Z obce Přílepy přes Žopy do Dobrotic
V druhé půli května jsem těsně před návratem do zaměstnání vyrazil na poslední zdravotní vycházku, kterou jsem kvůli posílení operovaného kolena změnil na kratší pěší túru. Tentokrát mé kroky z jedné už mnohokrát navštívené obce směřovaly do dvou dalších blízkých dědin, z nichž jsem tu první ještě nikdy nenavštívil a tou druhou vždy jen projížděl. Popolední bus mne ze Zlína dovezl do středu Přílep – rozsáhlé vesnice s téměř tisícovkou obyvatel, jejíž zástavba se rozprostírá pod poslednímí západními výběžky Hostýnských vrchů jen asi 3 km od Holešova. V centru se nachází obecní úřad, maličký nepřístupný zámek s volně přístupným parkem a svažitá náves s kaplí Panny Marie a barokním kamenným krucifixem. Z návsi stoupá modré tur.značení ke kapli nad obcí, nazývanou "moravským Meránem“ a od ní na zajímavé kopce Hrádek a Hrad, jež moje maličkost shlédla už vícekrát. Stejně tak dobře zná i areál zdejšího zámeckého parku, ale střed obce směrem na východ, kde stojí dva pomníky, pro ni dosud byl velkou neznámou.
Ten první je od budovy obecního úřadu vzdálen 200 metrů. Pomník T.G.Masaryka a obětí II.světové války byl místní organizací Sokola (a z finanční sbírky mezi občany) vystavěn k 10. výročí vzniku Československé republiky. Zdobí jej reliéf slavného prezidenta a má tvar obelisku stojícího na umělé „skále.“ Nahoře je umístěn prvorepublikový symbol s českým lvem a pod ním nápis: Na počest zbudování a znovuvzkříšení Čs.republiky postaven r.1928, obnoven R.1945.
Pod Masarykovým reliéfem byla na umělé skalisko po druhé světové válce přidána mramorová pamětní deska s medailonkovými fotografiemi a jmény šesti obětí umučených za německé okupace.
Po dalších pár minutách chůze jsem přišel k budově místní školy. Naproti přes cestu tu v sousedství téměř 150 let staré lípy stojí Socha sv.Václava s památníkem padlým z I.světové války. Z místních mužů bojujících za Rakousko-Uhersko se jich domů do Přílep nevrátilo 28. Památník zbudovala místní Lidová strana z peněz získaných formou sbírky a slavnostní odhalení se uskutečnilo 28.října 1928.
Socha sv.Václava zrobená v životní velikosti svírá v pravé ruce kovový praporec a levičkou chrání erb s českým lvem. Je umístěna na vysokém odstupňovaném hranolovém soklu, který je v horní části doplněn vyrytým nápisem: Sv.Václave, oroduj za nás! a ve spodní části části podstavce nápisem: Spěte sladce, s P.Bohem, padlí hrdinové ve světové válce v pokoji!
Podstavec skulptury je v pozadí doplněn dvěma bočními kamennými křídly. Na nich jsou umístěny žulové pamětní desky se jmény padlých a medailonky s jejich fotografiemi.
Vždy v podvečer svátku „patrona české země“ se před svatováclavskou sochou místní věřící scházejí ke společným modlitbám.
Po návratu nazpět do středu obce jsem neodolal a šel si krátce prohlédnout zámecký park, u něhož se naproti malému feudálnímu sídlu zrovna boural bývalý hospodářský dvůr. Předchůdcem zámku byla tvrz, kterou si tu LP 1272 vystavil Jindřich z Přílep.Ta v průběhu času prošla přestavbou na menší zámek (za minulého režimu sloužil jako porodnice) a okolo něj později vznikl pěkný park. Z něj jsem pokračoval zástavbou na západní konec obce, kde mezi silnicí a cyklostezkou pod stromy stojí prostinká boží muka. Mají podobu vysokého kamenného sloupu, ukončeného nahoře zastřešenou boudičkou s nikou. V ní je umístěna miniaturní soška Madony. Boží muka vznikla v místech nazývaných „U Panenky Marie.“ Kdysi dávno prý zde zemřela mladá svobodná matka s novorozenětem, jíž odmítli lidé ve vsi poskytnout přístřeší.
