Řím

Pátek, 30. dubna

Vyrážíme 4.57 ze Zlína do Prahy (Ex 522 Zlínský Expres, 240 Kč na osobu po zakoupení skupinové jízdenky pro 4 osoby). Příjezd do Prahy v 8.50. Autobusový spoj AE, který míří na letiště (50 Kč), na letišti je zhruba za půlhodinku. Let Praha - Fiumicino společnosti Smart Wings (QS1010). Odlet z Prahy ve 12.30, přílet do Říma 14.30.

Na letišti hledáme směrovky odkazující na Leonardo Expres, podle symbolu vlaku to není nijak složité. Na hlavním vlakovém nádraží Termini jsme za půl hodinku, cena 11 EUR. Vlak staví na samém začátku nádraží, k východu a stanici metra je třeba projít ještě celým nádražím.

Ubytování přes agenturu Surikata v apartmánu Tintoreto (http://cz.my-rome-apartments.com/tintoretto-3462/). Apartmán v ulici Via dei Capocci nedaleko Kolosea je čistý a útulný, nechybí potřebné vybavení (vč. pračky a fénu), povlečení a úklid v ceně. Možná trochu tmavý, jen jedno okno do ulice v ložnici, místnost s kuchyňským koutem, stolem a rozkládací pohovkou je bez oken, ale s východem na malý balkon do dvora, koupelna čistá se dvěma okny. Na rohu ulice pár metrů od apartmánu skvělá rodinná pizzerie (pizza za 7-8 EUR). Platit jsme chtěly kartou, ale terminál nebyl v provozu, takže nakonec hotově. Klíč je třeba si vyzvednout v kanceláři na Via Torino (opravdu jen kousek od apartmánu).

Do apartmánu přicházíme před 18. hodinou, nezdržujeme se dlouho a vyrážíme za poznáním. Kolem stanice metra CAVOUR, pár úzkých uliček a schodišť a jsme u nenápadného kostela San Pietro in Vincoli. Nahlížíme do interiéru do prvního z řady římských kostelů, v němž zaujme hlavně slavná Michellangelova socha Mojžíše. Kdo chce sochu na focení nasvítit, hodí pár drobných do kasičky - církev se chová velmi tržně… Pokračujeme kolem univerzitní budovy ulicí stáčející se Doprava a dolů a před námi se objevuje obrys toužebně očekávaného Kolosea. Kocháme se pohledem na slavnou stavbu, ale pak převládnou pudy a v první ulici za Koloseem si dáváme první dostaveníčko s italskou kuchyní. Pokračujeme pomalu se šeřícím Římem dál – po Via dei Fori Imperiali k nasvícenému monumentu Viktora Emanuela. Potemnělými ulicemi tepujícího velkoměsta za malou chvíli přicházíme na přeplněné náměstíčko, kterému dominuje nasvícená Fontána di Trevi. Večer tam bylo jen o něco málo méně turistů než ve dne. Chvilku jsme poseděly, pokochaly se a pomalu nabraly zpáteční směr. Zhruba okolo 10. hodiny jsme byly zpět v apartmánu.

Sobota, 1. května

Sobotní trasu zahajujeme návštěvou dalšího z římských kostelů – baziliky Santa Maria Maggiore. Interiér baziliky působivý a v řadě dalších navštívených kostelů poměrně nezapomenutelný. Pokračujeme nejkratší cestou ke Koloseu, jehož návštěvu máme v plánu. Před Koloseem mezi zástupy turistů ze všech koutů světa se proplétají Římani v kostýmech gladiátorů – pochopitelně za účelem zvěčnění se s turisty za menší úplatu. Odchytává nás mladík hovořící solidní angličtinou a nabízí, že nás za 10 EUR na osobu Koloseem provede. Odmítneme, běžná cena za vstup do Kolosea (zahrnuje i Forum Romanum a Palatin) je 9 EUR. Vzhledem k tomu, že 1. květen je státním svátkem, platíme pouze symbolické 1 EUR. Vnitřní prostor Kolosea na mě udělal ještě větší dojem než jsem možná čekala. Musel to být opravdu hukot, když se taková aréna naplnila a začala hlasitě podporovat svého gladiátora.

