Nejbizarnější skály Hostýnských vrchů - 1.část

Fotografie (36) • Foto: Franta

Pískovcové skály Hostýnských vrchů přináležící k zlínskému, lukovskému anebo rusavskému souvrství račanské jednotky magurského flyšového pásma jsou už na první pohled zcela jiné, než „děravé“ skály z Vizovických vrchů, se kterými jsem vás na stránkách Turistiky seznámil posledně.

Hostýnské jsou tvořeny převážně hrubozrnným pískovcem, místy s bohatou příměsí slepence. Samozřejmě, že i tady místy objevíme stěny přizdobené různými dutinami, ale jejich minimální výskyt nám bohatě vynahradí podoba některých skalních útvarů, které patří na Valašsku k těm nejbizarnějším.

Naše virtuální skalní putování tentokrát začneme u kamenné chaty na Tesáku, kterážto lokalita je dobře dostupná linkami busů anebo vlastním vozem. Odtud už samozřejmě musíme vyrazit pěšmo po turistických značkách anebo cyklostezkách.

Jedna z nich míří do údolí Rosošného potoka a do Rajnochovic. Asi kilometr za Tesákem silnička ze sedla pod skalnatou Čerňavou (844 m) klesá okolo jejího úbočí k bývalé vodní klauze a upravenému prameni Fons Theodori, majícího ráz rovnou vyvěrající bystřiny.

Mezi sedlem a klauzou odbočuje vlevo do dolinky s horní částí Rosošného potoka lesní cesta, jíž v okolním svahu dělají společnost četné balvany. Nejen jimi je ale tvořen hřeben napravo od nás.

V místech, kudy za ním prochází hranice PR Čerňava, je rozježen přerušovaným pásem rozeklaných skalek a jedním větším, asi deset metrů vysokým skaliskem. Zatímco jeho východní stranu tvoří mohutné pískovcové lavice, na západě na nás juká samý slepenec. Skála má zdola a z odstupu podobu velké pitoreskní Hlavy.

Pokud bychom prozkoumali i sousední skalní výchozy procházející napříč hřebenem jako hřbety malých dráčků anebo jako malé skalní vížky – tory, narazíme ještě na Hlavičku či Golema a budeme víc jak překvapeni divokou krásou okolní přírody.

Tam, kde potok spolu s lesní cestou vystoupá téměř až k našemu hřebeni, se dá přes prameniště potůčků přejít na téměř neznatelný chodník, který nás přivede pod skály a pralesovitý les novější chráněné lokality PP Orlí hnízdo. Nachází se na východním extrémním svahu hory Čerňavy a rozloha chráněného území činí 3 ha.

V prostoru mezi skalními výchozy a nad nimi se rozprostírá květnatá bučina, do níž je vklíněn cíp smrkového lesa. Nejpočetnějším druhem stromů je buk lesní spolu se smrkem ztepilým, místy se do porostu přimísil i javor klen. Díky tomu, že zde už více jak dvacet let neprobíhala těžba ani nové zalesňování, působí chráněná enkláva dojmem původního horského karpatského lesa.

Kromě krásného starého hvozdu s vývraty, tolik připomínajícího prales... a na jejichž kmenech možno spatřit hezké ukázky chorošů a hub, podtrhuje velmi sympatický vzhled přírodní památky množství skalních výchozů. Jedná se o několik souběžných nižších lavicovitých skalních hradeb a hřebínků, navzájem od sebe oddělených, okolo nichž se válí změť větších i menších balvanů.

V samém centru PP Orlí hnízdo se nad srázem vypíná trampská chata TO WOODCRAFT (stojící na místě té starší už od sedmdesátých let minulého století), která v symbióze s okolními skalisky skutečně připomíná nefalšované dravčí hnízdo. Pod skalními výchozy je několik zídkami obehnaných tábořišť a zároveň se zde nachází nejunikátnější suché WC z celých Hostýnských vrchů. A pokud se od chaty pustíte, chráněni převisem nejdelší skalní hradby, směrem vzhůru - až k jejímu konci, budete nahoře odměněni pohledem na zvláštní bizarní tvar jejího čela. Stejně jako na podobné skalní zvláštnosti v okolí.

