Velké putování za obrazy Hieronyma Bosche, německá část (Frankfurt nad Mohanem)
Závěrečná zájezdová etapa – nepočítáme-li dojezdový epilog - vedla do německého velkoměsta Frankfurt am Main, kam jsme dorazili těsně před 22. hodinou. Finanční srdce Evropy a páté největší město Německa, ve kterém žije přibližně 700 tisíc obyvatel, bývá často přirovnáváno k americkému New Yorku a je pravda, že mrakodrapů, často opravdu velmi zajímavých a svým způsobem až půvabných, je zde opravdu více než dost. Město s jedním z nejvýznamnějších letišť světa bývá rovněž označováno jako multikulturní, což je také pravda. Složení obyvatelstva zde téměř kopíruje Rotterdam, jen Surinamce nahradili Turci, sekta arabská a asijská zůstává. Na rozdíl od Rotterdamu však musím hned na úvod přiznat, že okolo 23. hodiny jsem se už v centru města necítil nejbezpečněji. Skoro bych řekl, že jsem se i bál. Vždyť kromě pár osvětlovacích halogenů, přechodové zebry a několika oveček, které právě snědý pastevec vyháněl na chodník, byla naše miniskupinka posledním bílým ostrůvkem v centru města. Pozdně večerní procházka se tak změnila v rychlý ústup za zdi hotelu a v duchu jsem si – ani nevím proč – zanotoval první singlový hit skupiny The Cure.
Je neděle 21. června 2015 ráno a my si – hned po snídani s báječným lososem (ale bez frankfurtských párečků) - dáváme průzkumnické repete. V ulicích města to po nočním „Eldorádu“ vypadá jako po apokalypse nebo při natáčení amerického sci-fi o zániku civilizace. Jako balzám na duši na nás působí okamžik, kdy víceméně náhodou zajdeme do jakési vilkové čtvrti v centru města. Absolutní klid a mír naruší jen kostelní zvon a projíždějící policejní auto. Všude čisto, a pokud náhodou někoho potkáme, s úsměvem se pozdravíme. Bohužel, právě tyto momenty budou zřejmě pro Evropu velmi brzy tím pravým sci-fi. Ale vraťme se raději k cestování a poznávání.
Přesouváme se k místnímu Städel Museum, kde nás čeká poslední „ring volný“. Vzhledem k tomu, že byla pro obrovský zájem o týden prodloužena velká světová výstava „Monet a zrození impresionismu“, očekáme v neděli delší stání na vstupenky, než bývá obvyklé. Nakonec to nebylo tak hrozné, ale pár desítek metrů v několikastupu nás přece jen čekalo. A já řešil dilema. Na jedné straně se mi na Clauda ani moc jít nechtělo (impresionismus nijak zvláště nemusím, v d´Orsay jsem byl a na větší Monetově výstavě jsem byl naposledy v prosinci loňského roku ve Vídni), na straně druhé jsem nechtěl opakovat bruselskou chybu s Chagallem. Nakonec rozhodla Jana. Vzhledem k tomu, že jsem si rychle zvykl, že mě vždy přesně nasměruje do sálů s malíři a styly, které mám rád a já ji pak jenom vyzvednu u jejího oblíbeného „majstrštyku“, rozhodl jsem se zůstat po jejím boku coby bodyguard. A rozhodně jsem nelitoval.
Slavná díla Moneta, Renoira, Maneta, Sisleyho a dalších autorů, pocházející převážně z pařížského Musée d´Orsay, Metropolitního muzea v New Yorku a londýnské Národní galerie, byla i pro mě opravdu velmi příjemným oživením po týdnu starých mistrů. Navíc se zde nesmělo fotografovat, což jsem s neskrývanou chutí – a občas i na objednávku spolucestujících – relativně úspěšně porušoval. Měl jsem s sebou tentokrát jen malý kapesní kompakt, tak to ani nebyl takový problém. Navíc, pokud se mi na obrazech impresionistů vůbec někdy něco líbilo, tak to bylo zobrazení gotických katedrál, mostů a nádraží. Všechno jmenované jsem zde našel. Ale čeho je moc, toho je příliš a přišel čas se vrátit k osvědčenému „zboží“.
U starých mistrů se vše vrátilo do starých kolejí. Kmitali jsme jako kybernetické myšky a jenom si vysílali signály, abychom věděli, v které místnosti se na co soustředit (s Braněm jsme u toho občas stihli v rychlosti probrat i světelné podmínky jednotlivých sálů a další časový harmonogram). A to často i během zajímavého výkladu našeho průvodce. Na ucho nasazená audiotechnika nám to naštěstí umožňovala a já navíc nejsem zrovna příznivcem stádovosti. Potřebuji si totiž na jednotlivá dílka udělat vlastní úsudek a ze svého úhlu pohledu. Ovšem v momentě, kdy se řešily různé detaily, technika malby nebo přechodová stylotvornost, přibíhal jsem zpět jako zaběhnuté telátko. A rád.