Po ujítí 400 m po cyklostezce vedoucí od západního okraje Přílep do Holešova jsem narazil na polní cestu, která mezi lány polí vedla směrem k severu k průmyslovému areálku u obce Žopy, vzdáleném asi 800 metrů. Ještě než jsem na ni ze silnice přešel, dohnal mne jakýsi podivný chlapík, který se mi svěřil, že jde pěšmo z Martinic do Jankovic, aby navštívil přítele. Protože se mi na něm něco nezdálo, nechal jsem mu náskok, zapálil si cigaretu a poté i já vyrazil po téhle zajímavé „polňačce.“ K vesnici Žopy stále mírně stoupala a po celé délce nabízela ničím nerušené širokoúhlé výhledy: na jedné straně do nečekaných dálav, na druhé pak na mnohem divočejší kopcovitou krajinu „Hostýnek.“
Směrem k jihu se nad lány zvedala fádní temena vrchů Tlumačovské pahorkatiny a za nimi obzor vyplňovala kulisa minipohoříčka Chřiby. Západním směrem jsem mohl dobře pozorovat nejen blízké předměstí, ale i centrum Holešova s kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Za městem nad hanáckou lautr rovinou vystupovala temena kopečků Podbeskydské pahorkatiny v okolí Kostelce u Holešova a úplně na horizontu se rýsovala dlouhá hradba Nízkého Jeseníku.
Směrem k východu a severu se mohla má očička láskyplně pokochat blízkými, daleko stmějšími zalesněnými svahy, jenž jsou posledními výběžky Hostýnských vrchů. Nad blízkými Přílepy se tyčila temena Hrádku (517 m) a Hradu (560 m), ale královnou tohoto cípu „Hostýnek“ bezesporu byla výrazná homole kopce Lysina (598 m), zvedající se nad horním koncem údolí potoka Žopky a dominující i obci Žopy.
Na její jižní konec jsem narazil na konci polní cesty a odtud zamířil na místní náves.
První písemná zmínka o dědině lěžící na rozhraní dnešního Valašska a Hané se objevila na listině olomouckého biskupa Jindřicha Zdíka roku 1141, kdy byla majetkem olomouckého probošství sv.Václava. Místní se živili zemědělstvím, mnohem později i prací v obecním lomu (byl otevřen 1885) či výrobou cihel z kvalitního jílu.
V současnosti jsou Žopy holešovskou místní částí, jejíž stavení jsou rozhozena okolo potoka Žopky a žije tu více jak 500 obyvatel. Přes víkendy či letní sezónu se počet lidstva v obci ještě navýší, protože se za ní nad dolinou potoka rozkládá velká rekreační chatová oblast s více jak 70 objekty.
Nejstarší památkou ležící na katastru obce jsou pozůstatky hradiska z doby bronzové anebo začátku doby železné, které můžeme spatřit na temeni dominantního kopce jménem Lysina. Toto nejstarší neolitické osídlení u nás (7 až 6 tisíc let před našim letopočtem) obývali lidé spadající pod kulturu s lineární keramikou. Byli vůbec nejstaršími rolníky na území dnešního státu. Areál hradiska je rozložen mezi nižším (579 m) a vyšším (598 m) vrcholem Lysiny.
Přímo v obci jsem si na pěkně upravené návsi prohlédl zděnou zvonici, vystupující ze svahu nad silnicí do Holešova a na protější straně veřejného prostranství stál starobylý kamenný kříž. Bližší údaje o vzniku obou památek nejsou na webu k nalezení.