Jedním z nejhezčích „kamenných“ míst na západních svazích Čerňavy je tajuplné Čertovo sedlo, kde můžeme obdivovat rozpukanou skalní hradbu. Ta ze sedla dolů sestupuje prudkým svahem a její dolní konec uzavírá výrazná skalní polověž Pulec. Daleko vyšší a bizarnější skalní útvar se vypíná na horním konci skalní hradby: celkově asi 10 m vysoká skalní věž je nadstavena jakýmsi kamenným zobanem a připomíná fantastickou obludu z říše starých slovanských bájí či keltských mýtů. Horolezci ji ale nazývají Rosničkou.

Skalní hradba a další okolní pískovcové výchozy jsou obklopeny ostrůvkem karpatského horského pralesa. V této oáze klidu našli domov ohrožené druhy z ptačí říše - sám jsem tu při jedné návštěvě pozoroval strakapouda a jiné, mně neznámé druhy ptáků.

Čertovo sedlo protíná stará, už nepoužívaná lesní cesta, a tak tu dnes našli ohrožení lesní živočichové nový a ničím nerušený domov.

Sousední kopec Smrdutá (750 m) je od mohutného masívu Čerňavy oddělen pouze malým sedélkem, takže se dá říct, že je jejím jihozápadním výběžkem. Je ale ze všech rozsoch hory výběžkem nejskalnatějším a navíc dobře přístupným po zelené turistické značce, mířící z Čerňavy do Chvalčova. Skalnatý vrchol Smrduté má tvar kužele, jeho strmé svahy dosahují sklonu až 55% a zelené značení, které vede po vrstevnicové lesní cestě, skalnatý vrch ve 2/3 jeho výše obtáčí.

Co všechno můžeme na Smrduté spatřit? Na to se zeptejme lehkého lesního vánku, který se proplétá mezi kmeny stromů suťového lesa: tu se otře o buk lesní, kousek vedle zase o javor klen, jasan ztepilý či lípu malolistou. Dalšími překážkami na cestě větříku jsou kmeny jeřábu ptačího či habru obecného, jen těch jilmů a jedel bělokorých za ta léta ubylo a proluky po nich umožní větrným poryvům rychlejší pohyb.

Asi jste si už vydedukovali, že bude tento kopec chráněn jako přírodní rezervace a máte naprostou pravdu: ta původní vznikla už v roce 1975 a roku 2000 byla rozšířena na 6.5 ha. Kromě výše jmenovaných druhů stromů, které dosahují stáří asi 160 let a které se zde kupodivu zmlazují, se pod nimi nachází bohaté patro bylinné, kde i naprostého laika upoutá například měsíčnice vytrvalá, bohaté mechorosty a játrovky.

Jenže Smrdutá je přírodní rezervací, kde jsou chráněny také nádherné exponáty z někdy neprávem opomíjené „neživé" přírody. Na jejích prudkých svazích totiž vystupují četné ohromné balvany, skalky a dlouhé stěny lavicovitých mrazových srubů, setkáme se tu se zvláště zajímavými geomorfologickými projevy zvětrávání pískovců a slepenců v karpatském flyši. Od sedélka pod Čerňavou je vlastní vrcholek Smrduté dostupný strmě stoupající lesní cestou. Pod ním se nachází divoce rozeklaná skalní hradba a z ní vystupuje naprosto ojedinělá skalní věž. Nazývá se Obří hlava a skála z profilu opravdu připomíná tvář obludy z pohádkové říše. Je to jedna z nejvýraznějších skal v celých Hostýnských vrších a směle může konkurovat i spanilé spící „krásce" na vrcholku Velé či útvarům na Skalném.

V sedélku je umístěn informační panel NS Hostýnské vrchy a návštěvník se z něj dozví i o zdejší pseudokrasové jeskyni. Vstup do sluje se nachází nedaleko mezi balvany a puklinovitá jeskyně připomíná lidmi vyrubanou nízkou štolu. Ona byla její nejužší místa skutečně rozšířena lidskou rukou, ale lom chodeb podél puklin je přírodního původu. Ještě před rozšířením rezervace o vrchol Smrduté si mohli vhodně vybavení odvážlivci jeskyni o délce 56 m celou prolézt a dostat se na zemský povrch druhým východem, který leží asi o 12 m níž. Je to zatím nejdelší známá sluj v celých Hostýnských vrších a slouží jako zimoviště čtyřem druhů netopýrů. Na informační tabuli můžeme shlédnout jejich fotografie a ten „vrábelův" je opravdu fešák!

(Jak je to s návštěvou podzemí nyní, když už se nachází mimo lesní cestu přímo v přírodní rezervaci, tož to opravdu nevím.)

Na další pitoreskní skalní útvar narazíme pod vrcholem nejvyšší hory Hostýnských vrchů.

