Přechod průsmyku Fimmvörðuháls, jižní Island

Tento díl zaznamenává náš druhý a třetí den na Islandu, kdy jsme procházeli horským průsmykem Fimmvörðuháls v rámci jedné z nejvíce turisticky oblíbených cest na Island ze Skogáru do Þórsmörku. Tato cesta je přibližně 22 kilometrů dlouhá a navazuje na ní pak jeden z nejhezčích treků na světě Laugavegur, o kterém bude další díl cestopisu. Během cesty je potřeba zdolat převýšení 1000 metrů. Náš první den a návštěvu sopky Laki si můžete přečíst jinde.

Náš trek začal nad vodopádem Skogafossem, který v překladu má znamenat vodopád v lese. Největší sranda je, že široko daleko nenajdete ani jeden strom, inu časy se od dob Vikingů změnily. My se jiiž předešlého večera rozhodli, že nechceme kempovat v kempovišti pod vodopádem, kde se nacházelo neskutečné množství lidí, a tak jsme museli jít nad něj. Vystoupali jsme tedy večer schodiště vedoucí kolem vodopádu, našli si místečko u menšího potoka mezi kopci, kde se dalo krásně stanovat a zapíchli to tam. Ráno nás přivítalo krásné slunečné počasí, u kterého jsme se domnívali, že nám zajisté vydrží dlouho. Byli jsme na Islandu druhý den a tak jsme byli ještě nezkušení a velice optimističtí. Později jsme se naučili, že počasí na Islandu je stálé, jako cena benzínu v Česku. Během pár minut je všechno jinak… Ráno jsme ale byli ještě optimističtí a tak jsme vyrazili na cestu jen v tričku s baťohy naplněnými jídly na téměř měsíc života v pustině.

Před odchodem mezi ledovce, jsme se otočili směrem k moři a kochali se neskutečně dlouhou planinou, která se rozkládala pod vodopádem Skogafoss. Pro zájemce o geologii vysvětlím, kde se tato dlouhá rovná planina v oblasti vzala. Dříve byl Skogafoss vodopád, který dopadal na hladinu oceánu obklopujícího Island, což dalo vznik útesům a příkrým srázům, které od vrcholku vodopádu můžete v okolí pozorovat. Nicméně celý Island se pozvolna zvedá vzhůru, rychlostí jen několika milimetrů za rok, takže dochází k tomu, že se za 100 let například zvedne o 1 metr a oceán tak musí ustoupit. Vzniká tak dlouhá rovinatá planina, která nyní tvoří velkou část pobřeží v této části ostrova.

Ale zpět na cestu. Ze začátku vede cesta mezi dvěma ledovci, po levé straně uvidíte menší ledovec nazvaný Eyjafjallajökull a tak známý kvůli erupci vulkánu ukrývajícím se pod ním z jara roku 2010. Po pravé straně je pak ledovec Mýrdalsjökullu. Cestička vede přesně mezi nimi v místech, kde se většinou nachází jen několik malých ledovcových splazů případně firnovišť, která se dají snadno přejít, a kde průsmyk zvaný Fimmvörðuháls. Musíte od mořské hladiny vystoupat do výšky přibližně 900 až 1000 metrů nad mořem, abyste pak mohli na druhé straně hnedka zas tuto výšku celou zklesat. Nicméně, tato část trasy se někdy považuje, jindy zas nepovažuje za součást trasy Laugavegur, která vás provede oblastí Duhových hor. Ona se obvykle i chodí obráceně, tedy z centra Landmannalaugar směrem na jih k moři, ale jelikož my jeli stopem, tak jsme si to dali od jihu k severu, což jak se říká, je údajně těžší záležitost, jelikož jdete více do kopce. Tak či tak, my šli od moře. Ze začátku kopírujete řeku Skógá, která zásobuje vodou vodopád Skogafoss a já vám můžu jen doporučit, moc tenhle vodopád nefoťte. 2 až 3 fotky vám stačí, jelikož po cestě vzhůru uvidíte vodopádů desítky. My za začátku se snažili fotit snad každý, jelikož se nám vždy líbili a my si mysleli, že je hezčí, než ten předešlý, ale samozřejmě to tak nebylo a jen to užíralo baterku do foťáku a bralo místo na kartě. Nicméně, tuto chybu si musí každý projít sám.

