Cogolo - kostel sv. Filipa a Jakuba (Chiesa di San Filippo e San Giacomo)

Nejvýraznější a nejcennější památkou italského městečka Cogolo, ležícího pod horskými velikány v údolí Val di Peio, je bezesporu pozoruhodný kostel svatých Filipa a Jakuba, který „obklopují“ vysoká zvonice a hřbitov s kaplí sv. Antonína. Díky tomu působí dojmem uzavřeného církevního komplexu. Tento kostel patří mezi nejstarší stavby svého druhu v celé „spádové“ oblasti děkanství Ossana; předpokládá se totiž, že se jeho historie začíná psát již někdy v průběhu 13. století. Na severní stěně kostela si však můžeme přečíst, že byl přestavěn již v roce 1322 a následně také roku 1400. Místním se stavební práce na kostele evidentně zalíbily, a tak k dalšímu rozšíření gogolského svatostánku došlo o pouhých padesát let později. V každém případě je dnes kostel – i při nepříliš podrobném pohledu – celkem zajímavým asymetrickým „slepencem“, který ještě v roce 1970 doplnila nová křtitelnice.

Kostel byl pak – i s třemi novými oltáři - v roce 1497 nově vysvěcen, což jej „postihlo“ i roku 1558. Hlavní zásluhu na tehdejší stavební činnosti měli zřejmě kameničtí a zedničtí mistři Adamo a Giacomo da Laino D’Intelvi. Jejich značka a nápis s letopočtem 1588 nám prozrazuje, kdy byl kostel zaklenut. Roku 1616 mohli zdejší věřící ocenit vyčištěné a opravené fresky a v roce 1672 byl kostel opět částečně rozšířen (v této souvislosti si - i když zvenku je to patrné - snad ani nedokážeme představit, jak musel být původně kostelík malý). Na počátku roku 1800 byl kostel vážně poškozen při požáru a zachránila jej jen pomoc řádových bratří, kteří na opravu chrámu věnovali veškerý svůj majetek. Další obnova venkovní i vnitřní freskové výzdoby zde proběhla v letech 1933 a 1979 až 1980.

Hlavní průčelí kostela je sedlové, členěné pilastry, a v jeho středu se nachází jednoduchý kamenný portál, lemovaný dvěma obdélníkovými okenními otvory. Nad portálem se nachází další okno, tentokrát v podobě kříže. Nedávné průzkumy ukázaly fragmenty fresek, které naznačují, že i tato část fasády byla původně malbami vyzdobena. Sklon střechy jasně ukazuje velikost a polohu lodi oproti polygonálnímu presbytáři. Další část budovy se napojuje na severní straně kostela, vedle štíhlé zvonice, na jejíž severní stěně můžeme vidět zbytky fresky s obrovským Svatým Kryštofem, datovaným do let 1370 až 1380. Tato freska bývá připisována umělci, který v této době putoval mezi Trentem a Veronou a který ve své tvorbě vychází z veleslavného Giotta. Údajně se říká, že kdo se na toto zobrazení světce podívá, nebude po celý den sužován žádnou nemocí. Asi proto je v této oblasti zobrazování sv. Kryštofa v nadživotní velikosti a na viditelném místě – jako jsou venkovní stěny kostelů a zvonic – celkem běžné.

Největší zájem však vzbuzuje severní stěna přístavby, která se nachází v místech, kde měl být původně hřbitov. Je tam také malá svatyně, postavená jako schránka na relikvie z ostatků svatých Filipa, Jakuba, Antonína a Kateřiny, které byly později umístěny v kostele. Tato svatyně byla dříve mylně považována za románskou. Jedná se však zřejmě o lombardskou práci z konce 15. století. Malé architektonické dílko z hnědého kamene ve své podobě spojuje dekorativní vzorce románského i gotického slohu, ale ozývá se zde již také tiché volání paní Renesance. Sloupky „portálu“ jsou zdobeny reliéfem v podobě vinných kmenů , zatímco na archivoltě se nachází stylizované jetelové listy. Freska ve výklenku pochází z konce 15. století a najdeme zde i monogram Krista.