K vrcholu Kelčského Javorníku (866 m) je to od rozcestí na Jehelníku po zelené značce jen asi šest minut metrů pohodové chůze lesem, už bez většího stoupání. Na „rovinatém“ hřebeni narazíte na dvojici fantasticky vypreparovaných skalek, která jsem už kdysi hrozně dávno sám pro sebe pokřtil na Dvojčata. Tenké pískovcové a slepencové skalní lavice jsou zde na sebe vyskládány jak žebroví radiátoru a z turistického chodníku se na ně otvírá moc hezký pohled. I když jsou to skalečky nesmírně malebné (a já si je za opravdu skvělého osvětlení zrovna fotil), přešlo okolo za deset minut asi padesát turistů a podíval se na ně jen jeden jediný. Ostatní totiž tak spěchali k nové rozhledně, že jim na koukání na to, okolo čeho procházejí, prostě nezbyl čas!

Z Jehelníku se virtuálním letem přesuneme na severovýchod „Hostýnek“, kde se na kopci nad obcí Jarcová vypíná bizarní skalní věž zvaná Jarcovská kula.

O jejím vzniku snad jen tohle:

Tož to zas byl jednou v pekle pěkný virvajs! Lucifer řval vzteky a proklínal všechny rarachy, neboť kvůli špatné koordinaci práce, selhání čertovského faktoru a jednomu zásahu z „hůry" přišli pekelníci o lukrativní stavební zakázku. Termín kolaudace - přehradit tok říčky Senice do ranního kuropění - se čertům kvůli jednomu náměsíčnému kohoutu dodržet nepodařilo. A navíc se po této nezdařené akci všude po valašských kotárech povalovaly hromady popadaného kamení.

No - z lidského hlediska to tedy kamení rozhodně nebylo. Skal prapodivných tvarů a podob se totiž pobožní Valaši dost báli a právem je označovali - k Luciferově čím dál většímu uspokojení - za dílo „ďáblovo". Většina výraznějšího popadaného kamení dostala od lidí pojmenování vonící smolou a plameny pekelnými.

Jen ta Jarcovská skála kupodivu nenese přízvisko po čertovi, ale místní jí říkají Kula anebo Gula. To proto, že vrcholek skály připomíná kulatý bochník chleba... a věřte nebo ne, ale Jarcovští si časem skálu natolik oblíbili, že se její podoba dostala i na pečeť obce. Otázkou je, či se tak stalo ještě předtím, než tuto skálu domorodci částečně odtěžili nebo až v „novověku", kdy byla skála s okolím vyhlášena Přírodní památkou.

Zajímavá, téměř 9 metrů vysoká korpulentní skalní věž je přístupná po žluté a modré turistické značce. (Skála prý měla opodál své dvojče, ale díky našim velmi pracovitým kamenickým prapředkům zmizelo už před více jak půldruhým stoletím z povrchu zemského.)

Z informační cedule se dozvíme - že je Jarcovská kula tvořena hrubozrnnými pískovci a několika druhy slepenců ( skálou prochází celkem 5 jejich rozdílných vrstev), - že na jejich stěnách můžeme spatřit velmi hezké skalní lišty, voštiny a dutiny /což je pravda/, - a že se na jejím vrcholu nachází mimořádně vyvinutá skalní mísa. Tento fakt nám bohužel můžou potvrdit jen horolezci, neboť vlastními silami a bez použití technických pomůcek se na temeno skály asi nedostaneme.

Před skalní věží se nachází menší prostranství, které dovolí skálu vyfotit z přijatelného odstupu a najdeme tu také dva informační panely. Ani na jednom z nich se ale nedočtete, že Jarcovskou kulu dnes můžeme obdivovat jen díky čertovi Matesovi, kterému při letu na noční šichtu na Senicu skala vypadla z tých jeho gramblavých paprčí...

Další virtuální skalní potěšení jménem Čertovy skály nás čeká nedaleko obce Hošťálková:

Návštěvník, stanoucí před nimi poprvé, si asi nejdříve protře úžasem zamlžený zrak a vzápětí nevěřícně vydechne: „Jsou tohle opravdové skály anebo z kamene vytesaná umělecká díla ?"

(Obojí je pravda...)