V první části cesty jsme potkávali relativně dost turistů, kteří zaparkovali dole pod vodopádem auto a vyběhli si na vrcholek sedla se podívat do okolí na jeden den, přeci jen je to nejvíce turisticky vyhledávaná trasa na Islandu pro svojí relativní krásu a blízkost k Reykjavíku. Často šli na lehko, jen s pláštěnkou a malým baťůžkem, což se s námi, co nesli přes 20 kilo na zádech, vůbec nedalo srovnávat, a tak nás pravidelně předbíhali a usmívali se na nás, jak si to vlečeme. My si to o to víc užívali a kochali se nádhernou scenérií řeky, která vytvořila desítky vodopády v porézní sopečné hornině. Některé zákoutí začaly vypadat jako opuštěná skalní města, jiné měly skalní brány či nádhernou pokrývku mechu. S každou minutou, co jsme šplhali do kopce, se začal zesilovat vítr, a kde se vzaly, tu se vzaly, přilétly mraky a začalo docela silně pršet a do toho kvalitně foukat. Okamžitě jsme tedy vytáhli pláštěnky a na vrcholku menšího kopce jsme se schovali za kámen a pod pláštěnkami jsme přečkali to nejhorší, co šlo. Déšť naštěstí za pár minut ustál, ale silný vítr už ne. Neustále sílil a s každým krokem to bylo horší a horší. Do toho se v nepravidelných intervalech vracelo mlžení či lehký deštík, takže od této chvíle se výstup na vrchol průsmyku stala záležitost vůle.

Řeka Skógá je v jednom místě přemostěná malým dřevěným mostíkem, který jsme i my využili. Jakmile ho přejdete, dostanete se na rovnou planinu, kde stoupání je již jen velice pozvolné a kde tím pádem neskutečně fouká, protože tam není nic, o co by se vítr mohl zastavit a trošku zpomalit. Pro nás to znamenalo boj s větrnými mlýny. Udělali jsme jeden krok a o půl kroku nás poryv větru vrátil, neustále jsme si tak do větru lehali a se skloněnými hlavami jsme šli proti němu. On se často a rád točil, občas udeřil z leva, občas z prava, čímž vytlačoval přítelkyni z cesty, po které jsme šli. Přeci jen měla větší problém udržet v těchto velice silných poryvech stabilitu. Často se nám taky stalo, že poryv větru náhle ustal a my byli proti němu zapření, takže to mělo za následek jen to, že jsme málem spadli na čumák. Za těchto podmínek jsme stále stoupali výše a výše s vidinou, že máme vymyšlený jistý časový plán, který bychom měli více či méně dodržovat.

Po cestě si můžete prohlížet nádhernou krajinu, která se všude kolem vás rozkládá. Po obou stranách vidíte vykukovat bílé planiny ledovců, které pokrývají blízké vrcholky hor. Řeka Skógá se snaží a ve vyšších polohách vytvořila nádherné koryto s hlubokým kaňonem. Všude okolo se nachází sopečné horniny, převážně sopečný prach a popel prostoupený menšími kameny, takže se zde dají najít hezké kousky do sbírky, pokud takovýmto směrem tíhnete. Při pohledu zpět je vidět oceán (pokud máte to štěstí a je jasno). Po poměrně dlouhé chvilce cesty jsme nakonec došli k jedné ze dvou turistických chat, které se v této oblasti nacházejí. Jestli se nepletu, tak jsme došli k té starší, ale o to větší (taktéž je to ta jižnější), chatě Baldvinsskáli. Severnější a novější chata by měla být Fimmvörðuskáli, ale na ní se muselo kousek sejít z trasy, takže my jsme jí minuli.

