Za skalním tajemstvím Kudlovické doliny II

Od okamžiku, kdy se mi díky nově vyznačené žluté turistické trase - (spácháno nadšenci z Košíků) - odhalil pohled na dosud neznámé skalní útvary v levé části Kudlovické doliny, snil jsem o další výpravě do těchto míst. Můj plán byl bohužel přerušen příchodem nemoci a než se specialisté dohodli na tom, co mi vlastně je, byl jsem nucen absolvovat několik nepříjemných vyšetření. Poté, co jsem znal konečný verdikt - ledvinové kamení a zablokovaný sval na zádech - jsem se byl nucen léčit a tak jsem výpravu za odhalením skalního tajemství druhé poloviny doliny uskutečnil až v polovině měsíce října. Před odjezdem busu ze Zlína jsem napřed doplnil kalorie velmi chutným hovězím vývarem s játrovými knedlíčky v novém bistru U BÉÉDI a poté už hurá na cestu.

Asi třičtvrtihodinové "mezipřistání" v Uherském Hradišti jsem vyplnil četbou a pak už se nalodil do busu linky, jejíž konečná zastávka se jmenuje Kudlovice - Dolina. Zde na točně dopravní prostředek svoji jízdu končil, dál vzhůru dolinou po asfaltové silnici už jsem šlapal po svých. Až 200 m vysoké zalesněné svahy tohoto 5 kilometrů dlouhého "úvozu" vesele zářily v paprscích ranního slunce spektry podzimních barev a nálad a když se pak Oskar začal schovávat za stále přibývajícími mraky, dostaly zalesněné Stráně o něco melancholičtější tón. Po předchozí návštěvě doliny v letním období, kdy tu na úzké silnici vládl celkem rušný provoz, jsem měl z prvního, asi 2 km dlouhého úseku po cestě obavy, ale dneska tu vládl poměrně klid.

Netrvalo to ani tak dlouho a přede mnou se v dálce zákruty objevil svatý Hubertek. Posledně jsem od něj odbočil vlevo do svahů Vlčích jam s krásným skalním městečkem, dnes naopak vpravo vbok a výstup strmým svahem vysoko nad údolí. Někde jsem se totiž dočetl, že ve Stráních nad Hubertkem se ve vidlici spojuje hned několik žlebů s drobnějšími, ale zajímavými skalními výchozky. Abych byl upřímný, na něco z toho "kamení" jsem v prudkých svazích skutečně narazil, ale ničím zvláštním mne nezaujalo. Narazil jsem taky - a vystoupil nad jednoho znervózněného houbaře - ale zapomněl jsem na něj zahalekat, že zatímco on hledá houby, já "jen" skály a tak se o svůj revír nemusí obávat ...

Takže, můj výstup do tatranského svahu byl - až na ten půlkilový úbytek špeků - skoro zbytečný, ale při své další cestě po vrstevnici přes krásný listnatý les a několik údolíček jsem toho nijak nelitoval, neboť zdejší krásná zátiší přímo žadonila o to, aby se na ně kouknul také objektiv mého fotoaparátu. Nad posledním údolíčkem pak intuivně po hřebínku dolů do jeho ústí s halvní dolinou, kde jsem se znovu střetl se žlutě značenou trasou nové turistické stezky. Značka mne po rozježděné lesní cestě hnala nemilosrdně opět do strmého kopce, naštěstí se brzy stočila nalevo a už ve značné výši nad Kudlovickou dolinou mne vedla k legendární skále Miláčce. Podle jedné z lidových pověstí se tu ukrývali pronásledovaní milenci, podle jiné vyřešili nepřízeň osudu jednou provždy skokem ze skály dolů do hlubiny. Na první pohled asi skála nikoho moc nenadchne, neboť chodník vás vyvede na vrchol asi 12 m vysokého mrazového srubu a inteligentnějšímu pohledu do hlubin brání pod srázem přerostlé smrčí. Stačí ale zestoupit podél stěny dolů pod úpatí a rázem se vám na celkem impozantní pískovcovou skalní stěnu otevře daleko zábavnější pohled.

Značka pokračuje mírným stoupáním do svahů vrchu Březová a asi 200 m za Miláčkou odbočí z lesní cesty vlevo na palouk k chutnému pramenu Zuzančiny studánky. Místo i okolí je upraveno, dá se tu spočinout na lavičce a představit si, jak to tu vypadalo kdysi za teplých letních nocí. Tehdy totiž okolo pramene tancovaly lesní víly, občas se jim do náruče připletl i nějaký ten zbloudilý pocestný z blízké Hradské cesty a toho pak lesní divoženky s nesmírnou rozkoší utancovaly k smrti ! Občas z kapradin vylezla také samotná královna víl - Rusalka - a běda tomu, kdo z lidské rasy nějak znesvětil či poškodil studánku. Takového provinilce víla proklela a on se změnil ve velký kámen nebo balvan. Protože si tato královna nechtěla dělat bordel z kamení hned u studánky, byli takto metamorfovaní jedinci umisťováni o něco výš do svahu hory nad pramenem.