Skály skutečně vypadají jako sousoší od nějakého věhlasného barokního mistra. V tomto případě je ale autorství jednoznačně přiřknuto Matce Přírodě. V polozapomenutém, přesto ale nádherném koutu Valašska, se jí tu podařil naprosto husarský kousek! Za stavební materiál posloužil nám už důvěrně známý hrubozrnný pískovec a slepenec karpatského flyšového pásma. Namísto kladiva a dláta se musela spokojit toliko s působením větrné, vodní a chemické eroze. Dlužno dodat, že si se svým výtvorem dala na čas, ale konečný výsledek stojí opravdu za to! Skály tím pádem záskaly vzestupnou gradaci jak přírodní, tak i „uměleckou", neboť ze zalesněného svahu vystupují v řadě nad sebou.

Prvním ze čtyř výrazných skalních útvarů je čtyři metry vysoký štíhlý pilíř, nazývaný Panenkou. V přiměřeném odstupu se rozvaluje daleko rozložitější skalisko Kapucín. Následující dvě skalní věže - Tulák a Král - jsou největší a také umělecky nejpropracovanější. Nejvýše položený monarcha se ke svému nepoddajnému poddanému naklání a snad mu - v tom němém a věky věků trvajícím „hovoru skal" - i něco vytýká...

Možná se vám to bude zdát neuvěřitelné, ale o Čertových skalách u Hošťálkové nenaleznete zmínku v žádném turistickém beedekru či encyklopedii, nejsou popsány v dílech našich nejznámějších „skálologů", jakými jsou pánové Jan Vítek a Martin Janoška a dosud k nim nebyla vyznačena ani žádná turistická trasa!

(Na mapách.cz jsou ale v terénu vyznačeny naprosto přesně.)

Přestože k nim nevede žádná „řádná" turistická trasa, jsou dobře přístupné z horní části Hošťálkové, zvané Horňansko po lesních cestách se zpevněným povrchem. Jen v samém závěru nutno „přestoupit“ na strmě stoupající cestu lesní, od níž vede houštím ke skalám vrstevnicový chodníček. Od hlavní silnice na horním konci Hošťálkové je to až na skalnatou „konečnou" asi 2 km.

Hošťálkovské Čerťáky se v poslední době staly velmi oblíbeným cílem horolezců, kteří jednotlivé skalní útvary obdařili jmény a na stěnách jejich na 20 lezeckých cest vyznačili. Horolezecké cérky a aj ogaři si ale prý stěžují na tvrdou a ostrou strukturu skalní masy. Mají pravdu. Severní stěny jsou tvořeny značně tvrdou horninou s mocnými zrny, a tak skála při styku s lidskou dlaní skutečně připomíná ostré struhadlo. Na této světové straně jsou skály také nejméně členité.

Naprosto odlišný úhel pohledu ale návštěvníkům nabídnou jejich jižní stěny. Tady se do nich zakousla eroze s opravdu mimořádnou chutí, o čemž svědčí nespočetné množství otvorů a otvůrků, děr kulatých i dutin protáhlých a všemožných velikostí. V bělostné a místy medově vybarvené hornině můžeme ze široké palety geomorfologických jevů obdivovat také početná přediva voštin, spousty menších a větších převisů, říms, lišt, puklin... a též jedno malé skalní okénko se tady najde.

Jako zvláštní bonus pro milovníky skal je stěna Tuláka přizdobena zvláštními geometrickými obrazci, jež mají na svědomí tence vystupující žilky tvrdého křemene.

I ty tři mohutnější skalní útvary nad Panenkou jsou při pohledu „In Face" velmi úzké a navíc jsou rozčleněny podélnými škvírami rozsedlin, prostupujících skalními masami od temen až po úpatí. Tyto neustále se zvětšující praskliny se někdy v budoucnosti stanou hlavní příčinou jejich definitivního zmaru. Ta doba je zatím naštěstí v nedohlednu a my se tak v současnosti můžeme těšit z pohledu na soustavu jedněch z nejhezčích valašských skal.

I když nejsou nijak zvlášť vysoké (Král dosahuje sotva 12 metrové výše), ani rozlehlé - jejich přerušovaný pás dosahuje délky sotva 60 m, odkrývá se z nejvyššího bodu skal díky prořízce pěkný výhled. A to na centrální část Hostýnských vrchů v oblasti Trojáku a Tesáku, vpravo částečně na obec Hošťálkovou s pohádkově krásnou okolní krajinou a vlevo máme výhled do závěru doliny, rozčleněného potoky a hřbety na několik údolíček. Pokud si myslíte, že na ostrém návrší - asi 0.5 km daleko odtud - vidíte další skalní útvar, který vypadá jako skalní věž, tak vás skutečně nešálí zrak!

