i napsané. Za chvilku je tu opět vláček a my se vracíme do Udine odkud patrákem do Benátek. Vystupujeme na Santa Lucia. Je už ale tma a z fotek asi moc nebude. Menší procházka Benátkami a v 21.04 nám odjíždí vlak EC Venezia přes Terst do Budapešti.

Vlak je přistaven a my hledáme místa. Průšvih. Místo tří vozů na sezení je jen jeden a to ještě se v něm nedá pořádně spát. Stejně je plný. Přesto se nám daří udržet si čtyřku pro sebe. Je kam dát nohy. Opodál však stojí jeden pán a tak ho pouštíme sednout. V Terstu ale vystupuje.Vlak tu stojí nejméně hodinu. Hraniční kontrola je důkladná. Nám to však nevadí. Vadí mi hlavně, že tak zvaná klimatizace je jen chlazení a je tu příšerná zima. Kovbojové na hranici už nás pustili a tak jedeme dál. Slovinský průvodčí chce opět platit místenky. My mu však vůbec nerozumíme a tak to po chvíli vzdává a my máme 9Euro v kapse. Chorvatští kovbojové rozebírají dokonce i strop. Šašci. V Maďarsku se ploužíme okolo toho jejich rybníka Balaton a do Budapešti přijíždíme se 70 minutovým zpoždění. Doposud byl jen jeden vlak na čas. A to lokálka. Zlatá česká dráha.

V Budapešti přesedáme naproti na peronu do rychlíku do Bratislavy. Je to nejhorší vlak za celé cestování. Za to by se měli Slováci stydět. Mezinárodní vlak z kterého se dělá špatně. Tohle snad u nás nejezdí ani na lokálkách. V Bratislavě přeskok na Rastislava do Břeclavi. Tady si počkáme na EC Hašek do Pardubic. Zatím jdeme do nádražní restaurace najíst se české večeře. Pivečko k tomu a je nám fajn. Přijíždí Hašek a jako lordi jedeme jedničkou do Pardubic. Tam naše cesta symbolicky končí stejným vlakem, jakým jsme vyjeli. Přesně po 6 dnech. Haškem na Prahu jsme odjeli,Haškem na Prahu jsme přijeli.

Autor: jezek

Další články autora: 35

Kvalita příspěvku:

hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli