Předvánoční návštěva Kroměříže

Cestopisy

Fotografie (88) • Foto: Franta

Vstoupit do fotogalerie (88 fotografií)

u autobusáku

Vejvarova ulice

Vstoupit do fotogalerie (88 fotografií)

V polovině prosince žena zatoužila po návštěvě adventních trhů v Olomouci. Jelikož panovalo celý týden nadmíru nepřívětivé počasí, podařilo se mi jí tenhle bláhový nápad rozmluvit. Kompromisem se stala sobotní cesta do bližší Kroměříže. Bus nám tam jel ze Zlína už před devátou a Jana si při pohledu z okna na temné mraky libovala, že jsem měl dobrý nápad a že by to byly s Olomoucí jen zbytečně vyhozené peníze.

Po vystoupení v cíli cesty jsme zamíříli klasickou cestou do centra: od nádraží po mostě přes Moravu do Vejvanovského ulice. Ta je z jedné strany lemována frontou historizujících i funkcionalistických domů s četnými obchody a na druhé plotem s malým kouskem Podzámecké zahrady. Stále ještě pod zamračenou oblohou jsme zvědavě nakoukli i na Komenského náměstí se sochou „učitele národů“ a bývalou měšťanskou školou (nyní ZŠ), ale jakmile naše nožky učinily prvních pár kroků po Vodní ulici, stal se zázrak!

Mraky najednou z oblohy zmizely neznámo kam a do střech a štítů převážně secesních fasád měšťanských domů se začaly opírat sluneční paprsky! Což se pozitivně projevilo hlavně u těch vyše stojících objektů – za průsečíkem Farní a Dobrovského ulice, a pak samozřejmě na jakoby sluncem svátečně osvětleném Velkém náměstí!

Podívali jsme se s ženou mlčky na sebe, oba tasili foťáky a návštěvu adventních trhů, majících se odehrávat na nádvoří radnice, velmi prozíravě odložili na později.

Ostatně – čtyřicet metrů vysoká radniční věž, která je nepřehlédnutelnou dominantou hlavního kroměřížského rynku, proti našemu rozhodnutí nic neměla. Její poněkud dva neobvyklé ciferníky hodin budících na první pohled dojem, že jdou podle „plotu“, dál na tom horním odměřovaly ručičkama čas v hodinách a na spodním v minutách.

Kolik jsme ho pak „promarnili“ pobíháním po rynku a fotografováním nejrůznějších historických objektů, jež se nám připletly do hledáčků přístrojů, nás ale nedojímalo. Nízko postavené zimní slunce totiž ozářilo všechny jejich vzorně opravené fasády do nejmenších detailů a byla radost na ně i vlastníma očima koukat!

Jak jsem si o něco později stačil povšimnout, parčíkový severní cíp náměstí byl obzvláštěn jednou novinkou (stalo se sice už roku 2016, ale my tu dlouho nebyli) – Lavičkou Václava Havla. Tím pádem první takovou na Moravě. Ve skutečnosti to žádná lavička není, neboť stylizované posezení sestává ze dvou křesel a kruhového stolku, jehož kruhovým středem prochází kmen lípy.

Hned za Velkým náměstím jsme narazili na začátek dalšího, tentokráte mnohem menšího rynku. Má název Sněmovní a na první pohled vypadá jen jako široká ulice. Ale o co je menší, o to víc vyniknou dva nepřehlédnutelné objekty jej zdobící. Prvním je Mlýnská brána a druhým nejpozoruhodnější dominanta města - masa arcibiskupského zámku, do něhož vede ze Sněmovního náměstí hlavní vchod.

Ta velká věž, z jejíhož pozorování nás bolelo za krkem, je vysoká rovných 84 metrů! Trochu nás (jako obvykle) zarazil její podivný tvar, ale nic záhadného v to není: osmiboká nádstavba s bání byla na hranolový spodek „naroubována“ až v období baroka.

Nás spíše zajímalo, že se tam nahoře nachází veřejnosti přístupný vyhlídkový ochoz, na kterém jsme ještě nestanuli a že jsou v sezóně zpřístupněny interiéry zámku, na jejichž prohlídce už jsme také nebyli pěknou řadu let.

Takže jsme oba učinili slavnostní slib, že si prohlídku v blízkém budoucnu rádi zopakujeme a tentokráte přitom nevynecháme ani slavnou zámeckou obrazárnu. Nachází se v ní totiž mimořádně bohatá a hodnotná sbírka evropského malířství počínaje patnáctým a končící osmnáctým stoletím.

Nejzašší stranu rynku krášlila jediná zachovaná průchozí věž z hradebního městského opevnění - Mlýnská brána. Dříve jí vedla cesta na Sladovnické předměstí k vrchnostenské mincovně, pivovaru a panskému mlýnu. Přiléhala k zámeckému příkopu a byla spravována přímo biskupem a hlídala ji jeho garda. Podle návrhu architekta A.Archeho byla v druhé polovině 19.století částečně upravena. Když pak byl o něco později zasypán hluboký zámecký příkop, vyrostla v těsném sousedství Mlýnské brány budova, kterou obývala arcibiskupská garda. Jejím patrem procházela chodba ze zámku do patra brány a odtud přes arcibiskupské gymnázium až do chrámu sv.Mořice. Začátkem minulého století se gymnázium rozšiřovalo a tehdy byl vedle vlastního úzkého průchodu v bráně prolomen i širší průchod pro chodce.

Po průchodu bránou jsem na rozdíl od manželky nehodil otočku, ale nožky mne setrvačností donesly až na křižovatku ulic Na Valech a Na Kopečku. Nad jejich průsečíkem mne zaujalo sousoší, jehož autorem nebyl už na první pohled žádný amatér, ale sochař umělec.

A vskutku – tohle dílo znázorňující Zvěstování Panny Marie archandělem Gabrielem svými šikovnými sochařskými prstíky zbudoval roku 1696 mistr Jean Baptiste Dieussard. Spodní polovinu sousoší tvoří veliký sokl ozdobený kartuší s nápisem, vršek pak postava mírně vyjevené Madony ze zjeveného nebeského okřídleného posla.

Bohužel sochař slíbený financ za odvedenou zakázku od váženého kroměřížského občana Ondřeje Šimona Sinapiho všechen nedostal. Sinapi byl nadmíru podnikavý jedinec. Funkce pobočníka mincmistra mu byla málo, a tak se mezi léty 1698 -1700 stal nájemcem biskupské železárny v Kelči. Jenže tady se ukázalo, že měl velké oči, neboť jeho intelekt na tak velké podnikání nestačil. Sinapi přišel na buben a přišel nejen o majetek svůj, ale i své ženy. Vše nakonec vyřešil tím, že od rodiny potom uprchl.

Kromě dluhů a ubrečené manželky po něm v Kroměříži zůstala dvě sochařská díla (tím druhým bylo Loučení Krista s Pannou Marií), která pro něj zhotovil rovněž J.B.Dieussard.

Jenže slovutný pan zadavatel sochaři a jeho pomocníkům vyplatil pouze částku, která nepokryla ani hodnotu použitého materiálu. Sochař se sice odměny za odvedené dílo v domě Sinapiho intenzivně domáhal, ale neuspěl a došlo až na žalobu u biskupské administrativy. Tam se Sinapi obhajoval tím, že byla zakázka řádně zaplacena, že je se sochařem vyrovnaný... a díky svému postavení (stalo se ještě před krachem jeho podnikání) se z kauzy úspěšně vylhal a mistru sochařskému zbyly oči jen pro pláč.

Peníze za svou práci už nikdy nezískal a město Kroměříž přišlo „za hubičku“ ke dvěma kvalitním manýristickým pracím, které jsou dodnes jeho ozdobou...