Zbytek severní stěny pokrývá cyklus fresek, který v roce 1643 namaloval Giovanni Angelo Vallorsa z Grosia, syn Cipriana Vallorsy, který je autorem freskové výzdoby kostela Panny Marie v Pellizzanu. Fresky zde tvoří samostatné orámované obrazy, umístěné do dvou řad. V té horní můžeme vidět (zleva) Ukřižovaného Krista s Marií a Janem u paty kříže, Poslední večeři a scénu Bičování Krista. V dolní řadě (opět zleva) se jedná o „nečitelnou“ fresku s andělem, Vzkříšení a velký panel znázorňující Krista a Šimona Cyrenenského na cestě ke Kalvárii. Tuto scénu ještě doplňuje sv. Kateřina (vlevo) a postava jeptišky (vpravo). Zcela vpravo se ještě nachází poslední obraz, představující sv. Barboru s mohutnou věží. Největší panel zachycuje rovněž erby rodů Migazzi a Mayr, které vznik těchto fresek financovali. Pod spodní řadou fresek z I. poloviny 17. století lze vidět ještě fragmenty pásu goticko-renesančních fresek s hlavami světců. Tyto fresky jsou připisovány členům velké malířské rodiny Baschenisů a datovány do konce 15. století.

Interiér filipojakubského kostela je jednolodní, rozdělen do dvou polí, s presbytářem a polygonální apsidou. Na levé stěně lodi byla v roce 1980 obnovena freska, zobrazující epizody ze života sv. Kateřiny. Fresky byly poškozeny při stavebních úpravách kostela i umístěním kazatelny, dnes již odstraněné. Tento freskový cyklus je rovněž dílem někoho z okruhu Baschenisů a také pochází z konce 15. století. Pod ním se však pravděpodobně nachází fresková výzdoba ještě starší. Středověké fresky doplňují malby v imitaci mramoru, které na zrcadlech, sloupech a pilířích vytvořil v roce 1933 malíř Teodoro Fengler. Část interiérových dekorací je však ještě připisována dalšímu umělci a roku 1725. Tím umělcem by měl být malíř Pietro Paolo Dalla Torre Mezzana.

Kostel má celkem tři oltáře. Ten hlavní pochází z roku 1734, je zasvěcen patronům kostela, tedy svatým Filipovi a Jakubovi. Je z mramoru a nacházejí se na něm postranní sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Vincence z Pauly. Klenotem tohoto oltáře – i celého kostela – je zlacená oltářní „stěna“, nahrazující obraz, na které se nachází několik pozdně gotických soch (kolik z nich jsou skutečné originály, autor článku nevypátral, ale například v Commezzaduře je v II. polovině 20. století ukradli všechny). Jedná se o vyřezávané a zlacené dílo Simona Lennera z roku 1629, které je jedním z nejvýznamnějších příkladů kombinace baroka s pozdně gotickými triptychy. Jistou přestavbu této části oltáře uskutečnil v roce 1731 sochař Vigilio Prati z Cles a rekonstrukci v roce 1902 Giuseppe Obletter. Pravý boční oltář byl vyroben z lakovaného dřeva v imitaci mramoru v roce 1608. Jeho autorem je Martino Teófilo Polacco a je zasvěcen sv. Antonínovi Velikému. Třetí oltář býval do roku 1610 zasvěcen sv. Kateřině, poté Panně Marii Růžencové. Je dřevěný, vyřezávané i zlacený … a z uměleckého hlediska shledán jako nezajímavý

Na závěr ještě alespoň pár vět o dalších stavbách, které tvoří kostelní komplex v Cogolu. Hned vedle kostela a starého hřbitova se nachází kaple sv. Antonína (cappella di Sant’Antonio), vysvěcená v roce 1527 jako kaple sv. Lorence a Rocha. Své současné jméno nese od roku 1672, kdy byl vysvěcen oltář věnovaný sv. Antonínovi. Dva sloupy, zazděné v rozích na přední straně, svědčí o tom, že kaple byla původně otevřená (podobně jako kaple sv. Valentýna v Male nebo sv. Rocha v Cusianu). V současné době slouží tato drobná sakrální stavba ke skladování nábytku z fary. Druhou stavbou je pak Loretánská kaple (Cappella di Loreto), připomínající legendu o nálezu Černé Matky Boží v sutinách u Plaza Montina. Kaple je sice poprvé zmiňována až v roce 1732, ale její historie je zřejmě podstatně delší.