Od nádrže Mojeny na tajemný Hrádek a Hrad
Na konci měsíčního marodění se zády se v rámci zdravotní vycházky rozhoduji pro další kratší výlet. V dnešním březnovém úterý totiž nejenže venku svítí sluníčko, ale obloha je pokryta nesmírně fotogenickými mraky, vzdálené modré obzory ztratily obvyklý opar a jsou vidět i bez brýlí... a co si budem říkat, po dlouhém „zimním“ období bez pořádného výšlapu už se mnou šijí všichni čerti!
Podnikl jsem sice nedávno procházku od Lesního hřbitova dolů do Zlína, jenže to bylo z kopce. Dnes to pro změnu zkusím naopak – z nížiny do kopčisek, alespoň otestuji, jak se s tím mé zhuntované tělo popere.
Výpravu směřuji do míst, která už částečně znám (ale dlouho jsem tam nebyl) a k tomu přidávám notný kus neznáma (to aby byla plně ukojena i zvědavá dušička) – ano, dnes se mi stane startovním bodem i cílem obec Přílepy!
Tahle dědina se rozkládá na dohled od Holešova na úpatí a jižních stráních Hostýnských vrchů, na jejím okraji se nachází jakási rekreační minipřehrada a o kus dál se nad lesnatým údolím tyčí dva tajemné vrchy – Hrádek a Hrad. Přičemž ten druhý na svém zalesněném temeni a podvrcholových srázech ukrývá i zajímavé pískovcové skalní výchozy...
Start busu ze zlínského nádraží i následná jízda na konec města proběhly uspokojivě, jenže za Vršavou málem naše cesta předčasně skončila, neboť napříč přes cestu ležel padlý strom!
No u Joviše – to je teda paráda, jak dlouho tu asi budeme trčet, než přijede četa, která ho odstraní?!
Naštěstí byl stejně naštván i náš řidič, a když viděl, jak se naproti na silnici před kmenem tvoří nekonečná fronta, několik desítek metrů couvnul a vzal to vpřed objížďkou. Pod námi okolo potoka totiž vede ze Zlína směrem k Lešné silnička s cyklostezkou. Nevím, jak dokázal, že jsme se na ni s nadměrným vozidlem vlezli, kousek po ní popojeli a pak se s těžkým busem vyšplhali prudkým kopcem vedlejší cestou zpět na hlavní silnici... ale stalo se!
Měl jsem chuť tomu odvážnému šoférovi zatleskat (stejně jak se to dělá na hradech a zámcích průvodcům namísto poděkování po ukončení prohlídky), ale všichni spolucestující byli v šoku a tak ohromeni, že by si při mém potlesku mohli od leknutí upustit něco do gatí... takže radši nic.
Následná cesta přes Fryšták a Lukoveček už proběhla bez problémů a zanedlouho na stropě busu mačkám pomyslné tlačítko Stop a na začátku obce Přílepy vystupuji. K přehradní nádrži a potoku Mojeně se musím pár stovek metrů vracet a cestou na mne zavrčí několik volně pobíhajících psů. Mačkám další pomyslné tlačítko (tentokrát s názvem IGNORE), blafounů si vůbec nevšímám a valím, abych už co nejrychleji stál na hrázi přehrádky a mohl se pokochat pohledem na její vodní plochu.
No, upřímně řečeno – rekreační přehrádka je sice pěkná, ale čekal jsem, že bude větší. Byla zbudována roku 2001, sypaná hráz zadržuje 6100 metrů krychlových H2O a to všechno se vměstná do prostoru 150m x 90 m, který má z pohledu letícího opeřence podobu lidské ledviny.
Nejen samotná přehrádka, ale i to přívětivé zalesněné údolíčko nad ní je oblíbeným místem, o čemž svědčí množství rekreačních objektů nacházejících se výš v dolině. Daleko do ní vede i lesní silnička, kterou jsem si k svému putování pod vrch Hrad vybral. Zádrhel nastal u posledního rekreačního objektu, kdy mi cestu zahradila patrola a požadovala ukázat povolení pro vstup do lesů.
Kdyby byla bytostí stejného druhu, asi bych musel hodit zpátečku... naštěstí ale tomu kocourovi stačilo pár vlídných slov a pohlazení, a já směl v cestě pokračovat dál.
Velký kus cesty proběhl po asfaltové lesní silničce, zbytek – hlavně to ostré převýšení, pak už cestou lesní, pokrytou místy předjarním blátem. Ještě kus pod vrcholem jsem ve vykáceném svahu mezi dvěma lesními cestami narazil na první, asi 5 m vysoký pískovcový skalní výchoz. Z téhle skalky se otevřel překvapivý výhled přes „moře“ Mladcovských a Vizovických vrchů až na vzdálené vrcholky bělokarpatských hor.