Po návratu za ženou jsme pak už společně prošli Pilařskou ulici. Na začátku ji zdobila velkolepá budova arcibiskupského gymnázia a církevní ZŠ, o něco dál novogotický chrám sv.Mořice s kanovnickým domem a při vyústění ulice na Masarykovo náměstí jsme minuli průčelí jednoho z nejkrásnějších moravských barokních chrámů. Je zasvěcen sv.Janu Křtiteli a o významu tohoto světce svědčí fakt, že je jeho jménem v naší malé republičce pojmenováno dalších víc jak 115 kostelů!

Původně se jednalo o románský objekt, který vystavěli bratři johanité při špitále. Později budovy získali piaristé, kteří ke kostelu nejprve přistavěli paristickou kolej a roku 1737 začali i s výstavbou nového, mnohem reprezentativnějšího chrámu. Projekt vypracoval biskupský architekt Cyrani z Bolleshausu, jemuž se stal inspirací vídeňský chrám salesiánek na Renngasse a fasáda byla sloučeninou vídeňských a pražských vzorů. Kroměřížský kostel sv.Jana Křtitele se dočkal slavnostního vysvěcení až po dlouhých 31 letech výstavby!

Nad vchodem jsem viděl sousoší Kristova křtu s anděly, které vytvořil sochař Ondřej Zahner. Ve vlastním interiéru (na který jsem se moc těšil) se pak „vyřádilo“ veliké množství tehdejších slavných umělců – např. J.Stern, J.Etgens, Michelangelo Unterbuger či W.Troger, jejich jména nám laikům dnes už bohužel nic neříkají. Což nám ale nebráni k tomu, abychom alespoň neocenili práci jejich rukou. Vždyť ten sentimentálně barokní až rokokový interiér prý patří k těm nejhodnotnějším, které kdy byly v osmnáctém století zbudovány v moravském kostele!

Bohužel – s návštěvou interiéru jsem dnes štěstí neměl: vchodové dveře sice zavřeny nebyly, ale jakmile jsem vstoupil do předsíně, mé oči spatřily, že se v chrámu zrovna slouží mše. A protože nejsem žádný paparazzi, tak jsem zrovna tak tiše, jak jsem přišel, i odešel.

A spokojil se „jen“ s venkovním pohledem na kostel - na jeho impozantní vstup s dvěma věžemi, za nimiž se k nebesům tyčí loď vysoká 35 metrů a která je zastřešena výraznou kopulí.

Kromě barokního chrámu se rynek může pochlubit i dvěma reprezentativními školními budovami vystavěnými v historizujícím stylu. Jednou z nich je dvoupatrové gymnázium o zhruba čtvercovém půdorysu a druhou vysoká bělostná budova bývalé německé vyšší reálky. Ta se ale od roku 1994 stala hlavním sídlem Justiční školy. Takže pokud si tady nebudete doplňovat kvalifikaci na funkci vyššího soudního úředníka anebo civilního zaměstnance justice, do interiérů novorenesančního paláce se nedostanete a budete jej muset (tak jako my) obdivovat jen zvenčí..

Poté už jsme okolo ústí Kovářské ulice zamířili na Riegrovo náměstí. A na jeho začátku narazili na výrazný Mariánský sloup. Tenhle sice nedosahoval velikosti ani pompéznosti objektu stojícího na hlavním náměstí, ale menšímu Riegrovu rynku nepochybně slušel.

Původně mělo být tohle „kamenné poděkování“ za odvrácení morové epidemie mnohem honosnější - vždyť zakázku na jeho zhotovení zadala olomoucká kapitula, jenže ta najednou ucukla a stavbu nakonec financovalo samo město.

Kromě vlastní odměny sochaři ve výši 1200 zlatých museli měšťané zajistit i všechno ostatní jako např. stavbu lešení, dopravu materiálu a zajištění ubytování a stravy pro sochažského mistra i jeho učedníky. Tu hlavní práci na sloupu Nejsvětější Trojice odvedly šikovné ruce olomouckého sochaře Jana Václava Sturmera, které na něm pracovaly dlouhých devět let. Dokončen byl v roce 1725 a od té doby je považován za jeho nejlepší dílo.