Když jsme přišli k chatě, zjistili jsme, že se v ní nachází již asi 10-12 lidí, kteří se zde schovávají před šíleným větrem, který panoval všude v okolí a skutečně vysával z lidí energii závratnou rychlostí. Schovali jsme se venku na terase v závětří, dali sváču v podobě tyčinky Corni a začali přemýšlet, jestli tu budeme s tímto davem lidí chtít strávit noc či jestli vyrazíme dál na cestu. Sondovali jsme informace od jednoho trekaře, co na verandě líně pokuřoval a ten říkal, že cesta dál může být dost nebezpečná v tomhle počasí, že ke konci toho treku se musí hodně klesat po skalních římsách a úzkých cestičkách, takže by nás to mohlo snadno odfouknout. My s těmito myšlenkami bojovali a rozhodovali se. Mezitím jsem skočil pro vodu, jelikož nám docházela, jelikož ale nikde v okolí nebyl tekoucí pramen, muselo nastoupit nabírání zledovatělého sněhu do flašky a jeho postupné odtávání na slunci. Proces pomalý, ale aspoň nějakou tu vodu to dalo. Přítelkyně nakonec rozhodla, že půjdeme ještě dále a já už se dávno naučil, že nemá cenu odporovat ženě, takže jsme zas nasadili krosny a vyrazili na cestu. Měl jsem takový pocit, že když jsme odcházeli, že se za námi pár lidí koukalo s pohledem… "Tak, tyhle lidi vidíme na posledy… "Na náladě mi to tedy moc nepřidalo, ale nedalo se nic dělat.

Když si odmyslím vítr, stojí za zmínku, že samozřejmě nás už šíleně boleli i záda, jelikož ty ještě nebyly na podobnou zátěž zvyklá a taktéž jsme měli v báglech všechno. Tak trošku nechytře jsme si naplánovali ten největší a nejtěžší pochod hned na začátek. Nicméně, aspoň se tělo zocelilo. Jak jsme tak šli od chaty, tak po asi 400 metrech se před námi objevil první, velice malý ledovcový útvar. On to spíš byl asi jen nafoukaný a zledovatělý sníh schovávající se pod malým kopečkem na severním svahu. Tak či tak jsme ho museli sejít a užít si chůze tak 200 metrů po sněhovém svahu. Stylem uklouzni a jeď jsme to sešli, ale nebylo to nic moc příjemného. Pak nás opět čekalo jen stoupání do kopce směrem dosáhnutí nejvyššího bodu průsmyku a za ním pak klesání. Po levé straně se nám postupně stále více a více otvíral pohled na vrcholek Eyjafjallajökull s ledovcem. K naší obrovské smůle jsme ale procházeli touhle oblastí moc brzo, přibližně o půl roku. Kdybychom tudy šli až na jaře 2010, mohli jsme vidět krásnou sopečnou scenérii, jak je do ovzduší vyvrhováno množství popela a prachu, tryskající žhavou lávu a podobně, jelikož v této části právě došlo k erupcím. Nicméně v době našeho pochodu všude panoval absolutní klid a jen vítr zvedal množství volně ležícího popela a vytvářel v dáli menší prachovou bouři.

Když jsme vystoupali první menší kopec, uviděli jsme, že se za ním nachází poměrně dost velký a dlouhý ledovcový splaz, po kterém vedla vyznačená a vyšlapaná cesta. My jsme sebou neměli žádné vybavení na překonávání ledovců, žádné pořádné lano, cepíny, ani mačky, takže jsme k němu došli a začali s obavami k němu hledět, jak se dostaneme na druhou stranu. Samozřejmě, byl to hladký povrch bez viditelných trhlin, kudy už prošla řada lidí, ale my k němu, jako ke každému ledovci, měli respekt. Nikdy nevíte, když tam šlápnete, jestli pod vámi neteče podledovcová řeka, takže jestli se někam nepropadnete a už vás nikdo nikdy nenajde atd. Nakonec jsme se rozhodli po lehké hádavé debatě, že to přejdeme. Udělali jsme si bezpečností rozestupy, aby aspoň ten druhý tam případně nezahučel taky a mohl řešit, jak sehnat pomoc (signál na mobil tu už nebyl) a začali jsme to přecházet. Hodně pomohlo vědomí, že když to nepřejdeme, budeme se muset celou cestu vracet. Nebudu to prodlužovat, takže jsme ho nakonec přešli a ve zdraví přežili. Pokračovali jsme tedy ve výstupu a víte co nás čekalo za dalším menším kopečkem? Další ledovcový splaz…

Naše rozhodování ale bylo tentokrát snadné. Řekli jsme si, je v podstatě jedno, jestli budeme muset přejít tenhle nebo ten, co jsme už přešli, když se budeme chtít vracet. Je to jedna jedna na splazy, takže se vyplatí spíš přejít ten před námi. Takže jsme se na něj zas s největší opatrností vydali a přešli ho i za toho hrozného vichru. Když jsme pak vylezli na vrcholek sedla, už tušíte správně, uviděli jsme tam třetí splaz, po kterém si to suverénně tekla roztávající voda. Nevím, jestli se vyznáte v ledovcích, ale pokud vám po něm teče voda, je to další znamení pro vás, že byste po něm moc chodit neměli, pač tekoucí voda v něm vyhlubuje různé problémy. S největší nechutí jsme se ale nakonec po dohodě vydali přejít i tenhleten a po 15 minutách strachu jsme se dostali na druhou stranu a díky všemu, byl to poslední splaz, co jsme museli překonávat.

