Tajuplná Basilicata a pálivá Kalábrie II. (přes hory a doly k antickému chrámu, unescovému městu Matera i barevným zdem Diamante)

Druhý díl cestopisu z Basilicaty bude většinově věnován unikátnímu městu, kvůli kterému jsme se sem vlastně vypravili. Skalní Matera byla skutečně takovým skvostem, jako jsme čekali, jen tady bylo příliš málo času. Měli jsme jen pár hodin a chtělo by to minimálně několik dní, takže jsme viděli jen náznak toho, co se zde nabízí. Koneckonců město, jehož symbolem a nejprodávanějším suvenýrem je „větrák“, asi nikde jinde nenajdeme. A jestliže byla Maratea městem 44 kostelů, tak by Matera musela být minimálně městem 144 kostelů – a asi i to by bylo málo. Začněme ale postupně …

Úterý (11.7.) bylo jediným dnem, kdy nás čekal celodenní výlet. Ráno jsme se vydali přes pohoří Monte Pollino, jehož vrcholové partie převyšují dva nadmořské kilometry, k nádhernému a fascinujícímu městu Matera. Ještě předtím jsme si ale „odskočili“ k pobřeží jónského moře, přesněji do blízkosti města Metaponto, které bylo založeno řeckými kolonizátory již v 7. stol. př. n. l. Bylo nazýváno „městem filozofů“ – vždyť zde před 2.500 lety žil např. filozof a matematik Pythagoras a 200 let tu existovala jím založená škola. My se ale zastavili „jen“ u místní nejvýznamnější památky, kterou je Tavole Palatine, což jsou zbytky starověkého řeckého chrámu bohyně Héry, který obklopují „lány“ krásně kvetoucích oleandrů a něco málo hodně vysokých opuncií.

Poté, co se všichni vyfotili u dórského sloupoví, očichali veškerou květenu a kvůli uzavřeným toaletám znečistili areál při vykonání drobné potřeby (vše se ale muselo stihnout za 20 minut), jsme se konečně vydali do „bezútěšné, vyprahlé a erozí poznamenané krajiny Basilicaty nad údolím řeky Graviny“, kde se šedesátitisícová Matera nachází. Zajímalo nás, samozřejmě, pouze její historické centrum, které je unikátní památkou na Seznamu UNESCO i velmi úspěšnou filmovou kulisou. Vždyť místními ulicemi nesl Gibsonův Kristus svůj kříž, přicházel Satan a také se tudy nedávno proháněl Agent 007. A přesto všechno tady ani dnes moc lidí nepotkáte …

Tím hlavním jsou zde dvě části kamenného labyrintu známého jako Sassi. Je to vlastně skalní město ve dvou městských čtvrtích a údolích, kde lidé žili od pravěku až do poloviny minulého století a kde se skutečně zastavil čas. Sassi jsou tvořeny stupňovitými jeskynními byty i kostely vytesanými v tufovém vápenci a díky nim mi stará Matera ze všeho nejvíce připomínala Brueghelovu Babylonskou věž. Procházíte se zde v místech, která jsou trvale osídlena již přibližně sedm tisíc let a nebýt násilného vystěhování do „paneláků“, bydlelo by se tady jistě i dnes. K tomu úžasná zákoutí, náměstíčka, do nebes stoupající schodiště, skalní rampy i tajuplná rokle se skalisky a jeskyněmi …

Prošli jsme si zdejší staré město, navštívili dva skalní kostely (tuším, že Panny Marie a sv. Mikuláše) s freskovou výzdobou a malou soudobou výstavou (nic moc a navíc stínem zakrývala jednu důležitou dávnou fresku), jeden skalní byt (nežili si tady až tak špatně, když měli v bytě koně, osla, krávu, několik slepic a šest dětí – no, kdo to má, že ano), katedrálu s nevelkým – ale zajímavým - muzeem, několik vyhlídek a dva další kostely (petropavlovský a sv. Františka z Assisi), kterým už sice vládlo baroko, ale rozhodně stály za vidění (tedy přesněji řečeno to byly tři skalní kostely - ale ten jeden neměl fresky - a dva byty, přičemž do toho druhého jsme jen tak natajno a krátce nakoukli). Mezi věcmi, které jsme naopak neviděli vůbec, patří – bohužel – také zdejší hrad z počátku 16. století. A nepotěšil ani fakt, že jsme nikde nenarazili na normální obchod, protože automaty nám chtěly prodat pivo až po předložení dokladu o plnoletosti a na naše občanky nereagovaly.