Komplex skalních útvarů u obce Hošťálková se totiž skládá ze tří skalních skupin (Čertovy skály jsou z nich ty největší a nejznámější), které jsou od sebe navzájem vzdáleny několik set metrů.

Málokdo možná ví, že k tomu z nejhezčímu z „neživé" přírody, kterou lze v Hostýnských vrších spatřit, se řadí také skalní útvary na vrchu Skalný.

Poměrně rozsáhlá, ale přerušovaná soustava skal dosahuje celkově délky kilometru a dělí se na skály Horní, Prostřední a Dolní. Mezi prvními z nich prochází významná turistická hřebenovka z Tesáku na Hostýn, ale ne každý turista se od tur,rozcestí nad Rusavou vydá po chodníčku po louce vzhůru k nejvyššímu bodu Skalného (709 m) do soustavy nejvyšších skal anebo po pěšině odbočí k nedalekým Prostředním skaliskům.

Všechny tyto útvary totiž po většinu roku nejsou přes bujný příkrov vegetace vidět, a tak se mnozí průzkumu terénu raději vzdají.

Což je škoda, neboť na Skalném byly všechny pískovcové a slepencové skalní útvary původně mrazovými sruby, ale vlivem vnějších povrchových činitelů se změnily na výrazné izolované skalní věže. Tím nejpůsobivějším je zřejmě skála Žába. Při pohledu na ni se člověk neubrání dojmu, že se skutečně dívá na podobu obrovského obojživelníka.

V horní části umožnil velký převis o hloubce 4 metrů ztvárnit téměř dokonalou podobu hlavy žáby - dokonce i s okem. Převislá stěna dosahuje výše asi devíti metrů, ale celkově je obojživelník od svého úpatí vyšší, neboť jeho tělo, vypreparované šikmými vrstvami klesá dolů prudkým svahem. Některá díla neživé přírody lze právem označit jako krásná... a skalisko Žába je jistě jedním z nich!

Vrch Skalný (709 m) se vypíná z hřebene Hostýnských vrchů na dohled od místa, podle kterého dostaly zdejší valašská kopčiska své jméno - svatého Hostýna. Skály Skalného jsou tvořeny masívními pískovci a slepenci rusavských vrstev zlínského souvrství z období neocénu, což jistě s radostí ocení každý laik. Pro ty obzvlášť natvrdlé by mělo být připsáno jednoduché a prosté vysvětlení: skály Skalného stojí v místech bývalého skalnatého hřebene, který prošel rozsáhlou mrazovou destrukcí a do dnešní doby se nám z něj zachovaly jen ty nejpevnější útvary, vypínající se nad terén v podobě torů a masivních skalních věží.

Dlužno dodat, že všechny tyto skály jsou velmi malebné a patří k nejhezčím útvarům „neživé" přírody, které jsou v Hostýnských vrších k vidění. Info tabule na rozcestí se už ale nezmiňuje o tom, že jsou od ní skalní útvary přístupny vyšlapanými pěšinkami a chodníčky s absencí jakéhokoliv značení.

K Horním skalám se nejlépe dostaneme po pěšině po okraji velké louky nad odpočívadlem. Pěšina stoupá přibližně severním směrem do sedla, oddělujícího lučinatý hřeben od toho zalesněného, ve kterém se skály ukrývají a k nimž mezi stromy lesa zamíří už prudší chodníček. Proplete se mezi balvany a vzápětí vyústí pod téměř desetimetrovou skalní stěnou a „vynese" návštěvníka až na její zarovnané temeno, s trčící skalní nádstavbou, připomínající profil dravého ptáka. Skutečně po právu se toto skalisko nazývá Orlem.

Když se dosyta pokocháme jeho tvarem a naše nožky se už nedočkavě zavrtí, aby navštívily další místa, neposlouchejte je a raději si před odchodem ještě jednou pozorně prohlédněte zarovnanou plošinu před Orlem. Není to místo jen tak ledajaké - stával zde totiž hrad Skalný, jak v 90-tých letech minulého století zjistil D.Kobinger.

Hrad existoval někdy v polovině 14.století, do dnešních dnů se z něj ale nic nedochovalo a krom toho, že blízkým Obřanům „vyfouknul“ prvenství nejvyššího moravského hradu, nebyl nijak významným místem. Není o něm sebemenší historické zmínky a pravděpodobně to byl jen maličký dřevěný hrádek, plnící funkci strážního bodu mezi dvěma horskými údolími.