Na vrcholku sedla fučelo snad o dva řády více, než celou cestu sem a skutečně už to začalo být neúnosné i na chůzi, k tomu všemu už nás po celém dni výstupu opouštěli docela rychle síly a nohama už jsme jen tak z povinnosti šli dopředu jedna, přirazit druhá a tohle celé dokola. Začali jsme tedy hledat místo, kde bychom mohli postavit stan a kde bychom přečkali tenhle orkán. Ještě odbočím, krajina zde na vrcholku sedla je skutečně nádherná. Žádná vegetace, jen sopečné projevy, můžete zde nacházet malé sopečné kužele, různé sopuchy, kusy lávy atd. Na druhou stranu, všechny kameny na zemi jsou neskutečně Ostré, takže je pak otázka, kde si postavit stan, že? Plahočili jsme se po vrcholku sedla tak kilometr, terén zde byl docela rovný, takže vítr zde měl sílu se rozlétnout a postavit zde stan by byla čirá sebevražda, jelikož by neobstál v této síle. My jsme tak byli nucení jít dál a dál, ačkoliv jsme už ani nechtěli. Když začala cesta klesat, věděli jsme, že je zle. Ve svahu se stan moc dobře nepostaví. Na druhou stranu, opět odbočka. Jak začala cesta klesat, otevřela se před námi scenérie tak nádherná, že jí nejlépe popíše fotografie níže. Hleděli jsme do údolí Þórsmörk a jelikož je na Isladnu velice čistý vzduch (pokud zrovna není písečná bouře nebo nebouchá sopka), tak jsme viděli desítky kilometrů daleko.

Po pár metrech klesání jsme se rozhodli, že to takto nepůjde, nechali tedy krosny u cesty a šli hledat místo, kde bychom mohli postavit stan. Po 10 minutách jsme na rovné pláni našli menší skalní převis, kde tolik nefoukalo, ale kde byly všude na zemi Ostré šutry, takže jsem měl strach o podlážku stanu. Přeci jen zničit stan na začátku výletu se nevyplácí. Nejprve jsme se pokusili kameny vyházet, pak jsme položili podlážku, ale množství kamenů tam bylo enormní a byly stále cítit, takže jsem odmítl stan tam dostavět. V tom větru se se stanem moc dobře manipulovalo, stále ulítával a ani chvilku nepočkal. Ale bylo rozhodnuto, tady ho nepostavíme. Takže následovalo balení, opět ve větru dobrý zážitek, množství sprostých slov uvolněných během tohoto procesu nebudu ani zmiňovat. Když jsem ho konečně zabalil, vydal jsem se na obhlídku terénu znova hledajíc nějaké místo, kde by se dal postavit stan bez toho, abychom ho nezničili o Ostré kameny a bez toho, aby nám ho nerozerval vítr.

Vrátil jsem se k věcem a přítelkyni asi za 15 minut s vědomím, že mám dva kandidáty na stanování. První byla malá prohlubeň pokrytá mechem, no dobře, aspoň z části pokrytá. Tu jsme ale nakonec zamítli, že v ní stále ještě docela dost foukalo, hlavně co se horních partií stanu týkalo. Vyhrálo tedy místo, které bylo vlastně malým korytem vyhloubeným postupujícím sněhem. V jeho dolní části se nacházel stále sněhový splaz, který si to pomalu šinul někam za zatáčku z Hory. Neměl jsem odvahu se toho večera jít podívat, co se za zatáčkou skrývá, to jsem zjistil až pak ráno. Postavili jsme tedy stan na sněhu v nejhornější možné partii v tomto údolíčku, jelikož jsem tak nějak podvědomě tušil, co nás tam dole za zatáčkou čeká, nanosil jsem dost kamenů, kterými jsem se pokusil ten stan přikotvit, co nejlépe, abychom neudělali obrovské sáně a neodjeli směrem do neznáma, až budeme spát. Jak se postavil stan, věci měly rychlý spád. Vybalit, uvařit (roztavit sníh) a spát. Je tedy pravda, že v době vaření jsem se ještě sestoupal podívat kus po cestě, co nás zítra čeká. Když jsem se tak koukal před sebe, viděl jsem cestu běžící stále z kopce dál a v dáli pak cestu jdoucí po náhorní plošině, zdálo se mi, že hora a tato plošina jsou spojeny skalní římsou, kterou budeme muset překonat a která je jen metr-dva široká. Vrátil jsem se tedy s tím, že by stejně bylo bláznovství tuhle pasáž přecházet v takovémhle větru.

