Z Trojáku přes rozhlednu Marušku a Bludný do Hošťálkové

A máme tu první zářijovou sobotu, která je už od rána tak prosluněná, že s námi čerti šijou a rozhodujeme se alespoň pro kratší výlet do „Hostýnků.“ Po jedenácté hodině jsme z busu vystoupili na Trojáku, u té známé staré hospůdky s novodobou přístavbou. V původní staré dřevěné krčmě, která zde byla vystavěna v roce 1939, se kdysi rádi scházeli obyvatelé okolních pasekářských samot a dřevaři, dnes už je to tady samý mototurista, cyklista a v zimě pro změnu lyžař. Od roku 2007 je k hostinci připojena nádstavba s restaurací. My ji tentokrát využili k obědu (doma se to nestihlo), ale namísto tradičního hovězího guláše či Tvarůžkové bomby si objednali vepřové výpečky a zapili je kofolou a Radegastem.

Během našeho souboje s pokrmem na parkovišti venku za okny odstavila své burácející oře asi třicetičlenná skupina motorkářů a motorkářek a s halasem sobě vlastním se nahrnula do staré hospody. Ti, co se tam nevešli, vytvořili zvenčí po dveře frontu a hulákali přitom na sebe jak paviáni.

Po zaplacení nezbylo, než se mezi nimi dveřmi ven nějak prosoukat, na což se má huba ozbrojila důrazným upozorněním – „S dovolením!“

I bylo nám sice umožněno odejít, ale jak jsem si dobře všiml, některým jedincům přitom v očích nebezpečně zasvitlo a z jejich hlavách jsem přitom mohl vydolovat nevyřčenou odpověď: „Cože? Na nás si nikdo dovolovat nebude!!“

 

Od Trojáku už jsme se - obklopeni nádhernými panorámaty a davy bikerů i pěších turistů – vydali po zelené značce a trase NS Tesák severovýchodním směrem na Bludný. Po asi dvaceti minutkách chůze nás čekalo stoupání na travnatý vyhlídkový hřeben ozdobený párem novodobých roubenek.

A hned za nimi narazili na trojici místních „Marušek.“ Tou první je stejnojmenný vrchol kopce s nadmořskou výškou 664 metrů, druhou Mařenkou je meteorologická stanice a třetí Maruší je krásná dřevěná rozhlednička, zbudovaná v typickém valašském slohu.

Meteorologická stanice byla vystavěna roku 2005 a vedle stojící dvoupatrová rozhledna zde byla díky mistrovství řemeslníků z Hošťálkové zbudována o devět let později. Na výstavbu bylo použito 72 kubíků smrkového dřeva, kulatiny.

Rozhledna údajně dosahuje celkové výše 16 metrů (mně se ale, nevím proč, zdála nižší) a na poslední vyhlídkovou plošinu nacházející se ve výši 12 m vede 43 schodů. Otvíral se odtud nádherný panoramatický výhled na Vizovické a Hostýnské vrchy, Javorníky a část Beskyd, ale upřímně řečeno, téměř to samé bylo vidět i z travnatého hřebene pod rozhlednou. Tím ale nechci její výstavbu nikterak snižovat, neboť se stala pěknou dominantou vrchu… a jak jsem vypozoroval, i prvořadým turistickým magnetem!

 

Od rozhledny „Máni“ naše nožky pokračovaly po hřebenové silničce na více jak kilometr vzdálený Bludný. Trasa nejprve vedla lesem. Vlevo mezi stromy zasvítila dřevěná stavení rozlehlé chatové osady, o kus dál v sedle jsme minuli jednu starou usedlost… a ledva jsme koncem lesa po cestě začali vystupovat nahoru na lučiny, uslyšeli jsme za zády hlasitý dupot, který vydávaly podkovy rychle se ženoucího stáda koní.

Ale houbeles stádo! Tihle oři nebyli žádní divocí mustangové, ale koně jezdečtí, ovládaní na nich sedícími pány a paničkami. Dvě zbrklé slečny (anebo už dámy) nás předjely a pokračovaly dál po cestě k Bludnému, zbytek početné ekipy se zastavil u dřevěného rozcestníku, poukazující na nějaký ranč dole v údolí, a jala se s oři po lesní cestě sestupovat do doliny.