Horní cesta mne směrem vpravo přivedla k impozantnímu slepencovému pilíři (o výšce asi dvou člověků) a další zajímavé vyhlídce. Odtud už jsem se vracel k vrcholovému kuželu Hradu, jehož svahy jsou pokryty drobnějšími skalními výchozky. Směr „rovno hore“ jsem zavrhl, neboť mi už dávno není sladkých sedmnáct a prudký svah raději zdolal traverzem směrem vlevo. Zde jsem narazil na vyčnívající vrcholek největšího místního skaliska, jemuž dělala společnost vyšší členitá stěna mrazového srubu.
Já dal ale přednost průzkumu suťového úpatí pod první skálou, odkud jsem mohl zblízka okouknout největší stěnu. Z odstupu byl samozřejmě pohled mnohem lepší, přičemž jsem odhadl její výši – od úpatí až po vlastní vrchol - asi na 8 metrů. I tahle skála je ve skutečnosti mrazovým srubem, ale díky malé členitosti stěn se od toho sousedního liší asi jako noc ode dne.
Pod výrazným kuželovitým vrcholem Hradu (560 m) probíhá modrá turistická značka. Nad rozcestníkem se zdvihá vlastní skalnaté témě kopce převyšující okolní terén asi o 15 metrů a z turistické trasy k němu vybíhá dobře vyšlapaná pěšina. I když nahoře najdeme trampy využívaný plácek připomínající miniaturní hradní nádvoříčko, tady na Hradě se kupodivu žádná středověká fortifikace k nebi netyčila. Tohle místo bývalo „jen“ důležitým strážným bodem, odkud se v období třicetileté války za pomoci zapálené vatry hradům Lukovu a Buchlovu oznamovalo nebezpečí vpádu švédských vojsk.
Hrad tedy na Hradě nikdy nestával, ale přesto je půvabným a romantickým místem, neboť se na jeho vrcholu i svazích setkáme se zajímavými skalními výchozy.
Poznávacím logem Hradu by pak mohla být ta asi 4 m vysoká skalní věž (anebo pilíř) týčící se na samém vrcholu nad nádvoříčkem. Tak jako všechny okolní skalní výchozy, je i ona tvořena vsetínskými vrstvami zlínského souvrství...etc ...etc... ale laikovi asi bude stačit, že to všechno přináleží flyšovému pásmu Západních Karpat.
Opouštím Hrad a po modré turistické značce vedoucí po hřebeni klesám k další nápadné zalesněné vyvýšenině (517 m) jménem Hrádek. Cestou k němu se ale samozřejmě nezapomenu z odlesněných míst potěšit dalekými výhledy, nejhezčí je ten, směřující k hóóódně vzdálené kulise Bílých Karpat. Pak už procházím podvrcholovým úpatím kopce a díky nové mýtině se mi otevře pohled i na jeho vlastní kuželovité temeno, které se nachází asi o 150 m ode mne a na němž lze popátrat po zachovaných reliéfních pozůstatcích raně středověkého opevnění.
V neklidné době švédských vpádů bylo návrší Hrádku nad obcí (stejně jako blízké kuželovité temeno Hradu) využíváno k varovným ohňovým znamením, která byla dobře viditelná z hradu Lukova i Buchlova.
V té době ale už témě kopce Hrádku ničím nepřipomínalo nedlouhou historii hradu, neboť ten zanikl už za husitských anebo česko-uherských válek. On to vlastně ani žádný pořádný hrad nebyl, jak je vidět z jeho podoby na informačním panelu dole v dědině. Bylo to něco přechodného mezi hradem a hradištěm, nicméně už to mělo některé zděné prvky. Oč méně trvala historie hradu, jehož pánem snad býval i ten Jindřich z Přílep, který si o něco později ve vsi vystavěl tvrz, o to déle se žilo na jeho předchůdci - hradisku, obývaném už v době eneolitu, a poté v době bronzové lidem lužických popelnicových polí.
Podle ideální rekonstrukce podoby hradu na obrazovém panelu vidíme, že měl půdorys výseče o rozměrech asi 80 x 80 m, přičemž jeho opevnění stupňovitě stoupalo až k nejvyššímu místu hradu, na němž stávala věž. Od vrcholu Hrádku směrem k severu spadal k jinak plochému temeni vlastního kopce víc jak desetimetrový sráz.
Dnes mne ale bohužel kvůli spoji do Zlína tlačí čas, takže si jeho průzkum budu muset nechat na příště a já valím dolů z kopce do Přílep. Před finálním sestupem dolů do dědiny se ale ještě na chvilku zastavím u opravené lesní kaple Panny Marie Svatohostýnské, od níž v minulosti býval do hanáckých rovin krásný panoramatický výhled. (Dnes by se tu kvůli vyhlídce ale musela postavit rozhledna anebo vykácet les.)
Na návsi ještě omrknu zvoničku a barokní kříž zdobený dole sousoším svatých, no a před příjezdem spoje je mi na zastávce busu umožněno už jen krátce se pokochat pohledem na sousední romantickou kulisu nepřístupného přílepského zámečku a jeho přístupného parku...