Kromě Svaté Trojice sloup zdobí skulptury sv.Rosálie, sv.Anny, sv.Karla Boromejského, sv.Františka Xaverského, sv.Eligia, sv.Šebestiána a sv.Volfganga a také andílků.

Východní část plochy Riegrova náměstí zdobí kamenná pískovcová kašna, jejímž ústředním motivem je barokní socha chlapečka s delfínem od Andrease Zahnera.

Nad kašnou se vypíná významný chrám Nanebevzetí Panny Marie, který zde nechal postavit už roku 1247 Bruno ze Šaumburka.

Farnost vzkvétala až do třicetileté války, kdy došlo v létě roku 1643 ke katastrofě: za pomoci revoltujících Valachů švédské vojsko pod vedením generála Torstensona Kroměříž dobylo, vydrancovalo a celé zapálilo. „Ohnivý kohout“ nesmírně poškodil i kostel Nanebevzetí Panny Marie, ze kterého zůstaly jako němá vyčítka k nebesům trčet jen holé obvodové zdi a jádro věže. K obnově kostela došlo až roku 1724 a jeho nová podoba - dle návrhu, který vypracoval Ignác Cyrani von Belleshaus – zdobí rynek od roku 1736. Z toho původního kostela zůstalo jen již zmiňované jádro věže a interiér je barokní.

Po roce 1909 byly při regulaci Moravy z mostu odstěhovány sochy sv.Cyrila a Metoděje, sv.Václava a sv.Vendelína a umístěny u chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Skulptura sv.Vendelína se bohužel časem uvolnila z podstavce a po pádu na zem rozbila a byla nahrazena sochou sv.Anny.

Od konce minulého století se kostel postupně renovuje. V dolní části kostelní věže byla umístěna pamětní deska J.Mlčákovi, který v roce 1945 vyvěsil z okna věže prapor a byl za to Němci zastřelen. V roce 1996 chrám dostal novou fasádu, roku 2001 novou střechu, 2004 byla restaurována vitrážová okna, o čtyři roku později balustráda a roku opraven 2015 oltář 14 svatých apoštolů. Jedná se o nádhernou dřevořezbu z lipového a borového dřeva, která dosahuje na výšku 8 m, šíře 4 metry a jejímž ústředním motivem je obraz Madony držící Ježíška, umístěný vedle stylizovaného stromu.

Dalšími skvosty interiéru jsou dva boční oltáře od Ondřeje Zahnera, kterýžto mistr sochařský má na „svědomí“ i některé skulptury umístěné na monumentálním olomouckém sloupu Nejsvětější Trojice, který se po právu dostal do hledí a pod ochranu organizace, známé jako UNESCO...

Zatímco si Jana fotografovala kostel a měšťanské domy, já pokračoval na konec rynku a mezi chrámem Nanebevzetí Panny Marie a emeritním domem s kaplí narazil na podivnou zeď s výklenky. Jak jsem potom doma na netu zjistil, jednalo se o zbytek tzv.separační zdi, která kdysi oddělovala kroměřížskou židovskou komunitu od „normálních“ obyvatel města.

Byla uvnitř městských hradeb vystavěna roku 1680 za biskupa Karla II.z Lichtenštejna-Kosterkomu, dokonce na jeho vlastní náklady. Příčinou byla řevnivost a žaloby – tu od křesťanských obyvatel, anebo těch z židovského ghetta, které poukazovaly na to, že jim zahrady a stavby těch druhých zasahují na jejich pozemky.

Zeď tak definitivně oddělila židovské ghetto od města a původně zasahovala od kostela Nanebevzetí Panny Marie až k hradební městské zdi u Vodní ulice. Ghetto, v němž žili kroměřížští židi, se skládalo ze dvou ulic a stávalo v něm 36 obytných domů, synagoga a obecní dům (židovská radnice). Většina budov byla notně přestavěna, ale dochovala se až do současnosti. Další část dnes už zbořené zdi pokračovala od emeritního domu ke kapli sv.Michala.