Byli jsme už nahoře na lukách, když jsme za sebou opět zaslechli cvakot koňských kopyt, ale byl to jen osamělý jezdec (zato v obleku rangera), který se nás zeptal, zdali jsme tudy neviděli projet dvě osoby.

„To víte, že viděli, pane – támhle před námi jsou !“ zněla naše odpověď a jezdec vyjel daleko na louku, aby jej ty bludičky spatřily a na prsty na ně pronikavě zahvízdal.

Nakonec to dobře dopadlo: obě ztracené dívky (a to, prosím, ani nebyly blondýnami!) jej uslyšely, povelu bystře uposlechly a pak se spolu za ostatními všichni tři poslušně vrátili…

 

My už odsud neměli po nádherné louce daleko k Bludnému, kopčisku se 659 metry nadmořské výšky, ale jelikož je jeho vrchol porostlý travou, je místem s tak dalekými výhledy, jaké jsme před jeho zdoláním ani neočekávali.

Olysalý Bludný je součástí hřebene táhnoucího se od Trojáku k dědince Lázy a dál až po Valmez. Jenže jeho témě tak úplně holé není, neboť je obzváštňuje solitérní a notně rozkošatělý javor klen. V jeho stínu se nachází lavička, turistický rozcestník, mapa a také webkamera.

 

Jelikož jsem zde byli za příznivého počasí, mohli jsme si naplno vychutnat to úžasné výhledové kruhové panoráma.

 

A co že jsme to všechno viděli?

 

Směrem na severovýchod hřeben Veřovických vrchů s Velkým Javorníkem (917 m), Radhošť (1190 m) a Lysou horu (1323 m). Dále Vsetínské vrchy s Klenovem (678 m) a Štípou (707 m).

Z Javorníků úplně vzadu na obzoru Hričovec (1059 m), před ním Velký Javorník (1071 m) a Stratenec (1052 m). Více napravo vystupovala Čerňanská Kyčera (885 m) a za hlubokým Papajským sedlem se majestátně vypínala rozložitá hora Makyta (923 m).

Z „Hostýnek“ jsme před námi viděli Křížový (670 m), Ratibořský Grúň (678 m) a Drastihlavu (695 m).

Směrem k jihu se nedaleko od nás nacházela rozhledna Maruška, trochu víc napravo spatřili Kyčeru (757 m), rekreační středisko Tesák se sjezdovkou a nad ním se vypínající mohutný masív Čerňavy (844 m). Před námi v popředí tvořil kulisu kopců vrch Ožiňák (683 m) a Sochová (741 m).

No a obzor za nimi vyplňoval masív nejvyššího „Topu“ Hostýnských vrchů – Kelčského Javorníku, jehož 865 metrů vysoké témě je navýšeno vysokou rozhlednou.

Ve zbývající výhledové výseči jsme pak v dálce mohli pozorovat část Kelčské pahorkatiny a ten málo zřetelný a namodralý kopcovitý horizont v dálce už patřil Oderským vrchům.

 

Z Bludného nás čekal sestup do Hošťálkové – z výše 659 m do 380 m nad mořem – k čemuž jsme využili asi tři a půl kilometru dlouhou asfaltovou silničku. Komunikace sice nebyla lemována žádným oficiálním turistickým značením, ale vedla tudy trasa NS Tesák. Na třech místech nás čekalo strmější krátké klesání (to nejdelší v několika stovkách metrů pak už přímo do té velké dědiny), zbytek trasy byl ale pozvolný a naprosto pohodový. Silnička navíc klesala po hřebeni, tvořeným z velké části pastvinami, otevřeným terénem, což našim zrakům umožňilo ocenit daleké výhledy. Z nejhořejší části jsme kromě protějších Hostýnských vrchů mohli vlevo pozorovat též dosti rozkošatělé panoráma vrcholů a hřebenů patřící vrchům Vsetínským, za nimi horizont vyplňovala vzdálená a namodralá kulisa Radhoště… a ten modrý hřeben viditelný ve skulině mezi Vsetínskými vrchy a „Hostýnkami“ patřil Javorníkům.

