Matera – katedrála Panny Marie a sv. Eustacha (Duomo di Matera)
Katedrála, jejíž celý název v originále zní cattedrale della Madonna della Bruna e di Sant'Eustachio, je hlavním katolickým kostelem šedesátitisícového města Matera, nacházejícího se v jihoitalském regionu Basilicata. Byla postavena v letech 1230 až 1270 jako románská, ale její interiér je dnes již převážně barokní. Katedrála se tyčí na vrcholku Civita – tedy na uměle zvýšené hranici obou zdejších Sassi - a její trvalou adresou je náměstí Piazza Dumo. Původně zde přitom stával normanský hrad, který vystřídal na konci 11. století benediktinský klášter.
Na počátku byla katedrála zasvěcená pouze Panně Marii a své současné jméno získala až v roce 1627. Od roku 1962 se navíc pyšní titulem basilica minor. V letech 2003 až 2016 prošla katedrála nákladnou rekonstrukcí a v současné době je vstup do ní zpoplatněn (3,50 euro). Kromě interiéru samotného svatostánku je v ceně také návštěva dómského muzea. To je sice nevelké, ale rozhodně zajímavé.
Příznivce středověké architektury jistě nadchne zejména exteriér katedrály, který si dodnes zachoval svou původní podobu. Průčelí, směřujícímu k údolí Sasso Barisano, dominuje rozetové okno se šestnácti paprsky, nad nímž je zpodobněn Archanděl Michael drtící draka. Toho doplňují dva andělé a Atlas. Rozeta je lemována malými sloupky, které symbolizují čtveřici evangelistů a dvanáct apoštolů. Uprostřed průčelí je umístěn portál s Madonou della Bruna v lunetě a postranními sochami sv. Petra a Pavla. Součástí průčelí jsou také reliéfní sochy sv. Eustacha a sv. Theopisty ze 17. století. Katedrála má ještě další dva vchody, zajímavější je tzv. Lví brána. Nepřehlédnutelná je čtyřpatrová, 52 m vysoká, zvonice. Ta je stejně stará jako katedrála bazilikálního typu, novější je pouze její jehlanové zakončení. Ve zvonici je umístěno celkem sedm zvonů.
Interiér dómu je trojlodní a má půdorys ve tvaru latinského kříže. Nejvyšší centrální loď oddělují od obou bočních lodí oblouky mezi deseti sloupy. V letech 1627 až 1776 prošel výraznými změnami, zejména co se barokních a rokokových dekorací týče. Střední loď je osvětlena 10 okny a od roku 1719 ji překrává dřevěný podhled, na který byla v 19. století instalována tři plátna Battisty Santora. Za zmínku jistě stojí byzantská freska Madonna della Bruna s požehnáním dítěte dvěma prsty z roku 1270 (snad Rinaldo da Taranto), oltář se sarkofágem sv. Jana z Materny s jeho ostatky, renesanční kaple Annunziata (autor Giulio Persio) nebo betlém, který v letech 1530 až 1534 vytvořili Altobello Persio a Sannazzaro di Alessano.
Přehlédnout bychom neměli ani hlavní oltář s obrazem Fabrizia Santafedeho Panna Marie obklopená světci nebo apsidový ořechový chór Giovanniho Tantina z roku 1453. První oltář v lodi sloužil až do roku 1776 jako hlavní a je na něm umístěna ona Madonna della Bruna z roku 1270, která je považována za ochránkyni města (podle některých jméno Bruna odkazuje na tmavou barvu tváře Madony, pravděpodobnější je ale původ ve starolombardském slovu brunja, což znamená brnění nebo obrana). Napravo od hlavního vstupu majdeme cennou fresku Posledního soudu z přelomu 13. a 14. století. Jedná se o jedinou dochovanou ukázku původní výzdoby od Rinalda di Taranto. Nejzajímavější je spodní část této fresky, kde Archanděl Michael probodává hříšníky v pekle. Mezi nimi můžeme vidět také krále, papeže a několik benediktinských mnichů.
Katedrála je 54 metrů dlouhá, 23 m vysoká a 18 m široká. Byla částečně prodloužena proražením apsidy a změnou jejího tvaru.