Loading...
Po dlouhé době zde píši nějaký článek. Tentokráte z trochu jiného soudku, kdy si člověk uvědomí, že drobnosti typu: "bolí mě nohy", "nechce se mi", "už nemohu" a podobné, zdaleka nejsou tak vážné jak vypadají. Problémy nastanou teprvé tehdy, když člověka napadne vymyslet takovou maličkost jako "zajímavý výlet pro vozíčkáře". Až zde začnou skutečné problémy, které ukáží hranice a možnosti člověka, který je ve funkci "motoru a brzdy" i možnosti a výdrž člověka na vozíku. To co jinak člověk "vyběhne" lehce, tak zde už tak snadné není. Nejprve je třeba se seznámit s jízdními možnostmi daného vozíku. Zde se dojde na první problém. Sjízdné je prakticky jen to co má pevný a poměrně rovný povrch, tedy nejlépe asfalt, "kočičí hlavy" jsou prý také utrpení. Jízda přes kořeny prakticky vyloučena, na štěrku velmi obtížná. Inu nejprve je třeba zkusit jednodušší trasy a pak přidávat na obtížnosti.
Právě proto začnu tou nejobtížnější, kterou jsem vymyslel a zařadila se k těm, které se vyjedou jednou jedenkrát. Problémem zde je především obtížný a ne příliš bezpečný sjezd. Dokonce bych řekl, že je hodně nebezpečný a upřimně řečeno podruhé bych už jej opakovat nechtěl. Na druhou stranu se může zařadit k výškovým rekordům i rekordům v obtížnosti a za odměnu také bude krásný výhled na okolní kopce i do údolí. Cenou za to je, že člověku zima určitě nebude a také, že si ověří přilnavost podrážek na místy vymláceném asfaltu s jemným štěrkem. Postup v neověřených botách silně nedoporučuji. Právě na té podrážce, její přilnavosti a pevnosti v rukou, které musí být suché aby neklouzaly, což po solidní zátěži při výstupu (výjezdu) nemusí být až tak snadné, velice záleží. Stoupání nahoru se mnohdy podobá horskému výstupu strmým svahem tedy v našem případě asi deset, dvacet, maximálně třicet metrů a alespoň minuta na vydýchání. Kopec je opravdovou výzvou. A ač velmi nerad říkám, že něco nejde (nejde teprve tehdy když se člověk sám vzdá), tak si myslím, že pro samotného vozíčkáře není kopec zvládnutelný. Rozhodně ne na normálním vozíku.
Celková doba výstupu i sestupu do bezpečných "rovin" je cca tři hodiny na délku výstupu necelý kilometr. Nejobtížnější a nejnebezpečnější je sestup v otevřené části cesty asi ve dvou třetinách své délky. V horní části pod vysílačem je cesta nejvíce rozbitá a zhruba sto metrů od vysílače i nejvyššího bodu v krajině, vrcholu Lysé hory, asfaltová cesta končí a mění se na lesní. K vysílači je třeba s vozíkem postupovat "zpátečkou". Po odpočinku u vysílače následuje příparava na to nejobtížnější a tím je asi kilometrový sestup do údolí, do Vsetína. V nejstrmějších místech to není obtížné jen pro "brzdiče", ale i pro vozíčkáře, protože asfaltka je tak prudká, že na vozíku sjíždí dolů, což je problémem zejména pro ty, kteří se nemohou příliš moc o nohy zapřít.
Na konci cesty která se jmenuje Lesní, jakožto odbočka ulice Horské, si oba mohou dát zasloužený odpočinek a po již poměrně snadných cestách se dostat do výchozího bodu. K upřesnění jak se dostaneme k ulici Lesní a dále na vrchol Lysé stačí toto:
První orientační bod bude asi oblast obchodů ve Vsetíně (zde jsou prodejny elektro, potravin, sportovního oblečení i papírnictví) na ulici gen. Klapálka a další orientační bod je oblast Ohrada. Zajímavostmi v okolí je například "Studánka sklářu" a spousta nejrůznějších studánek v bližším i vzdálenějším okolí, přírodní památka Bečevná na protějším kopci, vsetínský zámek a hvězdárna nebo i Panská zahrada, kde byla v poslední době vytvořena nová zajímavá naučná stezka především pro děti a samozřejmě i na vozíku se dá dostat do více zajímavých míst o kterých se pokusím s postupem času také něco více napsat. Doufám, že alespoň někomu budou tyto články jako inspirace prospěšné.