Před Koloseem se chvíli kocháme pohledem na Konstantinův oblouk a pak zapadneme do římských uliček za Koloseem, abychom nasytily nejen ducha, ale i tělo. Posilněny a s novou dávkou energie pokračujeme na Forum Romanum (vchod z Via dei Fori Imperiali). Zatímco do pozůstatků antických staveb na Foru praží sluneční paprsky, zeleň na pahorku Palatina skýtá příjemný stín a osvěžení. Omráčí nás omamná vůně pomerančovníků, které současně kvetou i rodí.

Naše další kroky vedou na Kapitol, jenomže muzea na rozdíl od jiných památek jsou o státním svátku zavřená, takže návštěva se odkládá (a kdo by taky v takovém krásném počasí kysnul v budově). Radši si dáváme presso na podšálku s kapitolskou vlčicí a pak vystoupáme jedno z nejstrmějších schodišť v Římě – ke kostelu Santa Maria di Aracoeli. Hned vedle je vstup i do Římany nepříliš oblíbeného monumentu Vikotra Emanuela, ale nepřišly jsme na nic, co by nás tam extra zaujalo. Jedině výhled na Piazza Venezia stál za to;-)

Takže žádné dlouhé zdržování a vzhůru k dalšímu notoricky profláknutému turistickému bodu – a sice na Piazza Spagna. Hustota turistů je značná, k barokní fontáně se stěží protáhneme. A tak stoupáme po španělských schodech a obdivujeme alespoň nádhernou květinovou výzdobu z růžových azalek. Teprve v horní části je trochu víc prostoru, takže alespoň chvilku posedíme a nasáváme atmosféru. Pokračujeme uličkami zpět k Fontáně di Trevi, abychom se podívaly, jak vynikne její krása na denním světle. Turistů je v místě tolik, že se člověk skoro musí prodírat. Vracíme se zpět do apartmánu a večer trávíme v rodinné pizzerii na rohu naší ulice. Netrvá to dlouho a podnik se plní do posledního místečka. Nasáváme chuti, vůně, atmosféru.

Neděle, 2. května

Začínáme den na nedalekém náměstí Republiky – ve srovnání s jinými a mnohem staršími památkami v Římě působí opravdu téměř spartánsky. Z náměstí vede vchod do kostela Santa Maria degli Angeli, který zabírá část plochy v areálu někdejších Diokleciánových lázní.

Cestou na římský pahorek Quirinale nakukujeme ještě do kostela Santa Maria della Vittoria (obraz Extáze sv. Terezy) a po Via 20 Settembre pokračujeme k prezidentskému paláci. Na křižovatce s ulicí Via delle Quattro Fontani objevujeme moc pěkné místo – nároží všech čtyř domů na rozích křižovatky zdobí zabudované fontány, na nichž se vyjímají Tiber, Diana, Juno a Arno.

Prezidentský palác mě nijak zvlášť neuchvátil, scházíme uličkami z pahorku a pokračujeme ve směru k Tibeře. Míjíme další z kostelů (Sant Ignazio) – no vlastně, já bych ho minula, protože všeho moc škodí, ale holky si interiér kostela ujít nenechají. Čekám na ně chvilku venku a pak už se blížíme k Pantheonu – nejzachovalejší antické stavbě v Římě. V Pantheonu ovšem právě běží mše, takže se motáme okolními uličkami a hledáme místo, kde bychom si daly lehký oběd. K Pantheonu se vracíme kolem kostela Santa Maria sopra Minerva, před nímž zaujme obelisk se slonem (Bernini).

Před Pantheonem jsou davy lidí, mše uvnitř totiž skončila a turisté se tlačí dovnitř. Uvnitř Pantheonu není téměř k hnutí, a tak se dlouho nezdržíme. Pokračujeme na Piazza Navona. Atmosféru místa doplňují pouliční umělci a malíři. Posedáváme na jedné z kašen a ten mumraj pozorujeme. Kousek za náměstím míjíme další z řady gelaterií s opravdu širokou nabídkou zmrzlin všech druhů (odhadla bych to tak nejméně na 40!). Tuhle pochoutku si pochopitelně nenecháme ujít. A je opravdu vynikající!