V každém případě bych se sem brzy velice rád vrátil, ubytoval se tu a několik dní pobyl. Minimálně 1-2 dny bych přitom věnoval zdejší přírodě a nejbližšímu okolí města. Chtěl bych, samozřejmě, město vidět v noci, kdy prý vypadá jako obloha plná hnězd nebo Betlém a přes den si užít nějaký moment, kdy bych měl při fotografování slunce v zádech. A také bych se moc rád vypravil do asi 14 km vzdáleného Regionálního parku skalních kostelů. O tom se říká, že zde najdeme Sixtinskou kapli skalních maleb.

Na svém osobním žebříčku navštívených míst totiž řadím Materu hodně vysoko … a navíc jsou zde bonusy v podobě prázdných ulic a možnosti zapojit vlastní fantazii. Odjíždět se nám odsud rozhodně nechtělo, i když jsme nechápali, jak mohlo UNESCO připustit jakousi prapodivnou novodobou přístavbu nad krajní částí skalních obydlí. Basilicata je chudá, takže tady asi všimné bdělým úředníkům do kapsy nepropadlo …

Středa (12.7.) měla být dnem převážně nákupně - odpočinkovým a nic zajímavého jsme od ní neočekávali. Nakonec se jednalo o den, kdy se posr… i to, na co jsme ani nesáhli. Následující řádky tak jistě potěší všechny škodolibce a nepřejníky.

Po snídani jsme vyrazili do přímořského letoviska Diamante, které proslavily zejména cedry (vyvážejí se odsud do celého světa), akvamarínová voda Tyrhénského moře a všudypřítomné červené feferonky tvořící základní ingredienci kalábrijské kuchyně (hospodu s feferonkovým pivem nám za těch pár hodin pobytu neotevřeli, a tak jsme se museli spokojit s koupí feferonkového vína). Pro nás byly nakonec nejzajímavější atrakcí tzv. prales, což jsou domovní zdí pomalované malíři z celé Itálie i ze zahraničí. Některé tyto „malůvky“ byly sice strašné, ale pár hodně zajímavých kousků se tady rozhodně našlo.

Vraťme se ale k tomu našemu neštěstí, dokonce několikanásobnému. Po dokončení nákupu se mi povedlo zakopnout o poměrně vysoký a zcela nepřehlédnutelný obrubník. Když máte v batohu mj. několik lahví vína i oblíbeného piva o obsahu 0,66 litru, rozhodně to nepotěší. Zřejmě i proto jsem – natěšeně se olizujícím a zjevně krvelačným – kolemstojícím předvedl něco mezi artistickým číslem a parakotoulem. Kupodivu jsem se poté zvedl téměř nezraněn a veškeré zboží zůstalo nepoškozeno. Palec na pravé noze mi sice do minuty zčernal, ale nesl jsem to statečně. Horší už bylo, když nám nejmenovaný účastník zájezdu z Brna, který při debatě s něžným pohlavím zcela zablokoval přístup k naším místům v autobusu, odložil batoh na moje sedadlo tak šikovně, že víno rozbil (štěstím v neštěstí byl fakt, že se nejednalo o to feferonkové). Střepy jsme vyhodili, sedadlo jakžtakž vyčistili, ale i tak jsem zpátky musel jet na stojáka. Po návratu na hotel jsme navíc zjistili, že poprvé za celou dobu pobytu nám uklizečky vytáhly kartu z elektriky, takže v pokoji bylo vedro a v životně důležitém minibaru to nebylo o moc lepší.

Náladu jsme si šli v rozšířené sestavě zlepšit na nedalekou benzinku. Nové víno jsme zde sice nekoupili, ale poseděli jsme v příjemné debatě u proseca. Obsluha benzinky si nás evidentně zamilovala, protože tady asi opravdu nejsou na slušné kšefty nikde moc zvyklí. Bonusově nám sypaly (obsluha byla početná, ale čistě dámská) brambůrky i oříšky a při odchodu z „lokálu“ ve dveřích ještě dlouho mávaly na rozloučenou. Získaný dobrý rozmar nám pak pokazilo až zjištění, že červené víno navždy zničilo Martinin mobil.

Je pravda, že nám tato skutečnost zájezd o něco prodražila, ale černé myšlenky rychle zahnala kombinace slivovice – moře – dobrá večeře. A před námi stále ještě zůstával poslední celý den v Itálii, který byl nakonec mnohem lepší než jsme čekali (my se ho původně dokonce tak trošku báli). Vlastně – při zpětném posouzení - šlo svým způsobem o jeden z absolutních vrcholů celého týdne. Ale o tom zase až příště …

(psáno v létě roku 2023)