 

O něco níž už jsme se museli spokojit „jen“ s pohledem na protější hostýnský hřeben tvořený vrcholy Humence (703 m), Tisovým (650 m), Vysokým Grúněm (659 m), Chlévisky (641 m) a boční odnoží hlavního hřebene přímo nad Hošťálkovskou dolinou, tvořenou vrchy Drastihlavou (695 m), Ratibořským Grúněm (678 m) a Křížovým (670 m).

A samozřejmě pohledem na okolní pasínky, hájky a lesy, shluky pasekářských stavení a v neposlední řadě na stále se před očima zvětšující panoráma Hošťálkové s katolickým a evangelickým kostelem a menším zámkem. Ten byl bohužel skryt mimo střed obce pod korunami stromů parku a my jej z naší trasy neviděli.

 

Na vrcholu posledního „strmáku“ nad tou velikou dědinou jsme narazili na do kopce funícího černovlasého cyklistu, který když mne uviděl, z kola chutě slezl a hodil kratší řeč. Místní rodák (žijící ale nyní už více jak dvacet let ve Strání v Bílých Karpatech) nám podrobně popsal, co odtud z Hošťálkové všechno vidíme, pochválil se, že už je mu 70 let (!) - tak na to opravdu nevypadal, postěžoval si, že je manželka pecivál a s ním tady na jeho rodné Valašsko jezdit nechce… no a nakonec se rozhodl, že se v tom horku nebude na kole zbytečně po kotárech mučit, ale vrátí se nazpět dolů za chlapy do hospody a v klidu se nimi podívá na fotbal…

 

Po rozloučení jsme sestoupili tím prudkým svahem na okraj obce, kde jsme nejprve minuli stádo koz, vesele dovádějící za plotem, prošli okolo zajímavé moderní bytové výstavby a pak už se spustili po chodníku do centra obce dolů k Hajnušovskému potoku.

 

Já se proti jeho proudu kousek vrátil, protože se tam u jeho břehů měly dle map.cz nacházet dvě chráněné lípy velkolisté, staré asi 150 let. Pod jejich košatými korunami se ukrývala kulturní památka, jíž byla typická valašská dřevěná usedlost s č.p.16 a která je nyní v majetku obce. Roubenka byla spolu s přilehlými objekty roku 2010 pod dohledem Národního památkového ústavu precizně opravena. Stromy spolu s chalupou vytváří velmi pěkné zátiší a je celoročně volně přístupné. Navíc tudy okolo vede žlutě značená turistická trasa z Hošťálkové na rozcestí Končiny.

 

Pak už jsem dohonil uondanou manželku a spolu s ní došel do středu obce k impozantnímu evangelickému chrámu a kryté zastávce busu s lavičkami.

 

 

Hošťálková je velmi rozlehlou obcí s více jak 2300 obyvateli a na jejím katastru se nachází také hodně pasekářských usedlostí. První písemná zmínka o dědině pochází z roku 1505, kdy byla součástí vsetínského panství. To se později ocitlo v dluzích a postoupilo obec věřitelům, díky čemuž se stala Hošťálková samostatným panstvím.

Ve zdejším silně protestanském kraji vznikl přímo v dědině evangelický sbor v roce 1782 a jeho členové se přihlásili k augsburskému vyznání. Později si v Hošťálkové vystavěli i vlastní dřevěnou toleranční modlitebnu, což se stalo za působení faráře Ondřeje Orgoně.

Druhý, již kamenný sakrální objekt, byl v centru obce zbudován roku 1831 v novoklasicistním slohu. Jedná se o velmi pěkný jednolodní kostel s polygonálně zakončeným kněžíštěm, nad vstupním průčelí s vysokou věží zvonice. Ta ale byla ku chrámu přistavěna až v polovině 19.století. V interiéru se nachází hodnotná křtitelnice z roku 1791. Samotný kostel prošel v průběhu času několikerými opravami a varhany do něj byly zakoupeny v roce 1964.