Na západním okraji vesnice se u silnice nacházela (od roku 1958 státem chráněná) čtvercová Boží muka. Byla zrobena z cihel a poté bíle omítnuta. Nahoře je pod stanovou stříškou na každé světové straně umístěna jedna, dnes již prázdná nika.
Boží muka byla zbudována v první polovině 18.století a v té době byla vedle nich zasazena lípa velkolistá. I ona je chráněna a v dnešní době dosahuje výše 17 m, šířka koruny 14 metrů a obvodu kmene 432 centimetrů.
Odtud jsem brzy přišel na severozápadní konec Žop, odkud do nedalekých Dobrotic pokračovala nad pastvinami plnými pasoucích se jezdeckých koní úzká silnička.
Fascinující svět těchto krásných zvířat je mi dobře znám z detektivních románů sira Dicka Francise a také z dostihů ve Slušovicích, kam jsme kdysi dávno celá rodina několikrát zavítali na přání mého tatínka. Jeho otec se až do důchodu živil povoznictvím v bylnickém JZD a chtěl, aby tuto činnost vykonával i jeho nejstarší syn. Tatík měl koně sice také velmi rád, ale po návratu z vojenské služby prchl z hlubočských pasek dolů do města, kde si v tehdejším n.p.MEZ Brumov udělal řidičský průkaz a poté začal kočírovat „šemíky“ ukryté pod kapotou nákladního vozu.
Jakýsi ten gen z jeho lásky k lichokopytníkům se usídlil i v mém mozku a při mých samostatných túrách (či na výletech s manželkou) se rád zastavím před ohradou s pasoucími se koňmi a snažím se lepost těchto tak trochu tajemných zvířat co nejlépe zachytit v momentkách, ukládajících se do paměťové karty mého fotoaparátu.
Proto pro mne byla při mém pěším přesunu z vesnice Žopy do Dobrotic chůze okolo ohrazených pastvin s pasoucími se koňmi a poté volný průchod areálem Ranče u Tuffa velmi příjemným překvapením. Zde jsem kromě pasoucích se zvířat viděl i venkovní arénu, kde právě probíhal výcvik mladičkého jezdce, poté prošel mezi stájemi, odkud děvčata na procházku vyváděla další koně a ty poslední jsme spatřil na louce před železniční tratí s podchodem do obce, kde areál ranče končil.
Jak jsem pak doma na netu ze stránek ranče zjistil, majitelem není žádný pán s přijmením Tuff, ale je to žena – Martina Horáková, která ho pojmenovala podle svého nejoblíbenějšího hřebce reprezentující plemeno quarter horse Tuff (Colonel Tuff Bar).
Láskou ke koním vzplála už v dětství, kdy na nich začala jezdit v oboře holešovského zámku. Do Dobrotic se s rodinou a několika koňmi přestěhovala roku 2006, kde započala s přestavbou starého „jezéďáckého“ kravína na stáje pro koně a zázemí. Po velké dřině zde pak v průběhu let vyrostl její vysněný ranč. Impulsem pro jeho vznik byla touha zbudovat místo, kde se spolu budou setkávat lidé a zvířata, v tomto případě pochopitelně koně.
Trvalo ale dlouho, než se vystavělo vše, co je tu dnes k vidění. Kromě venkovních výběhů jsou tu stáje a venkovní a krytá kruhová jízdárna se speciálním povrchem (písek a geotextilie), nová krytá jezdecká hala je ve výstavbě. Přímo na ranči se nachází také sedlovna a vytápěná klubovna se sociálním zařízením.
Pod mostkem železniční trati jsem se ocitl v zástavbě Dobrotic a po chvíli přišel na protáhlou název, jíž kromě starých gruntů i nových domů zdobila drobná kaple.
Byla zbudována v polovině 18.století v pozdně barokním slohu. Je to čtvercový zděný, bíle omítnutý objekt vepředu s velkou nikou s modře natřenými železnými rámy. Za sklem je umístěna soška Madony. Poklonu na rozích člení jednoduché pilastry a profilovaná římsa pod stříškou se na všech čtyřech světových stranách zvedá do oblouku. Stanová střecha je v rozích prohnutá a z jejího středu směrem k nebesům vystupuje kovový kříž.