Pokračujeme k Tibeře a po mostě do čtvrti Trastevere. Uličky v Trastevere jsou úzké, klikaté a jejich kolorit dotváří visející šňůry s prádlem. Kráčíme ke kostelu Santa Maria in Trastevere. Z Trastevere se vracíme přes tiberský strov a dostáváme se do židovské čtvrti. Obcházíme synagogu a přicházíme k Teatro di Marcello - Amfiteátr, který dal v 1. století před naším letopočtem postavit Agustus na počest svého zesnulého synovce. Obloha se zatahuje, v drobných dešťových kapkách pokračujeme směrem ke kostelu Santa Maria in Cosmedin. Tady se drtivá většina turistů koncentruje před vchodem u Bocca della Verita, kde se na vyfocení s rukou v ústech stojí obstojná fronta. Ale kdo by ztrácel čas (jak uvádí průvodce) u starého krytu cisterny bez umělecké hodnoty, když interiér je daleko zajímavější? Naše další kroky vedou k Circo Massimo – římskému závodišti, jehož plocha rozhodně překvapí. Déšť sílí, stáčíme tedy trasu zpátečním směrem – míříme na kapitolský pahorek. Muzea jsou otevřená (vstup za 11 EUR) a navíc v dešti nám úkryt v jejich útrobách přijde vhod. Nezbytná bezpečnostní kontrola, ještě mě hlídač zastavuje, abych si batoh nechala ve skříňkách… K vidění je toho hodně, záleží na tom, kolik sil, energie a času chce člověk prohlídce věnovat. Víc už toho nestíháme, vracíme se do apartmánu a večer jdeme ještě na pizzu do oblíbeného podniku v ulici.

Pondělí, 3. května

Ráno vstáváme brzy, protože na základě rad zkušené cestovatelky Jiřky máme rezervaci do Vatikánských muzeí – a to už na 8. hodinu. Takže po obvyklé porci ovesné kaše míříme rovnou do stanice metra Cavour, přestupujeme na Termini a vystupujeme na Ottaviano San Pietro (cena za 1 jízdu 1 EUR). Před vchodem do muzeí objevujeme 2 špalíry – ten větší tvoří turisté s rezervací (a tu si pán na jejím konci kontroluje), druhá a zatím menší patří turistům bez rezervace. Přesně s úderem osmé hodiny se vchod do muzeí otevírá a naše fronta přednostně mizí v útrobách – jde to opravdu hladce a rychle. Trošku jsme propásly místo, kde se na základě rezervačního formuláře vyzvedávají lístky, ale vůbec to nevadí, protože pár metrů před schodištěm nám je ochotně vydává obsluha jedné z oficiálně uzavřených kas.

S orientací v muzeích máme trochu problém, ale jak jsem dodatečně zjistila v průvodci, není divu, když údajně obsluhují personál i v průběhu dne mění značení tras ve snaze regulovat davy návštěvníků. Každopádně jen nakukujeme otevřenou terasou do zahrad a pospícháme podle značení do Sixtinské kaple – chceme navštívit toto místo ještě co možná málo zalidněné. A daří se! V Sixtinské kapli je přítmí, je ještě téměř poloprázdná, a tak nerušeně zkoumáme její bohatou a notoricky známou výzdobu. Posedáváme na lavicích po jejím obvodu, jen sem tam se rozlehne zvolání hlídače „silensio“ – to když úroveň tichého šumění hlasů patrně přesáhne únosnou mez.

Následuje prohlídka dalších částí muzea – sály s mapami jednotlivých italských regionů, sál s gobelíny, sochy, egyptská expozice. Větší úsilí nás stojí nalezení vchodu do Pinacoteky a Raffaelových síní. Na víc nezbyly síly, i tak opouštíme po 4 hodinách muzea krásným dvojitým schodištěm s pocitem naprostého kulturního nasycení až přesycení. Když po východu vidím dlouhatánskou frontu lidí čekajících na vstup bez rezervace, která se táhne podél vatikánských hradeb ve stovkách metrů, je mi jich docela líto. Představa, že strávím takovou fůru času neproduktivním čekáním, a pak bych měla ještě vnímat světské krásy, je hrozivá. Ve frontě pozoruju také odvážlivce s kočárky a malými miminky na rukou a přemýšlím, co z toho ti mrňouskové budou mít.