 

Protože nám do odjezdu busu na Vsetín zbývalo ještě celých 16 minut, rozhodl jsem se pro urychlenou exkurzi druhého hošťálkovského kostela a místního zámečku. Jana jen obrátila oči v sloup a vyjádřila obavu, jestli to vůbec stihnu.

 

A tož to nevím proč néé, šak sice na prdélce vrtulu přimotovanú nemám, ale jednúc su Valach… a ti, gdyž chcú, tož sú rychlejší jak čerti!

 

Druhý chrám se nacházel ve vyvýšené poloze ve stráni nad středem obce a byl obklopen hřbitovem. Malý římskokatolický chrám byl vystavěn roku 1798, takže je o pár desítek let starší než jeho evangelický „kolega.“ Vznikl na základech starého dřevěného kostela, který tu prý stával již před rokem 1670. Také u tohoto kostelíka se nad vchodem tyčila hranolová věž zvonice, ale nad výraznou a zářivě rudou střechou chrámové lodi se vypínala jen její nejvyšší část.

Největší cenností interiéru je tepaný mešní kalich zdobený hlavami andílků a šest cínových oltářních svícnů z roku 1808.

 

Odsud jsem seběhl dolů na hlavní cestu a bystře vyrazil do horní části obce k tomu feudálnímu stavení, které naštěstí nebylo daleko.

 

 

Když byl roku 1844 menší empírový zámek ve valašské obci zbudován, byl obklopen samými dřevěnicemi, což v té době prý působilo jako zjevení. Nechal si jej vystavět hrabě Frydrych Chorynský z Ledské podle návrhu vídeňského architekta Františka Schlepce. Do zámku pak majitel nastěhoval správu panství, neboť sám bydlel ve Veselí nad Moravou a Hošťálkovou navštěvoval jen zřídka. Nakonec se sem ale přece jenom přestěhoval a nechal okolo sídla zbudovat také rozsáhlý park. Choryňští Hošťálkovou vlastnili do roku 1918. Poté se zámek na několik let stal majetkem dřevařské společnosti, od níž jej odkoupil právník Stanislav Bublík a tomu patřil až do „vítězného února.“

Právě za Bublíka se stal zámecký objekt reprezentačním sídlem. V parku byly umístěny četné skleníky a nacházela se v něm také fontána a šest malých rybníků. V zámecké zahradě se před druhou světovou válkou ve velkém pěstovaly zahradní jahody. Zatímco páně Bublíkova choť prý byla ženou nadmíru šetrnou, proslul on sám jako štědrý lidumil, kterého bohužel roku 1948 po Gottwaldově projevu trefil šlak.

 

Po znárodnění se zámecké interiéry proměnily na internátní politickou školu. Později přešel pod správu státního statku a ten v něm zbudoval byty. Ještě později pak dostal nového „majitele“ – národní podnik Sandrik-Rostex, za jehož vlastnictví byl zámek značně devastován. Z parku se ztratily rybníčky, vedle fontány se v záhonech pěstovaly zemáky a zbytek parku byl využit na stavbu sportovišť. Zámecké byty byly přestavěny na klubovny a v objektu se pořádaly estrády se známými umělci a taneční zábavy.

 

Po sametu se o zámecký objekt přihlásil poslední „feudální“ majitel a roku 2003 jej prodal obci. Od té doby se zámecké interiéry a exteriéry postupně opravovaly, což obec přišlo na ohromnou spoustu peněz. V současnosti má opět podobu velmi pěkného stavení, ve kterém to navíc „žije!“

Je v něm umístěno muzeum protifašistického odboje (s expozicí zaměřenou hlavně na konec války), sídlí v něm základní umělecká škola a v přízemí také restaurace s venkovním posezením v parku. Ten je propojen s areálem několika hřišť, kde nechybí ani to dětské.

 

Na prohlídku muzea - ba ani interéru restaurace - mi bohužel jaksi nezbyl čas a já musel udělat čelem vzad a prchat na busovou zastávku za ženou. Valil jsem tak, že mi do příjezdu dopravního prostředku zbyl ještě asi šedesátivteřinový čas… a tož to tedy nevím, proč jsem se tak hnal!