Z návsi jsem se pak vydal ulicí vedoucí okolo dětského hřiště k mostu přes říčku Rusavu. Pod cestou bylo koryto říčky i s vedlejší boční komunikací překlenuto novodobým betonovým akvaduktem. Teče do něj voda z náhonu u bývalého dobrotického mlýna, která v travnaté stráni skáče přes několik menších jezů. Úzký tok za akvaduktem prochází jihozápadní částí obce, dále pokračuje skrze holešovskou zámeckou oboru a v zámeckém parku jeho voda napájí unikátní nádrže zbudované na půdorysu Neptunova trojzubce.
Tento dobrotický akvadukt sice není příliš líbivou technickou památkou, ale pozornost si určitě zaslouží.
Okolo stavení s velkou zahradou jsem se po prudce stoupající polní cestě vyšvihl na první holý hřeben nad obcí a odtud ještě 150 m pokračoval loukou k travnatému návrší, na němž stávala tvrz.
Na kopci zvaném Propadeňák si ji vystavěl vladyka Vlk z Dobrotic a v análech je zmiňována LP 1269. Chránila starou obchodní stezku mezi Hulínem a Bystřicí, dále pokračující až k Baltickému moři. Rod vladyků z Dobrotic si později nad vsí Brusné zbudoval hrad Křídlo. Roku 1365 tvrz i hrad odkoupil Vilém z Kunštátu. Tvrz zanikla za husitských válek a po roce 1437 po ní v terénu zůstalo již jen tvrziště.
Při stavbě tvrze se hlína vykopaná z příkopů využila na zbudování mohutných ochranných valů s palisádami a k zarovnání temene návrší, na němž stálo vlastní roubené vladycké sídlo. Jeho dřevěné trámy byly vypleteny pruty a omazány hlínou, kámen použit jen na základy stavby. Na zbudování dřevěných palisád posloužily okolní borovice a duby.
Dnes je tu k vidění travnatý pahorek obklopený dvojitým příkopem a valem. Pahorek dosahuje rozměrů 15 x 12 metrů a obklopuje jej až 16 m široký a 3 metry hluboký příkop. Vnější příkop dosahuje šíře až 12 m a hloubky 2 metry. Severozápadní část valu byla v průběhu času zaorána na přilehlé pole. Tvrziště je od roku 1973 chráněnou kulturní památkou spadající pod Holešov. Areál bývalé tvrze je pravidelně kosen a jsou z něj odstraňovány náletové dřeviny. Na valech roste stará planá hrušeň zapsaná do seznamu památných stromů.
Za první republiky tu byla vyhloubena 26 metrů dlouhá archeologická sonda, táhnoucí se od středu feudálního sídla přes příkop a val. Našly se různé keramické střepy a železné šipky.
Tvrziště je nejstarší památkou Dobrotic, které je dnes místní částí Holešova se 450 obyvateli. Zpět do obce jsem se stejnou cestou nevracel: za planou hrušní stačilo lesním chodníkem sebehnout dolů na louku s polní cestou a za dalším mostem přes Rusavu jít do středu obce ulicí, která vede na hlavní komunikaci s autobusovou zastávkou a blízkou restaurací.
Ještě než jsem tak ale učinil, udělal jsem si z louky pod tvrzištěm „odskok“ k romantickému lesnímu rybníku jménem Kačeňák.
Leží u pravého břehu říčky Rusavy a byl zbudován v místech jejího bývalého meandru. Vodní nádrž o největší délce 100 a šířce 40 metrů je napájena vodou z toku Rusavy. Náhon je veden asi o 150 m severněji nad jezem. Rybník má rozlohu 0.6 hektaru a pečuje o něj pobočka Moravského rybářského svazu – v tomto případě místní organizace Holešov.