My se ale vraťme zpět ke skalám.

Ta další, vzdálená odsud asi 50 m, je rozeklanou skalní věží a dostala jméno Zub. Proč tomu tak je, pochopí při pohledu na tuto skálu i malé pachole - tvar lidské zubní stoličky (i s tím kořenem) je naprosto nezaměnitelný! Když si skalní věž obejdeme hezky dokola, zjistíme, že ze severní strany dosahuje její výše asi 14 m (je tedy mezi útvary Horních skal útvarem nejvyšším), a na straně opačné nalezneme maličký symbolický horolezecký hřbitůvek. Skalní stěna je osázena plaketami na památku lezců, kteří už nejsou mezi námi.

(Jen pro vaši informaci - horolezci mají na Skalném vytýčeno na devadesát lezeckých cest o stupnici obtížnosti 3 až 9.)

Kromě Orla a Zubu patří k nejbizarnějším „horním“ skalám Kůň, nacházející se na temeni hřebene nad Žábou. Jeho vrcholek, připomínající koňské sedlo, dříve umožňoval hezký výhled do údolí Bystřice... ale protože jak známo, nic netrvá věčně (ani láska k jedné slečně), okolní stromy vyhlídku už dávno přerostly!

Posledním výraznějším skaliskem vzdáleným asi 150 m východně odtud je Plotnička, dosahující výše už jen 6 metrů.

Rozcestí Skalný je nejen křižovatkou turistických cest, ale zároveň „rozdělovníkem" mezi Horními a Prostředními skálami Skalného. Směrem k jihu prudce klesá modře značená trasa do „Táborského" Rusavy, my se ale k dalším neznámým a odsud neviditelným skalám dostaneme po chodníčku, který od rozcestí míří jihozápadním směrem do lesa. Stejně tak klesá skalnatý hřeben, ze kterého vystupují další roztodivné skalní útvary. Tím prvním je zajímavé seskupení s roztomilou skalní věžičkou - torem. O něco níž nás chodník zavede k východní a dosti nevábné stěně rozložitého skaliska. Kdybychom si dali tu práci a obešli jej z druhé strany, dostaneme se pod úpatí impozantní, více jak 10 metrů vysoké skalní stěny, kterou horolezci nazývají Nevěstčinými převisy.

Směrem k Rusavě spadá boční pěšinka lesem k dalšímu zajímavému izolovanému skalnímu útvaru - asi 6 m vysoké věži Bezejmenná.

Pokud chceme shlédnout i další útvary Prostředních skal, musíme se od ní pracně vyšplhat zpátky na hřeben. Chodníček klesá mezi menšími a nižšími skalními výchozy k poslednímu mohutnému skalisku. Jeho západní stěna se blíží k hranici osmi metrů a jeho témě ještě donedávna umožňovalo hezký pohled na dědinu Rusavu s malebným okolím. Tato skála nese jméno Vyhlídka a nachází se asi 200 m pod Nevěstčinými převisy. Pod Vyhlídkou strukturální hřeben prudce spadá do údolí s bezejmenným potokem a nalezli bychom na něm už jen několik nižších výchozků. Jeden z nich má podobu zbytku staré hradní zdi.

Poslední dnešním virtuálním skokem se dostaneme na nejzápadnější místa „Hostýnek“, z nichž už se otvírá pohled na rovinatou Hanou.

Od obce Přílepy vede pod výrazný kuželovitý vrchol Hradu (560 m) modrá turistická značka. Nad rozcestníkem se zdvihá vlastní skalnaté témě kopce převyšující okolní terén asi o 15 metrů a přímo k němu vybíhá dobře vyšlapaná pěšina. I když nahoře najdeme trampy využívaný plácek připomínající miniaturní hradní nádvoříčko, tady na Hradě se kupodivu žádná středověká fortifikace k nebi netyčila. Tohle místo bývalo „pouze“ důležitým strážným bodem, odkud se v období třicetileté války za pomoci zapálené vatry hradům Lukovu a Buchlovu oznamovalo nebezpečí vpádu švédských vojsk.

I přes absenci hradní zříceniny je Hrad půvabným a romantickým místem, neboť se na jeho vrcholu i svazích setkáme se zajímavými skalními výchozy a jeho poznávacím logem by mohl být ten asi 4 m vysoký skalní pilíř tyčící se na samém vrcholu nad nádvoříčkem.

pokračování příště

Poslední aktualizace: 21.12.2020

Nejbizarnější skály Hostýnských vrchů - 1.část na mapě