V každém případě se mi frankfurtské muzeum líbilo více než dost a zařadilo se k tomu nejlepšímu, co jsem kdy viděl. Možná takové není, ale prostě mi sedlo. Koneckonců k vidění tady toho bylo více než dost. Abych vyjmenoval alespoň to nejzajímavější: Lucas Cranach starší (nepřekvapivě vše, prostě další genius své doby), Vermeerův Geograf, Rembrandtovo Oslepení Samsona, Lochner, van Eyck, Macrino d´Alba, Brouwer, nádherná Botticelliho Nymfa, Venetova kurtyzána coby Flóra, Guercinova nebo da Modenova Madona s dítětem, van Kesselův Krysí tanec a samozřejmě zejména Boschův slavný obraz Ecce Homo. K tomu spousta „bezejmenných a neznámých“ mistrů, včetně jednoho ze Sieny. Po asi desátém návratu ke geniálním obrazům Híeronyma a Sandra (nádherný obličej složený v podstatě z nevýrazných nebo i nepěkných „komponentů“) se zajdeme rozloučit k impresionistům. Už jen proto, že jsem slíbil pokusit se pro jednu spolucestující o ještě jednu nepovolenou fotografii.
Přestože výstava Monet a zrození impresionismu má dvě části, vracíme se z časových důvodů už jen do jedné z nich. Je to ta zajímavější, takže další zdržení. Pak objevím Chagalla. Malá náplast na bruselské pomýlení, které teď ovšem o to více bolí. Vzápětí nás Janina spolubydlící upozorní, že je tady ještě jeden. Další úkol, který málem nesplníme. Našel jsem ho více méně náhodou. Poté, co jsem k obrazu Rabín dovedl Janu, je jasné, že máme všichni posunutý termín odjezdu a můžeme si jít v klidu projít celé muzeum znovu. Přesto všechno jsme nakonec nějakým zázrakem odešli a časový deficit nemusel být ani hodnocen jako alarmující.
A tak jsme – překročením Mohanu po rekonstruované historické lávce zvané Eisener Steg - vyrazili do historického centra města. Díky tomu, jak Frankfurt dopadl při bombardování v roce 1944, je toto tvrzení mírně nadsazené (Staré město neboli Altstadt tehdy téměř celé zmizelo), ale stejně jako jinde v Německu, i zde povstal bájný pták Fénix z popela. Katedrálu sv. Bartoloměje, která zcela nepochopitelně přežila II. světovou válku téměř bez škrábnutí, jsme si sice z časových důvodů museli nechat „od cesty“ (běhat už se mi opravdu nechtělo a ostatní na tom byli obdobně), ale samotné náměstí Römerberg s radnicí zvanou Römer a Kašnou spravedlnosti rozhodně stojí za vidění. Krásné hrázděné domy, včele se zmíněnou budovou Radnice, aní kostelík Alte Nikolaikirche už pravděpodobně až tak moc původní nejsou, ale to na předchozím tvrzení nic nemění.
A to už je opravdu všechno. Vrátili jsme se – kupodivu včas – k autobusu, kde jsme vzápětí zjistili, že se ztratili jen můj pan inženýr a Janina paní doktorka (naši spolubydlící), ale byli v tom údajně opravdu nevinně, neb byli špatně nasměrováni. Využil jsem toho k osvěžení jedním plechovkovým (u řidiče jsem měl stejně už dávno otevřený účet) a poslechem produkce jakéhosi rumunského Němce, který při garmošce hulákal songy, které i my občas vypustíme z úst. Musí být ovšem alespoň půl třetí ráno a za námi besídka hodně vydařená.
Pak už nás čekala jen „nekonečná“ cesta do Prahy. Přijeli jsme kolem půl desáté, Braňo s Adélkou vyrazili na hotel, který měli předobjednán, já s Janou na noční vlaky, ostatní domů nebo neznámo kam. Neuvědomil jsem si ovšem, že expres Bohemia se dříve nazýval Košičan, a tak jsme měli ve vlaku celkem plno a dosti černo. Díky početné ochrance, vzhledem připomínající komando z Predátora, však byl přesto relativní klid a do Zábřeha jsem dojel sedíc a nepoškozen. Tam mě vyzvedla rodina a dopravila domů, kde jsem během pondělní dovolené zájezd v klidu zažil a poté poskytl tradiční tiskovku na Koupánku. A na závěr musím ještě složit upřímný hold Panu řidiči. Mám toho autobusy projeto po Evropě relativně hodně, ale tentokrát jsem zase narazil opravdu na někoho, kdo umí. A také přiznat, že i když nám průvodce-historik doporučoval v každém městě nějakou specialitku a mls, nikdy a nikde jsem to nestihl. Jen v Bruggách jsem si málem dal vafli … ale bohužel jsem si všiml, na čem a kdo by mi ji připravil. Tak snad příště …
Více fotografií ze závěru boschovského putování najdete na: