Portugalsko - Vila do Conde

Při pobytu ve městě Porto jsme podnikli několik výletů. Jedním z prvních cílů bylo městečko Vila do Conde. V půl desáté odjíždíme z krásného nádraží Porto - São Bento skoro až na periferii města, na hlavní portské vlakové nádraží, které se jmenuje Campanhā. Porto je po Lisabonu největším dopravním uzlem země, silničním i železničním. Vzhledem k brzkému odjezdu vlaku jsme cestu absolvovali bez jízdenky a hodný pan průvodčí nám vysvětlil, že do cíle našeho dnešního výletu se nedostaneme vlakem, nýbrž metrem. Páteřní doprava ve městě Porto a jeho okolí je zajišťována městskou dráhou zvanou Metro do Porto, která využívá pouliční, podzemní i nadzemní tratě. Je to spolehlivý, rychlý a pohodlný způsob dopravy. Taktéž systém zakoupení karty Andante a její následné dobíjení jsme pochopili brzo. Karta je asi obdoba slavné pražské „Opencard“, ale lidé jsou s ní spokojeni a využívají kartu ne pouze pro dopravu, ale i ke vstupům do muzeí, různých památek a podobně. My jsme si pořídili jednodušší typ karty, která slouží pouze pro jízdu dopravními prostředky. Karta se musí vždy nabít a cena se liší dle destinace. Území je rozděleno do barevně odlišených zón.  

V městě Vila do Conde vystupujeme v jedenáct hodin. Vila do Conde je v současnosti moderní letovisko, které se nachází u ústí řeky Ave. Kromě toho má ale dlouhou rybářskou a loďařskou tradici. Ani jedno z toho však není hlavním důvodem naší dnešní návštěvy. Do tohoto města jsme se vypravili kvůli trhu, který se zde koná pravidelně každý pátek. Od zastávky jdeme podle intuice tím nejkratším směrem na tržiště. Vstupujeme do areálu a jsme opět okouzleni. Je to celé město uliček s obchůdky a prodejními místy s poměrně bouřlivou atmosférou, která je zde ale běžná. Stánky jsou přeplněné zbožím, prodejci vykřikují a nabízejí. Někteří trhovci lákají kupující dokonce pomocí megafonů. Je zde k dostání všechno možné i nemožné. Všímáme si, že Portugalci nakupují často a rádi na tržištích, jelikož zde seženou téměř vše od potravin, ovoce, zeleniny, sýrů, masa, ryb, koření až po květiny, oblečení obyčejné i fotbalové, boty, hodinky či náramky, domácí potřeby, zahradní nářadí, nábytek, keramiku, starožitnosti, ale i neuvěřitelně nepotřebné věci, některé levné, jiné šíleně drahé.

Na rozdíl od supermarketů jsou zde k dostání i živá zvířátka jako například kohouti, slepice, kuřata, králíčci nebo housata či kachňata. Místní nakupují, my se kocháme a policie to tady hlídá. Skoro hodinu nasáváme úžasnou atmosféru trhu. Člověk zde vidí, slyší a čichá to, co lze jen těžko popsat. Hodně věcí tady soutěží svojí vůní, barevnou lákavostí a tajemnou chutí s našimi smysly. Tudíž i my nakupujeme, datle, ovoce a především sýr.

Ale jak se říká, nejen poezií živ je člověk, a proto se chceme dozvědět, co jedí Portugalci a jaký je rozdíl mezi stravou u nás a u nich. Jdeme dolů do přístavu, kde se nachází rybářská čtvrť. Každé cestování musí být dobře živeno a napájeno a tak si celkem brzy z nabídky mnoha barů a restaurací vybíráme opět podnik, kam chodí na jídlo místní labužníci z přístavu. Jmenuje se Café Alfandega. Vcházíme a ihned zjišťujeme, že jsme zde správně. Stačil nám k tomu jeden zkušený pohled k obsazeným stolkům. Nastal čas seznámit se s jednou z delikates tohoto kraje. Pozorujeme a zkoumáme jídlo, které se nachází na některých talířích a které spokojeně lidé konzumují. Konečně jsme objevili místní specialitu, kterou jsou portské dršťky - tripas. V 15. století, v době objevných a dobyvatelských cest, se obyvatelé Porta zřekli veškerého masa ve prospěch námořníků a živili se pouze dršťkami. Pro Portugalce jsou lidé z Porta prostě tripeiros “dršťkožrouti”. Ale Porťané jsou na toto označení hrdí. Dršťky jsou součástí zdejší kuchyně i všech historií o městě. K jeho slávě i zajímavosti přispěly podobně jako slavné portské víno. Tudíž i my ochutnáváme tuto zdravou místní specialitu. Dršťky, bílé fazole, klobása Chouriço, dokonce i kousky masa, to vše plave v oleji a k tomu jako příloha je servírována rýže. K snídani bych to doma asi nejedl (jsem totiž zvyklý na šampaňské a kaviár), ale v přístavní restauraci k obědu je to ideální. Místo piva si dáváme Vinho verde, což by v českém překladu mělo znamenat zelené víno. Má to však s touto barvou jen velmi málo společného. Zelená v tomto případě není brána jako označení barvy, nýbrž jde o synonymum pro mladé, nezralé víno. Na osvěžení nebo k jídlu je to dobrá volba. Jídlo i pití je zde cenově zajímavé a proto asi tento podnik také navštěvují převážně místní. Při placení obsluha nepoužívá účtenky, nýbrž napíše a sečte výslednou sumu na papírovém ubrusu, který nám při našem příchodu prostřela na stole.

Odcházíme dobře nasyceni a vydáváme se znovu do ulic města Vila do Conde, jehož dominantou je velký klášter Convento de Santa Clara. Nachází se na kopci nad řekou, ale pro veřejnost je bohužel uzavřen. Přesto je rozumné se k němu vyšplhat, jelikož se z tohoto místa nabízí úžasná vyhlídka na celé město, řeku i nedaleké moře. Opět scházíme k řece a pokračujeme v procházce. Naší pozornosti nemůže také uniknout maurská kupole, která září bělobou nedaleko od přístavu. Capela do Socorro je svědkem konvertování maurských řemeslníků ke křesťanství v dobách inkvizice. Uvnitř si prohlížíme zajímavé azulejos, které mimo jiné zobrazují křesťanskou tématiku, Uctívání tří králů, přičemž některé z postav mají na hlavách muslimské turbany.

Prakticky po celou dobu návštěvy města můžeme pozorovat jednu velice zajímavou stavbu, kterou je akvadukt. Pochází z 18. století a pomocí svých 999 oblouků přepravoval vodu ze vzdálenosti pěti kilometrů. Prohlížíme si to zde, kocháme se a fotografujeme. Dnešního dne nás bylo možno ve zdejším městečku leckde potkat. Na některých místech jsme byli dokonce dvakrát, některé ulice jsme prošli i vícekrát. Bez mapy, ve snaze dosáhnout vyhlídnutého cíle, nebyl problém našlapat pěkných pár kilometrů. Nakonec však naši návštěvu ve Vila do Conde končíme a v 15 hodin a 30 minut odjíždíme metrem zpět do Porta. Líbilo se mi tady a především v pátek mohu návštěvu tohoto města vřele doporučit.