Údolí nás krásně před větrem chránilo, takže mi neměli ani tušení, že venku zuří orkán. Když jsme se pak ráno probudili, byl venku nádherný den. Z větší části jasno, oproti včerejšku bezvětří (nebo nám se to tak aspoň zdálo, samozřejmě foukalo, ale jen tak zlehka a příjemně). Mohli jsme si tak vychutnat nádhernou scenérii, pohled na řeku Krossá, Duhové Hory v povzdálí, ledovce nalevo i napravo od nás. Prostě nádhera. Našli jsme i odvahu se podívat za zatáčku údolíčka, ve kterém jsme spali (viz foto v galerii) a zjistili, že se za zatáčkou nachází asi 100-150 metrů hluboký sráz… No, byli jsme dost rádi, že jsme se večer neproměnili ve velké saně a nesjeli to dolu, bylo by to asi to poslední, co bychom v životě udělali. Takže jsme se s velkou úctou zabalili a vyrazili zas na cestu.

Záda bolela ze včerejška, to je jasné a nás čekalo ještě dost cesty. Jako první jsme došli na místo, kde jsem si myslel, že jsem včera viděl tu skalní plošinu spojující horu a náhorní plošinu. A k mému obrovskému úžasu tam nebyla!!! Mozek mi hnedka rozjel teorie, co když jí v noci serval vítr? Co budeme dělat, budeme se muset vracet? Prostě situace na nic. Nezbývalo nám nic jiného, než sestupovat k tomu místu s obavami v hlavě. Nemusím moc říkat, že tenhle sestup byl proto docela dost tichá záležitost a nikdo z nás dvou moc nemluvil. Naštěstí, když jsme došli k onomu místu, zjistili jsme, že cesta pokračuje normálně dále, akorát je tam kabel, po kterém se člověk dostane o pár metrů níže a pak řetěz, kterého se přidržuje a projde takovým hřebenem na tu plošinu. Po plošině pak cesta utíkala sama, tam to bylo snadné.

Za ní se nacházel pak další sestup kolem Hory a najednou byl člověk v ráji. Celou cestu, co jsme šli nahoru i v sedle, jsme na sobě měli všechno zimní vybavení, co jsme měli včetně čepice, rukavic a šály. Jakmile jsme ale přelezli za tuhle plošinu, najednou bylo takové teplo, že jsme museli jít jen do kalhot a trička. Čekalo nás pár kilometrů pochodu po hřebenech v údolí Þórsmörk, které je známo pro svoje teplé klima. Cestou jsme si prohlíželi množství bizarních skalních útvarů vzniklých v měkkém sopečném materiálu.

Pro tuhle část cesty je charakteristické, že chodíte po úzkých cestičkách na hřebenech, musíte často se držet kabelů, šplhat dolu a nahoru a podobně. Nedoporučuji tudy chodit lidem, co mají závratě, občas je to docela náročné. Když tohle všechno přežijete a zvládnete, dostanete se do prvního kempoviště u řeky Krossá. My zde postavili na chvilku stan, abychom usušili věci a schovali se před přeháňkou pak (takže se sušení nepovedlo) na pár minut. Po jídle jsme se opět vydali na cestu, pač jsme věděli, že teďka nás bude čekat brodění této ledovcové řeky, která umí cestovatele dost pozlobit a je lepší znát pár rad, jak řeky brodit. O tom si ale můžete přečíst v jiném mém článku zde. Jelikož ale tahle část již spadá do výletu Laugavegur, bude o něm vyprávět další část cestopisu.