Jak jsem se o chvíli později mohl sám přesvědčit, hlavní viníci nejspíš trpěli obžerstvím a otylostí, neboť krom drobnějšího kamení je centrum skal pod vrchem Březová tvořeno několika většími, abstraktními a různými dutinami provrtanými skalisky. To největší je překryto polomem. Teprve když se můj fotoaparát dostatečně nasytil úlovků z tohoto hezkého přírodního zákoutí, mohl jsem pomýšlet na další cestu. Od poslední báječné skály už pohodlně po temeni a stojím na lesní silničce pokryté asfaltem, pod kterým by možná archeologové ještě dnes nalezli relikty prastaré "Hradské". Ta spojovala úrodné lány Hané z úrodnými vinicemi moravského Slovácka a nečinila tak dnem údolí, ale vedla tady nahoře po hřebeni. Pokračuju dál přibližně severozápadním směrem, slunce překryly černé mraky, dokonce na chvíli začíná pršet. Nevadí, na mikině mám kapuci, přeháňka brzy odšumí v dál a já můžu dál zrakem odborníka kontrolovat správnou podzimní probarvenost listí stromů ve svazích vlevo a vpravo i ty souvislejší nezametené hromádky lesního spadu na silničce ...

K tajemné skále Budačině, která je zlatým hřebem dnešní cesty, je to už jen kousek. Brzy se k mojí žluté připojí další odlišně zbarvené turistické trasy i trasa NS (jen ta červená chybí) a já brzy stojím u info tabulí pod zdejším "skalním bludištěm". Ti, co dobře znají tato místa, se asi zasmějí - "Budačina a bludiště, no to je dobré ! Vždyť je tu jen jedna veliká a jedna malá skála, dva nevýrazné skalní výchozy a jeden zarostlý opuštěný lom !!" Ano přátelé - máte naprostou pravdu, ale musíte to napsat odborníkům, kteří tato místa takto označili a pak těm opisovačům, kteří tento blud rozšiřují geometrickou řadou článek za článkem. Od info tabule, z níž se dozvíme mnohé z pověsti o zbojnících na Budačině, pak už nezbývá, než vystoupat chodníkem mezi obě skály a prohlédnout si je hezky zblízka. Ne, nebojte se, nebudu vás tady unavovat podrobným geomorfologickým popisem skalních útvarů - (to už jsem učinil v podrobném článku Chřiby - Budačina v kategorii Místa) - jen bych chtěl upozornit, že zatímco Malá skála je menší skalní věží, velká skála je docela impozantním skaliskem s několika zajímavostmi : na její severní stěně možno obdivovat hezké voštinky, v soutěsce pak visí pamětní plaketa panu Rozsypalovi, velkému propagátoru Chřibů a vlevo nad ní se černá vchod do skoro 6 m dlouhé slujky, ve které se podle pověstí ukrývali zbojníci ...

Byl jsem tu už několikrát, bohužel vždy v létě, kdy se skály ztrácely v zeleni listí okolních stromů a dnešní podzimní návštěva mne konečně přesvědčila o tom, že Budačina patří k těm nejromantičtějším a nejhezčím skalám, které jsou v Chřibech k vidění ... Loučím se a vracím po stejné cestě zpět až pod vrchol Březové, kde jsem předtím u silnice viděl turistické odpočívadlo. Svačím, kochám se pohledem na okolní les v jeseni a najednou se mi k životu probudí mobil. "Aha, manželka kontroluje, zda-li jsem v pořádku, " myslím si a šahám do batohu pro ten otravný krám. Ne, není to manželka, je to nějaká agentka ! Když řeknu, že teď nemám čas na kraviny, tak se ptá, kdy že ho budu mít, když mám pořád vypnutý mobil a tož do sluchátka hystericky zaječím že "NIKDY !!", vypnu mobil a raději se zdvíhám k odchodu.

Pro zpáteční cestu jsem si zvolil sestup neznačeným hřebenem na temeno Malé Dubové, kde na můj "objev" čeká jedna menší, 6 m dlouhá a pitoreskní Skalka. Pak klesám zkratkou svahem na rozježděnou lesní cestu, která se mi stává pastí : svah nad i pod cestou je neprostupný kvůli houští a tak se blátem musím plazit až dolů k mostku a potoku. A tak než se vydám po silničce, klesající okolo potoka Vrbky, zpět do civilizace - (na zastávku Dolina v Halenkovicích) - musím uvést do civilizovaného vzhledu nejen sebe, ale hlavně blátem obalené Kanady ! Cesta dolů údolím ubíhá rychle, brzy míjím soustavu soukromých rybníčků, kde jsme byli v létě fotit s manželkou, pak už míjím rodinné domky a nějakou fabričku vpravo a od autobusu jde proti mne nějaká krásná, asi 20 roků stará dívka. Protože jsem pro dnešek velmi spokojen s novými objevy, tak se - (jak už to mám po takové tůře ve zvyku a neuvědomuji si to) - radostně kolem sebe culím na všechny světové strany a proto mne dost zaskočí, že když ta krasavice přijde blíž, zdraví mne už na dálku " Dobrý den" a přidá k tomu přelíbezný úsměv ! Tak tak, že něco zahuhlám v odpověď a pak už jen kroutím hlavou - taková krásná mladá cérka a už tak slepá ! Měla by co nejrychleji navštívit svého očního lékaře ...

Bus do Zlína mi ze zastávky přijíždí za pár minut - (však jsem taky údolím métl, abych jej stihl) - a o 40 minut později už sedím ve Zlíně v trolejbuse, který míří do čtvrti k mému domovu ...