Cogolo – srdce údolí Val di Peio

Cogolo je sice jen jednou – byť tou největší - z částí městečka Peio (nebo chcete-li Pejo), ve které žije přibližně osm stovek obyvatel, ale současně také jeho sídelním centrem i administrativním a ekonomickým srdcem celého údolí Val di Peio. Leží v těsné blízkosti soutoku dvou řek stejného jména, tedy Noce. Jen ta jedna je Černá (Nero), ta druhá pak Bílá (Bianco). Městečko proslavily také zdejší minerální prameny, známé po celé Itálii. Lahve se zdejší vodou jsou plněny díky akvaduktu, který ji sem vede ze dva kilometry vzdáleného zdroje Alpina Peio. Velmi důležitý je také chov hospodářských zvířat – zejména krav, ovcí a koz – a s ním spojená výroba biologických mléčných výrobků vysoké kvality. To vše doplňuje turistický ruch, protože Cogolo je oblíbené letní i zimní turistické středisko. Koneckonců nedaleko odsud se tyčí velikáni, kteří škrábou mračna ve výšce, přesahující tři tisíce nadmořských metrů.

Městečko Cogolo se stalo sídlem Radnice města Peio až v průběhu 20. století, kdy nahradilo své předchůdce (Pegaia a po ní Celledizzo). Přitom poprvé je Cogolo zmiňováno již v roce 1215. Asi nejvýznamnější období v dějinách městečka je spojován s lombardskou šlechtickou rodinou Migazzi. Ta zde „vládla“ od konce 15. až do počátku 19. století. Také si tady postavili krásný – svého času opevněný – palác, který ještě stále, byť v pozměněné podobě, existuje. Součásti Peja se Cogolo stalo až v době, kdy Itálii ovládl fašismus.

Přesto, že návštěvníky tohoto regionu přitahují v první řadě okolní Hory, Cogolo dokáže potěšit i příznivce umění a historických památek. Ty nejdůležitější se nacházejí téměř v centru města, v těsné blízkosti hlavní silnice, zdejší obchodní „třídy“ i centrálního parkoviště. Jedná se v podstatě o komplex budov, tvořený středověkým kostelem svatých Filipa a Jakuba, jehož historie se píše již od 13. století, kaplí San Rocco ze 16. století, která dnes slouží jako kolna na dřevo a starobylým palácem rodu Migazzi, který je v současné době farou a knihovnou. Toto bývalé opevněné panské sídlo však již téměř ztratilo svůj původní vzhled věžové tvrze, protože bylo nespočetněkrát přestavováno.

Nejzajímavější je však určitě již zmíněný kostel Santi Filippo e Giacomo. Původní kostelík byl výrazně přestavěn v roce 1332, a jeho největším klenotem je – i v současné době – pozoruhodný soubor fresek. Ty vnitřní představují příběhy ze života sv. Kateřiny, pocházejí z konce 15. století a jejími autory je známá rodinná dílna Baschenisů. Venkovní fresky, nacházející se na severní stěně kostela, jsou o 150 let mladší a v roce 1643 je vytvořil Giovanni Angelo Valorsa. Jejich hlavními tématy jsou výjevy z konce Kristova života, např. Poslední večeře, Bičování, Umučení nebo Vzkříšení. V kostele se nachází mj. dřevěný barokní oltář s pozdně gotickými prvky, hlavní oltář z polychromované imitace mramoru a 17. století nebo oltářní obraz, pocházející ze školy Fiemme. Ve spodní části zvonice si můžeme povšimnout fragmentů fresky se sv. Kryštofem, která je datována do období let 1370 až 1380.

Také další zdejší zajímavé památky patří mezi stavby sakrální. Jedná se např. o kapli sv. Antonína (Capella di Sant´Antonio), která se nachází v těsné blízkosti kostela a starého hřbitova. Byla vysvěcena v roce 1527 na počest svatých Lorence a Rocha a kaplí sv. Antonína se stala v roce 1672, kdy zde byl vysvěcen oltář věnovaný tomuto světci. Dva sloupy, zazděné v rozích průčelí kaple svědčí o tom, že byla původně otevřená. Dnes tato drobná stavba slouží jako skladové prostory farnosti. Další památkou je kaple Loretánská (Capella di Loreto). Připomíná populární legendu o objevu Černé Matky Boží v sutinách při Plaza Montina. Tato kaple je poprvé zmiňována v roce 1732, ale jedná se o stavbu mnohem starší. Za pozornost stojí také solitérní malý kostelík, stojící za městečkem ve směru na Val di la Mar. Jedná se o hřbitovní kostel Zaniklé obce Pegaia. Jediná přeživší stavba ze starobylé vesnice, která zmizela po sesuvu půdy, pochází z roku 1431 a je zasvěcena sv. Bartoloměji. I zde najdeme vnější freskovou výzdobu, včetně impozantního sv. Kryštofa. Venkovní fresky z roku 1513 doplňují graffiti, dosvědčující morovou epidemii v roce 1630.