V roce 1727 pak došlo za kardinála Wolfganga Hannibala von Schatturbacha, kterýžto pán byl zřejmě kovaný antisemita, k úplné segragaci židů. Vchod do ghetta byl uzavírán těžkým řetězem a cizí Židé směli do města vstupovat jen přes Mlýnskou bránu. Kardinál chtěl obyvatelům ghetta znepříjemnit i vlastní bydlení, a tak zde byla na jeho příkaz umístěna také katovna. Útlak židů trval až do „revolučního“ roku 1848, kdy se konečně dostali na úroveň ostatních obyvatel města.

Jak jsem mohl sám vidět, ze separační zdi se dodnes zachovala jen část s dvakrát osmero výklenky v dolní i horní řadě, přičemž ty vrchní prý kdysi bývaly vyzdobeny barevnými redutami s pohledy na Kroměříž.

Pak už jsem na rynku vyhledal mírně nevrlou ženu (ona byla totiž obloha znenadání opět pokryta černými mraky), potěšil ji slovy, že jsme větší část historického centra za slunce projít stačili a vydali se nazpět k hlavnímu rynku. Z Riegrova náměstí k němu nejkratším směrem směřovala Křižná ulice. Ta se ve své druhé části najednou změnila na úzkou a k našemu překvapení také poněkud zanedbanou uličku.

Ulička nás vyplivla na náměstí a já, když podle hlasitě bručícího žaludku zjistil, že už minul čas oběda, drapnul Janu za ruku a táhl ji ke vstupu do objektu označeného nápisem Jídelna. Kupodivu zde mají otevřeno i o víkendu a návštěvníci si zde mohou za rozumný peníz vybrat z bohaté nabídky jídel.

Až se nám při pohledu na ceduli s názvy hotových pokrmů sliny sbíhaly – vždyť oni tu mají všechno, co my rádi ( guláš, svíčková, moravský vrabec, řízky... atd.), ale protože je manželka narozená ve znamení Vah (a tudíž velice nerozhodná), vybral jsem krmi i za ni. Proti výpečkům se zelím a s knedlíkem rozhodně neprotestovala...

Dobře napapkaní jsme se pak vydali do dvora radnice na ty jejich adventní trhy. Počet krámků s nabízenými produkty nás příliš neohromil (bylo jich zde na tom nevelkém prostranství opravdu minimum), ale nechyběly ani stánky s klobásami a vonícím svařáčkem. Ten jsme si na zahřátí samozřejmě dopřáli: vždyť pohled na část zasněžené plochy s iglú, tučňáky a sněhuláky v našich zádech vyvolal přímo zimotřesení... a já při srkání horkého nápoje uvažoval, kolik těch nákladních aut sněhu z dalekých zasněžených kopců sem městští radní vlastně přivézt nechali. Ale uznávám, že nápad měli dobrý...

To my s našimi dalšími kroky moc ne: pod notně tmavou oblohou jsme totiž přes Sněmovní náměstí zamířili do Pavího koutu se zvířátky v Podzámecké zahradě. Sotva jsme ale stačili poobdivovat několik těch vznešených opeřenců, dalo se do deště. Ten o kousek dál u výběhu s jeleny, husami a dalšími animals přešel do naprosto regulérního lijáku a my zbytkem zahrady mašírovali (co to jen naše operovaná kolena dala) k autobusovému spoji k domovu.

Zlín nás přivítal tmavě oranžovým soumrakem (přes mraky se zoufale prodíraly poslední sluneční paprsky!) a já si spokojeně pomysle, že jsme si dnes zvratů počasí užili jak na prvního apríla. Nechyběla podmračená obloha, slunce, déšť... A dokonce i tím sněhem jsme se alespoň na nádvoří kroměřížské radnice mohli radostně potěšit...

Poslední aktualizace: 7.3.2020

Předvánoční návštěva Kroměříže na mapě