Míříme na náměstí svatého Petra. Chceme dovnitř a na kupoli, ale na vchodu z pravé strany objevujeme zase jenom frontu a není nám jasné proč. Chvíli se kocháme a Evelína přichází s víc než rozumným nápadem – nečekat a nechat si chrám na zítřejší časné ráno.

A tak kráčíme směrem k Tibeře a Andělskému hradu. Je pondělí a Andělský hrad je uzavřen, ale to nám nijak zvlášť nevadí – kocháme se zvenčí a po Andělském mostě míříme zpět do centra. V úzkých uličkách hledáme nějaké pěkné místo k občerstvení. Úsilí končí výborným salátem z rukoly, uzeného lososa, pomerančů a oliv. Nečekaně lahodná kombinace.

Vracíme se opět kolem neopomenutelného monumentu Viktora Emanuela. Za Trajánovým fórem míjíme na Via dei Fori Imperiali akci italské armády – výstavu bojové techniky (obrněná auta a transportery, bojový vrtulník) – to by hoši zajásali… V apartmánu pomalu dojídáme, co je třeba, a v podvečer vyrážíme ještě na menší procházku večerním Římem. Přes pahorek Esquilin a kolem, kolem Domu Aurea, ke Koloseu.

Úterý, 4. května

Vstáváme znovu brzy a míříme ještě jednou do Vatikánu. Náměstí sv. Petra je prázdné, jen před vchodem do chrámu potkáváme pár stejných ranních ptáčat – dají se počítat maximálně na desítky. Na pravé straně objevuju proslulou Pietu, monumentálním dojmem působí Michellangelova kupole a baldachýn nad hlavním oltářem. Ve středové ose chrámu hledám místo, kde je vyznačena pro porovnání délka pražského chrámu sv. Víta – jenomže mě nenapadlo, že se to měří od strany s oltářem, nikoliv od vchodu, a tak mi to dá docela práci. Značka je navíc umístěna v načervenalém mramoru a nápis tak není úplně ideálně čitelný.

Před osmou hodinou už stojíme u vchodu, kudy se chodí na výhled do kupole – jsme první, předběhly jsme i japonské turisty! S úderem osmé otevírá hlídač mříž, zaplatíme 7 EUR a výtahem nás obsluha vyveze na střechu chrámu. Odtud už musíme pěšky – úzkými chodbičkami a točitými schodišti, místy i ve výrazném náklonu ve směru kupole. Teď už je mi jasné, proč tuhle aktivitu v průvodci nedoporučují klaustrofobikům a fyzicky méně zdatným turistům. Ale výhled z kupole za tu trochu námahy stojí! Před námi se Řím otevírá jako na dlani. Během pobytu na kupoli začíná drobně pršet. Ještě fotím nějakého bodrého Španěla a pak už uháníme jiným schodištěm z kupole dolů.

Časově zvládáme návrat úplně ideálně, balíme si věci a po jedenácté opouštíme č. 82 na Via dei Capocci. Vzhledem k hustému dešti investujeme ještě 1 EUR do jízdenky a na nádraží Termini cestujeme metrem. Odlet z Fiumicina do Prahy je o něco málo zpožděn (původně 15.15), ale v Praze přistáváme na čas. V Praze je ošklivo, šedivo a v příletové hale liduprázdno. Prakticky okamžitě s námi vystupují i zavazadla – vůbec na ně nemusíme čekat. A pak už jen hledáme způsob, jak se dostat co nejrychleji z letiště, nakonec se vracíme znovu spojem AE, který jede na hlavní nádraží. Jede ovšem o něco dále, neboť po trase staví ještě na Masarykově nádraží. Takže rychle bez zbytečného zdržování popojíždíme jednu zastávku metrem na Florenc. Prahu opouštíme krátce po půl osmé, ve Zlíně jsme o třičtvrtě na dvanáct.